Volal jsem o pomoc, neslyšeli. Příběh muže, který stál v sedmi letech na kolejích

Osmkrát utekl z domova. Osmkrát ho policie nebo úředníci přivezli zpátky. Sedmiletý Martin popisoval, že doma zažívá věci, které už nedokáže snést. Nikdo ho ale neposlouchal – až do chvíle, kdy stál na kolejích a přijížděl vlak.

„Těšil jsem se, že bude konec. Někdo mě pár vteřin před střetem z těch kolejí sundal. Teprve potom stát zareagoval.“

Tato slova nepocházejí z románu ani z archivního dokumentu. Napsal je posluchač investigativního podcastu Ve stínu jménem Martin (redakce jeho identitu zná), který reagoval na jeden z nedávných dílů o sedmiletém Tomášovi z Ústí nad Labem.

Tomáš má být z rozhodnutí soudu u otce, se kterým nevyrůstal a nechce u něj být, a proto opakovaně utíkal zpátky do bytu k matce. Odtud ho ale pracovnice odboru sociálně-právní ochrany dětí proti jeho vůli odnesla.

„Právě jsem slyšel váš pořad o Tomášovi, který se stal objektem exekuce ze strany OSPOD a naprosto destruktivního jednání všech, kteří rozhodují o jeho osudu. Mně samotnému se toto stalo ve stejném věku,“ napsal pan Martin.

Jeho příběh se odehrál před více než padesáti lety. A přesto se až znepokojivě podobá tomu, co se děje spoustě dětí v současnosti a o čem podcast Ve stínu už několikrát referoval: při vysoce konfliktních sporech rodičů po rozchodu se státním institucím nedaří vždy hájit nejlepší zájem dítěte, to pak proti své vůli končí v péči rodiče, se kterým nechce být.

Pan Martin několik týdnů přemýšlel nad návrhem týmu Ve stínu, aby o svém životě přišel promluvit do našeho studia. Jeho příběh se totiž může stát varováním, kam až může vést ignorování zájmů dětí a jak fatálně jim to ovlivní celý život.

„Nevidím jediný důvod, proč důvěřovat lidem a už vůbec ne státu. Řešením je pro mě osamělost, hluboká, sžíravá a nekonečná,“ uvedl pan Martin.

V jeho případě stát na volání o pomoc zareagoval až poté, co jej coby sedmiletého kluka náhodný svědek „sundal“ z kolejí před přijíždějícím vlakem. Život mu tím zachránil, ale - jak říká v dnešním podcastu - „to, co v životě následovalo, mne toho těšení se na ‚konec‘ nezbavilo“.

Martinovo dětství nezačalo doma. Krátce po narození byl ze sociálních důvodů odebrán matce a vyrůstal v kojeneckém ústavu, později v dětském domově. Tam zůstal až do sedmi let.

Pak si ho matka vzala zpátky – s novým partnerem. „Měli jsme být rodina. Rodinou jsme se nestali,“ podotkl Martin v podcastu.

Co přesně se v bytě odehrávalo, nechce ani po desítkách let popisovat. Jen naznačuje, že šlo o věci, které by dnes pro matku i otčíma skončily odsouzením. „Dnes by to zřejmě skončilo trestem pro oba dva a nikdo by o tom nediskutoval,“ říká o poměrech v domácnosti.

Pro sedmileté dítě byla situace nesnesitelná. A tak udělal něco, co by většina dospělých považovala za nepředstavitelné. Rozhodl se utéct zpátky do dětského domova.

Sebral se a odešel. Policie ho našla – a přivezla zpátky k matce. Po čase utekl znovu. A znovu. „Dohromady osmkrát,“ říká Martin.

V dětském domově pokaždé vysvětloval, proč nechce domů. Co se tam děje. Nikdo ho ale neposlouchal. „Nikdy u toho nebyl žádný psycholog, žádná policie. Vždycky to skončilo tím návratem,“ vzpomíná.

Sedmileté dítě opakovaně říkalo, že se bojí vrátit domů. A systém ho pokaždé poslal zpátky. Nakonec přišel moment, kdy už neměl sílu utíkat. „Došel jsem k závěru, že to nemá smysl,“ říká Martin. „Postavil jsem se na koleje a čekal na vlak.“

Někdo ho na poslední chvíli stáhl pryč. Až potom stát rozhodl, že se k matce vracet nebude.

Martin dnes otevřeně říká, že jeho dětství skončilo v okamžiku, kdy pochopil, že mu nikdo nevěří. Bez rodičovského zázemí a bez vysvětlení, jak fungují vztahy, vstoupil do dospělosti.

