Článek
Před třemi lety ruské vedení v důsledku invaze na Ukrajinu vyhlásilo „suverenizaci vzdělávání“, tedy postupný přechod na jeho vertikální řízení a ideologizaci prostřednictvím shora diktovaných vlasteneckých programů a osnov. Zamyšlení nad stavem ruských základních škol a postavením učitelů se neobejde bez krátkého osobního úvodu.
V létě roku 2005, ještě jako student, jsem se vypravil na potulky po ruském severu. Dojel jsem vlakem do Medvežegorsku – „hlavního města“ severních táborů Gulagu – a dál pokračoval mikrobusem po prašných silničkách do vesnic oblasti Zaoněží, abych si prohlédl tamní dřevěné kostelíky a kupecké domy s vyřezávanými krovy a okenicemi. Ve vsi Velikaja Guba, ztracené v zátočinách Oněžského jezera, jsem se ocitl v úzkých: Byla už tma, pršelo a bylo jasné, že žádný hotel v těchto krajích nenajdu.
A právě v té chvíli jako deus ex machina zasáhl „ruský učitel s velkým U“. Tedy – byla to učitelka, Alexandra Jegorovna, jak se představila, když mě v dešti vedla k sobě domů. Nechala mě u sebe přenocovat a druhý den dokonce sehnala řidiče, který mě vozil po okolí a ukazoval mi onu místní dřevěnou architekturu.
Před odjezdem mě Alexandra Jegorovna vzala ještě do své školy, aby se pochlubila. Podařilo se jí vlastními silami zrekonstruovat dřevěnou školní budovu, zřídit kvalitní školní knihovnu a především, jak hrdě zdůraznila, dostat desítky svých žáků na vysokou školu do Petrohradu.
Stát na to všechno přitom v té době nepřispíval, peníze si musela opatřit sama: na vzorně obhospodařovaných pozemcích v okolí školy pěstovala brambory, dýně, okurky a cukety a všechno to jezdila prodávat na medvežegorský trh.
V 90. letech a ještě v prvních letech Putinovy vlády v Rusku fungovalo to, čemu se dnes říká neoliberální přístup ke školství. Lidé v té době byli fascinováni ekonomikou, všechno bylo orientované na spotřebu a obchod a také vzdělávání bylo vnímané především jako jedna ze služeb v rámci systému tržních vztahů.
Model „vzdělání za brambory“ se příliš nelišil od celé tehdejší napůl barterové ekonomiky a byl poměrně běžnou záležitostí. Stejně jako entuziasmus učitelů, kteří přenášeli školství přes krizové období doslova na vlastním hřbetě.
Desátá léta pak představovala pokus o reálnou reformu základního vzdělávání: Zelenou dostala autonomní správa škol, velmi postupně (a s proměnlivým úspěchem) se dařilo setřásat dědictví hierarchicky založeného sovětského školství a ruské základní školy se pomalu přibližovaly západním standardům. Včetně podpory nejrůznějších kreativních a občansky zodpovědných přístupů, s nimiž v době uvolnění let 2011–2012 začali přicházet občansky uvědomělí rodiče a učitelé.
Se změnou vektoru Putinovy politiky po anexi Krymu se však z oficiálních míst začalo ozývat stále naléhavější volání po návratu ke starým dobrým tradicím sovětského školství, které po roce 2022 vyústilo v jeho opětovnou vertikalizaci a ideologizaci. Sám Putin pro tuto shora řízenou proměnu zvolil označení „suverénní systém vzdělávání“.
S jeho podstatnými rysy se mohla česká i světová veřejnost seznámit díky filmu Pan Nikdo proti Putinovi v režii animátora a kameramana základní školy v provinčním uralském městečku Karabaš Pavla Talankina a jeho amerického spolurežiséra Davida Borensteina.
Leccos je ve filmu zachyceno věrně a jeho protagonista je bezesporu citlivý člověk, kterého lze těžko podezírat z neupřímnosti. Oba režiséři však nevzali v potaz jednu důležitou věc: totiž že nehledě na běžící válku i dnes v Rusku zůstává mnoho učitelů, kteří jsou ochotni nezištně a na vlastní riziko dělat všechno pro to, aby své žáky před ideologizací a militaristickou indoktrinací uchránili. Aby jim poskytli co nejkvalitnější vzdělání a vštípili jim demokratické a humanistické ideály.
