Soud poslal řidiče vzít dítě z rodiny. Systém ochrany selhává, říká ombudsman

Případy, kdy úředníci nebo vykonavatelé za vypjatých okolností odebírají děti z rodin, v poslední době znepokojily veřejnost. Upozornil na ně i investigativní pořad Seznam Zpráv Ve stínu. Podle kritiků ukazují, že systém ochrany dětí nedokáže včas zabránit tomu, aby se rodinné konflikty vyhrotily do krajních situací.

Nově zvolený dětský ombudsman Martin Beneš v rozhovoru připouští, že systém by mohl fungovat lépe. Zdůrazňuje ale, že dramatické zásahy jsou až posledním krokem.

„Cílem by mělo být, aby k takovým situacím docházelo co nejméně,“ říká Beneš v souvislosti s případy, kterým se věnovala nedělní epizoda podcastu.

Martin Beneš, který dosud pracuje jako opatrovnický soudce v Mostě, získal nominaci na funkci dětského ombudsmana od Senátu i prezidenta Petra Pavla a Poslanecká sněmovna ho předminulý týden zvolila velkou většinou hlasů. Funkce dětského ombudsmana, se sídlem úřadu v Brně, by se měl ujmout v nejbližší době.

„Těch úkolů je spousta, udělám pro to maximum,“ říká s odhodláním v hlase Martin Beneš.

V rozhovoru, který přinášíme, reaguje mimo jiné na několik případů, které v poslední době znepokojily veřejnost, kdy sociální pracovnice nebo lidé od soudu přišli za celkem dramatických okolností provést takzvaný výkon rozhodnutí a vzpouzející se dítě odnesli z jeho prostředí někam jinam.

Pane Beneši, co podle vás ukazují tyto případy? Funguje systém ochrany dětí, nebo selhává?

Když se ptáte takto, tak řeknu, že za mě by mohl fungovat určitě lépe. Ten cíl by měl být podle mě takový, aby k takovýmto situacím docházelo co nejméně, zejména u rodičovských sporů. Ty by měly být co nejméně vyostřené, aby děti takovéto situace, které popisujete, zažívaly co nejméně. Ten systém by měl podpořit rodiče od samého začátku v té složité situaci rozpadajícího se partnerství. Je to emočně velmi vypjaté a je tam pochopitelně velká tendence k tomu spor vyostřovat. Rozcházející se partneři mají u nás opravdu malou podporu v tom, aby to dokázali zvládnout. To považuji za velký nedostatek systémového nastavení.

Uvádí se, že podobných vysoce konfliktních rozchodů je v současnosti až dvacet procent. Z toho plyne obrovský počet dětí, na které to dopadá. Co by se muselo změnit, aby se spory rodičů tolik nevyhrocovaly?

V podstatě to je to, co se my tady (okresní soud v Mostě, pozn. red.). snažíme dělat už dlouho. Asi si každý dokážeme představit tu spoustu emocí ve chvíli, kdy se s někým rozcházíme, nebo se někdo rozchází nebo rozvádí s námi. To nebudou zrovna pozitivní emoce, jsou v tom pocity zrady, naštvání, pocit, že ten druhý je špatný člověk, končí důležitá část našeho života. A je velmi dobré s rodiči pracovat od samého začátku a snažit se trochu „přerámovat“ to jejich vnímání. Upozorňovat na to, co dítě v této situaci potřebuje. Spousta rodičů - a je to úplně přirozené – je v takové situaci zahlcena svými emocemi, přestanou vnímat, co je důležité pro to dítě.

Myslím, že spousta těch rodičů to nedělá záměrně, že by toho druhého chtěli nějak odstavit, ale často to vzniká z vnímání situace a z projektování svého pocitu do toho rodičovství. A ono to tak prostě často není - a je dobré s rodiči od začátku mluvit, edukovat je a cíleně vést k tomu, že je v té situaci potřeba oddělit partnerskou a rodičovskou rovinu.