„Nikdo nám neukázal, jak fungují vztahy nebo emoce,“ popisuje zkušenost z dětského domova. Důsledky si podle něj nesl celý život: nezdravé vztahy, manipulace ze strany lidí, kterým věřil, i problémy se zákonem. O tom všem vypráví v dnešní podcastové epizodě.

Natáčení s panem Martinem se ve studiu Seznam Zpráv zúčastnila i soudní znalkyně v oboru forenzní psychologie Tereza Sejkorová Benešová a právnička zabývající se rodinnými spory Michaela Dobrovičová.

Příběh pana Martina podle nich není ojedinělým selháním jednotlivce, ale ukázkou systémového problému, který se v různých podobách objevuje dodnes.

Dobrovičová mluví přímo o „institucionalizovaném násilí“, které může vznikat v situacích, kdy stát mechanicky prosazuje kontakt dítěte s rodičem, bez ohledu na jeho prožívání. „Skutečně usilujeme o kontakt s rodičem za každou cenu,“ říká a upozorňuje, že pojem „nejlepší zájem dítěte“ se v praxi často vyprázdnil.

Na Martinově osudu je podle ní nejděsivější právě to, co by mělo být jasným varováním: dítě opakovaně utíká a nikdo systematicky nezjišťuje proč.

„To dítě se snaží něco říct. A místo toho ho jenom sbalí a vrátí zpět,“ popisuje Michaela Dobrovičová s tím, že podobné situace vidí i ve své současné právní praxi. Právě tato slepota vůči signálům dítěte podle ní vede k tomu, že se z práv dítěte stávají fakticky povinnosti dítěte.

Tereza Sejkorová Benešová pak Martinův životní příběh čte jako učebnicový příklad důsledků ztráty pocitu bezpečí v dětství.

„My se těch dětí vůbec neptáme, co chtějí, co cítí, proč to tak cítí,“ říká a připomíná, že dítě není partnerem rozhodování, ale objektem. Podle ní se základní právo dítěte na oba rodiče v praxi posouvá do povinnosti kontakt absolvovat, i když na něj dítě není připravené. Výsledkem pak může být přesně to, co popsal Martin – celoživotní hledání bezpečí, které si dítě samo nedokáže vytvořit.

Soudní znalkyně Tereza Sejkorová Benešová v podcastu říká, že takový vývoj není překvapivý. Pokud dítě přijde o pocit bezpečí, může v dospělosti hledat jistotu u druhých lidí v nepřiměřené míře – a právě to může vést k dalším životním krizím.

Do problematiky takzvaných konfliktních rodinných sporů, v době, kdy se jednotlivé případy dostávají do širší veřejné i politické diskuze, nově vstupuje i instituce dětského ombudsmana.

Poslanecká sněmovna do této funkce před dvěma týdny zvolila opatrovnického soudce z Mostu Martina Beneše. I on v podcastu Ve stínu mluví o slabinách současného systému například při takzvaných výkonech rozhodnutí, kdy je dítě často proti své vůli od jednoho rodiče odebíráno.

„Jsou tam obrovské mezery,“ říká a upozorňuje na nedostatek odborného personálu i situace, kdy odebrání dítěte provádějí lidé bez odpovídajícího vzdělání, například řidiči ze soudu. Takové momenty mohou mít podle Beneše zásadní dopad na psychiku dítěte a jsou „těžko akceptovatelné“.

Vznik funkce dětského ombudsmana proto Beneš vnímá jako šanci na změnu. Připouští zároveň, že témata dětí dlouhodobě nestála v centru politického zájmu.

Nová instituce by podle něj měla pomoci právě tomu, aby se hlas dětí v systému ozýval silněji a aby se podobné případy nestávaly jen impulzem pro krátkodobou debatu, ale vedly k reálným změnám.

Příběh pana Martina, případ sedmiletého Tomáše i slova odborníků a nového dětského ombudsmana tak zapadají do široké debaty, která se v posledních měsících vede nejen mezi odborníky, ale i na politické scéně. Debaty o tom, jak má stát rozhodovat o dětech, kde leží hranice mezi právem rodiče a ochranou dítěte a zda současný systém dokáže skutečně naslouchat těm, kterých se jeho rozhodnutí týkají nejvíc.

V dnešní epizodě Ve stínu uslyšíte životní příběh pana Martina, nový vývoj v případu sedmiletého Tomáše z Ústí i návrhy, se kterými do funkce dětského ombudsmana vstupuje soudce Martin Beneš.