A často za to draze platí: jen v letech 2022–2024 bylo podle údajů portálu Mediazona proti učitelům zahájeno 23 trestních řízení za protiválečná prohlášení. A v reakci na zavedení nových „suverénních“ opatření jich 123 tisíc podalo výpověď nebo bylo vyhozeno (14 % všech školních pedagogů v Rusku).
Ti, kteří ze školství neodešli a snaží se dál pracovat v souladu se svým přesvědčením, dnes čelí velkému tlaku (ostatně sám Talankin se v natolik svízelné situaci ani neocitl a postavení ruských učitelů po svém odjezdu ukázal Západu ve značně schematické a zkarikované podobě). Dejme jim proto nyní slovo, kterého se jim v Oscarem oceněném filmu nedostalo.
Jména učitelů, které jsem oslovil a kteří působí na základních školách v různých ruských městech, jsem z bezpečnostních důvodů změnil a ze stejného důvodu neuvádím ani místo jejich působení. K tomu mi ostatně první z oslovených, říkejme mu třeba Vasilij, který učí přírodovědné předměty na základní škole v jednom z větších ruských měst, hned na úvod našeho chatu napsal:
„Nezlobte se, ale musím opravdu důsledně dbát o to, aby na základě odpovědí nebylo možné zjistit, o jakou školu se jedná. Mám svou skvělou školu velice rád a dělám si starosti o lidi, se kterými a pod jejichž vedením mám to štěstí pracovat – i v těchto strašných dobách.“
Stejně jako mnozí jiní uvažoval Vasilij po vypuknutí „velké války“ o emigraci. Nemohl se ale smířit s tím, že by opustil své žáky, kteří společně s rodiči z nejrůznějších důvodů zůstali v Rusku a nenesou podle něj vinu na hrůzách, které nastaly. „Zůstal jsem tu, protože jsem došel k závěru, že dokážu dál pracovat ve své škole a učit děti, aniž bych se zpronevěřil svému svědomí,“ vysvětluje.
Na otázku, zda dnes v jeho škole zůstává prostor pro svobodné jednání mimo oficiální kurz vnucovaný státní mocí – tedy ministerstvem unifikovaných učebnic, školních osnov a programů patriotické výchovy, odpovídá: „U nás jednoznačně. Ale v každé škole je to jinak. Nicméně troufnu si říct, že takový prostor zůstává vždycky, protože v okamžiku, kdy zazvoní a člověk za sebou zavře dveře do třídy, vždycky má možnost udělat alespoň částečně to, co považuje za správné a potřebné.“ Pomáhá podle něj i to, že žáci zpravidla naprosto přesně cítí, jak se učitel k té či oné otázce staví. Pokud ovšem nevynaloží nějaké obzvláštní úsilí, aby své názory zatajil.
Shora nařízené úkoly, všelijaké „rozhovory o důležitých věcech“ či patriotické projekty a soutěže podle Vasilije ignorovat nejde. Ale dá se jim „vyhnout“ tak, že je učitel před žáky v jejich průběhu cíleně profanuje.
„Formálně akce proběhnout musí, ale o čem konkrétně se tam mluví a nakolik se to týká zadaného tématu, už nikdo nevidí. Hrozí samozřejmě problémy s patrioticky naladěnými rodiči dětí а někdy také s vedením školy, ale to naštěstí není náš případ.“
Vcelku je podle něj možné říct, že většina učitelů, které zná, plní tyto povinnosti pro forma. Kromě těch, pro které je vyučování otevřenou formou protestu. A bohužel také těch „přesvědčených“, kteří se tomu věnují upřímně, protože podporují státní politiku. Takových je podle Vasilije v jeho škole minimum; ale procentní poměr mezi jedněmi a druhými se podle něj mění školu od školy.
Na závěr našeho chatu se se mnou Vasilij rozloučil těmito slovy: „Je těžké takto ve stručnosti předat všechno, co člověk cítí. A je také těžké uprostřed toho všeho žít a pracovat. Možná to bude znít paradoxně, ale je to, jako když je člověk nemocný nebo se mu stalo nějaké neštěstí a stejně musí jít učit.“
Alexej, i toto jméno je smyšlené, vyučuje společenské vědy na jedné z moskevských základních škol. Stejně jako Vasilij se rozhodl ze země neodjíždět a dál pokračovat ve své práci, aniž by se vzdal svých postojů. „Nevidím v tom žádné hrdinství. Moje práce je tady, v Rusku. A dokud je to možné, je třeba ji dělat.“ Za dnešních okolností je podle něj obzvláště důležité, aby ve školách zůstávali lidé, kteří jsou schopni čestně vyučovat, chránit žáky před politickou a militaristickou indoktrinací, odpovídat jim na složité otázky a podporovat je.