Jak by to mělo vypadat v praxi? Jakou podporu mají rodiče dostat? Má jít třeba o systematickou pomoc psychologů?

Řeknu vám, jak to děláme zhruba už deset let my (v Mostě, pozn. red.). Ono to je v podstatě velmi jednoduché, není to žádná raketová věda. V podstatě hned po tom, co návrh (na úpravu péče o dítě po rozchodu rodičů, pozn. red.) přijde soudu, tak si rodiče zavoláme, obvykle tak deset rodičovských párů, a jednou za měsíc s nimi uděláme takovou edukaci, třičtvrtěhodinovou edukaci, kde se jim to snažíme vysvětlit. Snažíme se postupovat rychle a skutečně „přerámovat“ jejich vnímání. To je první, relativně malý a opravdu zásadní krok.

K tomu přistupují takové detaily, že to soudní jednání vedeme méně formálně, obvykle tam jsem bez taláru, jenom v saku. Jsou to všechno malinkaté drobnosti, ale vlastně dohromady pro rodiče vytváří sdělení: „Pojďme hledat řešení, nechoďte do sporu.“

A sako místo taláru funguje?

Když ty rodiče posadíte do velké jednací síně, vezmete si talár, sednete si na stupínek nad ně, tak ti lidé už jsou vnitřně nastaveni jít do boje. Opravdu můžou mít pocit, že jsou v situaci, kdy musí bojovat o dítě, zachraňovat ho, snažit se o to, aby o ně nepřišli. Je to nastavení, které jim potom brání hledat řešení.

Kdy je podle vás odebrání dítěte nezbytné?

K výkonům rozhodnutí bude nepochybně docházet vždy, nejen v rodičovských sporech, ale v různých dalších situacích, kdy je dítě ohroženo. Není to nic hezkého, pro dítě je to nepochybně náročná situace.

Kdy je to podle vás nezbytný nástroj?

Když dítěti v tom daném prostředí hrozí nějaké nebezpečí, ať už fyzické, nebo psychické, nebo nějaké formy zanedbávání, týrání a podobně. Situace ohroženého dítěte. Spouštěčem samozřejmě může být i rodičovský spor, protože i ten se dokáže rozjet do té míry, že dítě je v rodině jednoho nebo druhého ohroženo.

Má se odebrání dítěte používat i v rodičovských sporech o péči? I když dítě k druhému rodiči nechce?

Nerad bych hodnotil nějaké konkrétní situace. Vím, že to možná zní vyhýbavě, ale ono se velmi těžko vyjadřuje k situaci, kterou člověk dopodrobna nezná. Ano, i v rodičovských sporech může dojít k tomu, že je dítě ohrožené rodiči nebo jedním z nich. A pak je na místě - pochopitelně, spíše ve výjimečných případech - přistoupit k tak silnému prostředku, jako je výkon rozhodnutí. Vezměte si situaci, kdy dítě bude uprostřed rodičovského sporu podrobeno ze strany jednoho rodiče tak intenzivní manipulaci a nátlaku, že to překročí hranici psychického týrání. To je prostě ohrožení dítěte. A je na místě sáhnout i k výkonu.

Nadace Naše dítě a Asociace manželských a rodinných poradců v poslední době upozorňovaly, že děti ve vysoce konfliktních sporech mohou nést dlouhodobé psychické následky, které se ve výsledku státu vymstí. Děti trpí různými poruchami a někdy se z nich stávají takzvaní klienti soudního systému, páchají trestnou činnost, nebo jsou naopak doživotními oběťmi všelijakých trestných činů ostatních osob. Jak má stát zohlednit psychické dopady sporů na děti?

