Článek
Ve svém vystoupení na zasedání Světového ruského lidového sněmu v listopadu minulého roku patriarcha Kirill ospravedlnil účast ruských vojáků ve válce na Ukrajině. Především právě oni podle něj naplňují přikázání „nezabiješ“, když brání vlast „proti zlu, které bere lidské životy“.
Třebaže tato konstrukce vypadá na první pohled absurdně, z hlediska bohoslovců ruského pravoslaví má svůj teologický základ, kterým je „nevyhnutelný hřích“. Jinak řečeno – zabití může být ospravedlněno v případě, že je jeho motivem záchrana nevinných před utrpením či násilnou smrtí. Jedná se tedy o jakési zabití ve jménu dobra.
V tom, kde je ve válce na Ukrajině dobro a kde zlo a kdo jsou nevinně trpící, ve jménu jejichž záchrany je možné, a dokonce nutné beztrestně zabíjet, má patriarcha Kirill dávno jasno. Ale pro ty, kdo by zůstali na pochybách, to ve svém projevu na listopadovém sněmu ještě dovysvětlil a ilustroval. Dnešní válku označil za „pokračování oné neukončené války, ve které Rusko dosáhlo velkého vítězství na jaře roku 1945, jež však nedokázalo definitivně vykořenit nacistické zlo“.
Na to, že hlavní ruský hierarcha ve svých veřejných projevech obhajuje válku a stojí věrně po boku vrchního ruského velitele ozbrojených sil, si všichni postupně zvykli. Nikoho už nepřekvapují ani patriarchou s oblibou uváděné historické reminiscence, které nás noří do atmosféry čtyřicátých let, kdy Stalin vrátil církev do veřejného života, aby přiživil patriotický zápal potřebný pro vítězství ve Velké vlastenecké válce.
Аni anachronické používání slova „nacismus“ pro označování situace v ukrajinské společnosti, ani to, že patriarcha vidí jako jeden z cílů války ochránit Ukrajinu před rozkladným vlivem Západu – „nutnost bojovat s Gay Pride“, jak se vyjádřil pár dní po začátku invaze.
Veřejná a hlasitá podpora čtvrtý rok běžící války na Ukrajině ze strany špiček církevní hierarchie je natolik rutinní, že zmíněná obhajoba zabíjení, která staví křesťanskou věrouku i samotnou realitu doslova na hlavu, už tentokrát kritikům z řad protiválečných exilových pravoslavných aktivistů a novinářů ani nestála za komentář.
Do tohoto stavu se ovšem Ruská pravoslavná církev nedostala ze dne na den. Její sbližování se státem, jež dosáhlo apoteózy v dnešním válečném úsilí, má své počátky minimálně v době nástupu Kirilla na patriarší stolec v roce 2009. Také Vladimir Putin si od počátku zvolil těsné vztahy s církví a prosazování církví posvěcených „tradičních hodnot“ do politiky i každodenního života za jeden z pilířů své ideologie.
Mnozí znalci církevního prostředí však hledají kořeny této tendence již v Jelcinových dobách: ideologické splývání církve a státu má podle nich kořeny v hluboce konzervativních monarchistických tendencích, kterými bylo prodchnuté církevní prostředí devadesátých let a se kterými sympatizovala část vojenských a bezpečnostních elit nového Ruska. A existuje dokonce i názor, že ideologie putinismu přímo vyrostla z radikálního církevního hnutí.
Tak například kněz a populární bloger Andrej Kurajev, který byl hned po začátku války na Ukrajině za své protiválečné názory z Ruské pravoslavné církve vyobcován a usídlil se v Praze, se domnívá, že „z pohledu konzervativní části církve byl rozpad SSSR tragédií, za kterou mohlo to, že se komunisté nedokázali včas vzdát Marxe a na jeho místo dosadit pravoslaví“. Putin podle něj navázal právě na ideologii ruského resentimentu, která se po celá devadesátá léta pěstovala v nižších patrech pravoslavné hierarchie.
Ať tak či onak, srůstání pravoslavné církve a ruského státu je fenomén, který se dal dlouhodobě pozorovat, a skutečnost, že patriarcha v únoru 2022 podpořil invazi na Ukrajinu, nemohla nikoho překvapit. I přesto na sebe obskurně působící teologická argumentace a církevní praxe provázející bezmála čtyři roky trvající válku strhává značnou pozornost. A stejně tak i odpor a vzdor, který vyvolává u části církevní obce.
Zlomový okamžik nastal v září 2022, kdy patriarcha během jedné ze svých bohoslužeb slíbil, že ruským vojákům padlým na Ukrajině „budou odpuštěny všechny hříchy“. Tato patriarchova teologická improvizace byla mnohými odmítnuta a dodnes představuje hlavní dělicí čáru mezi církevní hierarchií a těmi z kněží i řadových věřících, kteří zaujali pacifistické či protiválečné postoje.
Ti namítají, že ospravedlňování násilí, tím spíše v agresivní válce, nemá v pravoslavné tradici žádné opodstatnění – na rozdíl od středověké latinské tradice, která podobné „indulgence“ udělovala například účastníkům křížových výprav. A obecněji, že křesťanství má v případě každé války usilovat v prvé řadě o mír a smíření bojujících stran.