Míra svobodného prostoru ve škole podle Alexeje závisí především na zeměpisném faktoru: čím větší město, tím větší šance, že škola není ideologizovaná. Rozhoduje ale také úroveň samotné školy – čím kvalitnější vzdělávání poskytuje, tím častěji její vedení přivírá oči nad tím, co se ve škole děje. A často je také rozhodující autorita ředitele a jeho schopnost dohodnout se s ministerskými úředníky.
Existují ale červené linie, říká Alexej: „Například ‚rozhovory o důležitých věcech‘ se zrušit nedají; ale někdy vedení stačí statistika, a o čem se na hodinách ve skutečnosti mluví, je nezajímá. Všechno záleží na lidech. Když je vedení školy silné v kramflecích, může leccos z toho, co jim diktují shora, zkrátka ignorovat nebo imitovat na papíře. A když je slabé, bojí se, aby z toho nebyl nějaký průšvih, a prostoru pro svobodné jednání je méně.“
Při troše vůle ze strany vedení školy si toho dnes člověk podle Alexeje může dovolit poměrně hodně. Společně s dětmi ve škole v těchto dnech připravil výstavu o stalinských represích, kterou návštěvníky provázejí sami žáci. Jak zdůrazňuje, důležitý je v takových situacích kontakt s rodiči a jejich pochopení a souhlas s realitou, která ve škole panuje.
„Vcelku jsou mnozí učitelé tak přetížení, že bez reptání dělají to, co se jim z ministerstva nařídí, i když jsou k tomu ve skutečnosti lhostejní. Až jim jednou zase řeknou, aby ‚prosazovali demokracii‘, budou to dělat stejně odevzdaně. A to je smutné. Učitelé by měli být svobodní lidé,“ uzavírá náš chat Alexej.
Michail, jak mu budeme říkat, o odjezdu z Ruska nikdy neuvažoval. Patří právě k těm učitelům, pro které je vyučování zároveň otevřenou formou protestu. Jak ale sám zdůrazňuje, dovolit si to může hlavně proto, že ruskou literaturu vyučuje na jedné ze soukromých moskevských škol. „Naše škola žije, jako by stát vůbec neexistoval, takže oficiální kurz můžu úplně ignorovat. A když je příležitost, neopomenu zmínit, že je válka zlo.“
Pokud jde o státní školy, prakticky ve všem se shodne se svými dvěma kolegy: „Ve většině škol vlajku nevyvěšují, ale mají ji schovanou ve skříni, kdyby přišla kontrola. A na ‚rozhovorech o vážných věcech‘ se zpravidla mluví o něčem úplně jiném, než by si stát přál.“
Soukromých škol, jako je ta Michailova, je podle něj ve větších městech poměrně dost. A v poslední době se začaly objevovat také školy „podzemní“. Ty v bytech nebo pronajatých kancelářích provozují opozičně naladění rodiče, kteří chtějí své děti ušetřit traumatizujících ideologických tlaků.
Oproti představě, kterou si divák může udělat po zhlédnutí filmu Pavla Talankina, je v Rusku učitelů, kteří jsou ochotní kvůli svým žákům „pěstovat brambory“, stále ještě dost. A nemůže tomu být jinak. Vždyť tisíce z nich ještě poměrně nedávno fungovaly jako spojující článek mezi školami a občanskou společností.
Jen projektu Člověk v dějinách – soutěže školních slohových prací věnovaných dějinám sovětského období, viděným skrze každodennost, osudy obyčejných lidí a vlastní rodiny (tématem byly převážně represe, rozkulačování a jiné formy perzekuce), organizované společností Memorial – se od roku 1999 do roku 2022 zúčastnilo 50 tisíc školáků z celého Ruska, kteří pod vedením svých učitelů napsali 45 tisíc prací.
A o tom, že učitelé tak či onak vzdorující ideologickým tlakům režimu nejsou v dnešním Rusku vzácností, svědčí i fakt, že hned několik z nich bylo nehledě na zjevná rizika ochotno podělit se s autorem tohoto textu o svou zkušenost.