To, co říkáte, je nepochybně pravda. Myslím, že si to každý dokážeme představit. Mohu říct i ze své zkušenosti běžného člověka a soudce, že trávit s některými rodiči v tom sporu vysoké intenzity několik hodin v jednací síni je vlastně velmi nepříjemné. A když si představíte, že je vám šest let, jste jejich dítě a jste s nimi pořád, tak to je nepochybně k nevydržení a může to vyvolat následky, které jste popisoval. Chci opravdu zdůraznit, že celý systém sociálněprávní ochrany dětí, OSPODy, soudy, tu jsou primárně k tomu, aby situaci zachránily ve chvíli, kdy jde už opravdu do nejhoršího. Ale nikdo z nás v tom systému nemá kompetenci a nemá možnost zajistit pro dítě, aby ta situace byla opravdu dobrá. Tu možnost mají jenom ti rodiče. Já bych chtěl, aby se nám z toho v té diskuzi neztratili rodiče a jejich primární odpovědnost zajistit, aby dítě prospívalo, a my abychom do toho nemuseli sahat tak intenzivními zákroky, jako je právě výkon rozhodnutí.

Co v tom může změnit dětský ombudsman?

Zásadní kompetencí je vyřizování stížností nebo podnětů, ať už od dětí, rodičů nebo kohokoliv, pokud se to týká dětí. Dětský ombudsman a jeho úřad se bude zabývat všemi podněty, které mu přijdou. V určitých případech může vstoupit i do soudních řízení. Je ale potřeba si uvědomit, že dětský ombudsman tady nebude žádnou opravnou institucí, není nějakým dalším, vyšším soudem, který by mohl zvrátit rozhodnutí soudního systému.

Je tady ještě za mě jedna důležitá kompetence a důvod, proč dětský ombudsman vzniká – je to pozice „participačního“ orgánu, měl by tu být pro děti, měl by se s nimi bavit o tom, co je pro ně důležité, co je tíží. Je to velmi důležité, ale asi to teď nepatří do té naší debaty. Takže zpět k věcným působnostem. Dětský ombudsman může upozorňovat na to, co nefunguje, a navrhovat řešení.

Kde systém podle vás selhává nejvíc?

Spíš než legislativní mezery jsou to organizačně technické problémy. Je to otázka lidí, personálu, osob, které provádějí ty výkony. V zásadě každý soud má nějakého soudního vykonavatele, ale otázkou je, jakou má ten soudní vykonavatel podporu, jaké má vzdělání, jaké jsou na něj požadavky, jaké má další specifické vzdělání. V tomhle je obrovská mezera, kterou by bylo dobré vyřešit. Protože se skutečně stávají situace, které jsou z mého pohledu těžko akceptovatelné.

Například?

Některé soudy vykonávají ta rozhodnutí tím, kdo je právě po ruce, protože prostě nikoho jiného nemají. Takže na výkon rozhodnutí, které spočívá v odebrání dítěte, jde soudní řidič, to znamená člověk bez potřebného vzdělání, bez nějaké odborné průpravy, který si samozřejmě s tou situací nedokáže úplně optimálně poradit. Nebo vím o případech, které se staly, že sice tam jede soudní sociální pracovnice, což je skvělé, je to člověk, který má odbornou způsobilost, mělo by to být specifické vzdělání, proškolování a podobně - a ona jede sama a odváží dítě do nějakého zařízení nebo k pěstounovi napříč celou republikou. Cesta trvá pět hodin a vím o případech, kdy ta soudní sociální pracovnice si na ten výkon rozhodnutí brala plenkové kalhotky, protože věděla, že si za celou dobu nebude moci dojít ani na toaletu. To pětileté dítě si nemůže vzít do kabinky s sebou, ani ho postavit před ní. A to jsou věci, které je potřeba řešit. To je jedno z témat, které by měl určitě dětský ombudsman nasvítit.

Pokud od soudu jede pro dítě řidič, nebo někdo pošle nebohou pracovnici napříč republikou s dítětem, kdo za to nese odpovědnost?

V zásadě je to otázka vedení soudu, ale ona to je samozřejmě otázka nastavení celého systému. Musíme se ptát, jestli předseda soudu má nějakého zaměstnance, který má odborné vzdělání, jestli tam může poslat dva zaměstnance a podobně. Je prostě potřeba to řešit a dát soudům podporu. Je to trochu meziresortní záležitost týkající se ministerstev spravedlnosti a sociálních věcí. Nepochybně se to dá řešit kooperací těchto dvou resortů a vyřešit to způsobem, aby lidí, kteří dělají výkony rozhodnutí, bylo dost a byli na to připraveni.

Bývalá ministryně spravedlnosti, dnes poslankyně hnutí ANO, Helena Válková, před nedávnem řekla, že „děti nejsou voliči, a tudíž politiky dosud moc nezajímaly“. Jinými slovy – to je ten důvod, proč se problémy ohrožených dětí moc neřešily. Souhlasil byste s tím?

Řekl bych to asi jinými slovy, ale ta podstata je za mě odpovídající. Obávám se, že záležitostem dětí není věnována dostatečná pozornost. A věřím, že se to změní. Mimochodem, právě vznik instituce dětského ombudsmana je za mě takovým signálem pozitivní změny.

Kolika dětí se tyto problémy týkají?

No, když si vezmeme, že v České republice žijí dva miliony dětí, zároveň se polovina manželství a partnerství rozpadá, tak v takové situaci žije zhruba milion dětí. Kolik manželství a partnerství se rozpadlo za dramatických okolností, to se dá těžko určit. Sám jste mluvil o dvaceti procentech vysoce konfliktních sporů, to by znamenalo dvě stě tisíc dětí… To je obrovské číslo. Chci věřit tomu, že tak hrozné to není, ale rozhodně to nebude málo.

Zkrátka jsou to spíš vyšší desítky tisíc dětí, které žijí v nějakém konfliktu. A všechny ty děti se mohou chtít obrátit na dětského ombudsmana… Kolik lidí na vaší straně se jejich problémy bude zabývat?

Ten tým je v rámci možného relativně velký, čítá okolo třiceti lidí. Je potřeba si uvědomit, že to není jenom agenda stížností nebo podnětů, úkolů je více, včetně návštěv v zařízeních, kde je omezená osobní svoboda, tedy v dětských domovech a podobných zařízeních. Tomu se věnuje část týmu. Čistě stížnosti bude mít na starosti řádově do deseti lidí. Není to žádný obrovský tým, ale zároveň na to naštěstí nejsem sám.

Vím, že už deset let jste opatrovnickým soudcem. Jakou svou další kvalifikaci byste rád doplnil?

Opatrovnické soudnictví jsem si do určité míry zvolil náhodou v době, kdy jsem byl předsedou okresního soudu v Mostě. A protože jsem člověk, který rád přemýšlí o změnách a rád je uvádí v život, tak jsem z pozice předsedy spolu se zdejším týmem proměnil soud z takové ne úplně ideálně fungující instituce do takové, nebojím se říct, až trochu vzorové. Byli jsme poměrně často dáváni za příklad ve statistických ročenkách… Ale ve chvíli, kdy už na tom soudu nebylo příliš co měnit a zlepšovat, tak jsem se v podstatě náhodou dostal k agendě rodinného práva. Nějak mě to přitáhlo. Obecně mi to dává smysl, svým způsobem je to krásná agenda, a zároveň je to oblast, ve které je potřeba udělat spoustu změn. Důkazem je i to, jak se o tom teď spolu bavíme.

Podle čeho poznáte, že jste byl v nové funkci úspěšný?

Dětský ombudsman je vlastně taková moje kariérní odbočka, po které bych se rád vrátil zpátky do funkce soudce okresního soudu v opatrovnickém úseku. Ono se to těžko kvantifikuje, měří, ale chtěl bych se vrátit nazpátek do systému sociálněprávní ochrany dětí, který funguje v mnohém podstatně lépe než ten současný, a to zejména v oblasti ohrožených dětí, ale pochopitelně i v těch rodičovských sporech.