Dalším patriarchovým opatřením, které vyvolalo nesouhlas mnoha kněží a věřících, bylo zavedení modlitby O svaté Rusi. Má být jakousi přímluvou za vítězství Ruska ve válce, ale její povinné čtení během bohoslužeb je spíše nástrojem, kterým si církevní vedení vynucuje loajalitu řadového duchovenstva. Rovněž sabotování tohoto nařízení, případně svévolné pozměňování obsahu modlitby (např. běžná záměna slova „vítězství“ za slovo „mír“) představují tichou formu protestu duchovních proti válce.
Kromě toho stačilo vedení Ruské pravoslavné církve za bezmála čtyři válečné roky přijmout i celou řadu dílčích opatření, která „kreativně“ reagovala na potřebu posilovat bojového ducha kléru i řadových věřících. Mediálně nejvděčnějším obrázkem je všudypřítomné žehnání zbraní a novobranců, které je masově praktikováno již od roku 2014.
V pravoslavných seminářích a akademiích byla také zavedena povinná „příprava k výkonu služby v oblasti bojů“ a v zákopech se tak postupně začali objevovat vojenští kaplanové; byla vybudována celá řada chrámů zasvěcených jednotlivým složkám ruských ozbrojených sil a jmenováni „nebeští patroni“ bdící nad úspěchy armádního velení; a s požehnáním patriarchy byli již také kanonizováni první „svatí vojíni“ z řad ruských vojáků, kteří se vyznamenali v boji.
Tyto snahy o militarizaci církve zároveň u části duchovenstva vyvolaly vlnu odporu, který hned v prvních měsících po ruské invazi na Ukrajinu vyústil do aktu církevní i občanské neposlušnosti, když tři sta kněží podepsalo otevřenou protiválečnou výzvu. A nehledě na postupné přitvrzování represivních opatření se případy „vypovězení poslušnosti“ v církevním prostředí průběžně objevují po celé čtyři roky války.
Ať již jde o přechod kněží do okrajových a z hlediska kanonického práva ne vždy legálních církevních jurisdikcí, organizování humanitární pomoci pro ukrajinské uprchlíky, vedení pacifistických blogů, pronášení protiválečně laděných kázání nebo sloužení zádušních mší za Alexeje Navalného jako oběť státního násilí.
Církevní vedení na tato narušení vnitřních pravidel odpovídá kanonickými soudy a tresty v rozpětí od izolace viníka v klášteře přes zbavení souhlasu až po vyobcování z církve, po kterém v některých případech následuje také nucená emigrace nebo i civilní rozsudky a odnětí svobody.
Je však třeba zdůraznit, že tento vyhrocený obraz stavu pravoslavné církve je především obrazem mediálním. Jak kněží žehnající tankům, tak ti, kteří jsou zatýkáni a vyháněni z církve i ze země, jsou pro média – ta oficiální i ta nezávislá exilová – zdaleka nejvděčnějším materiálem. Kdežto reálné poměry panující v uzavřené a neprůhledné církevní struktuře zůstávají zahalené tajemstvím.
Nedávno se je pokusil poodkrýt exilový portál Insider v sérii anonymních svědectví kněží z různých oblastí Ruska. Nedá se říct, že by církevní prostředí v jejich o poznání horizontálnějším vidění vypadalo právě zdravě. Jak prorežimního politického fanatismu, tak institucionálního násilí ze strany církve je v něm ale méně, než by se dalo očekávat.
Postihy „církevních pacifistů“ jsou podle jejich líčení spíše výjimečné – dotýkají se především těch duchovních, kteří mají mediální vliv, a zpravidla se tak děje na nátlak tajných služeb. Například z tří set kněží, kteří v roce 2022 podepsali zmíněné protiválečné prohlášení, se většina nepříjemnostem vyhnula.
Ale ani ty, kdo se ocitnou před kanonickým soudem, nečeká hned zákaz či exkomunikace. Přelíčení je většinou bráno spíše jako nutná formalita, hierarchové se snaží nepříjemnosti co nejrychleji smést ze stolu a vše často končí důtkou či přesunem „provinilců“ do odlehlejších farností.
Napříč církví se podle jednoho z anonymních respondentů ustálilo pravidlo, že „myslet si kněží mohou, co chtějí, jen o tom nesmějí veřejně mluvit“. A tento motiv „mlčení“ se opakuje prakticky ve všech výpovědích: mnozí kněží jsou „neutrální“, „neteční k politice“ a snaží se „vyhýbat rozhovorům na palčivá témata“.
Uvnitř církve ale zůstávají i ti, kdo s militaristickými postoji vedení církve nesouhlasí a mlčet nechtějí. Ti se většinou řídí starým dobrým pravidlem, které v pravoslavné církvi platilo odevždy: čím dále od církevní hierarchie, tím je vše jednodušší.
Volí si postavení, které jim umožňuje působit pokud možno nezávisle na systému nebo i proti němu: jedni se dobrovolně uchylují do venkovských farností, „kde nejsou vidět a slyšet a mohou nerušeně šířit skutečnou křesťanskou zvěst“; druzí se ve svých farnostech snaží vytvářet „neformální společenství, prostor pro důvěrnou výměnu názorů a spoluprožívání, což nakonec umožňuje dotknout se i tématu války“.
Z anonymních svědectví kněží zkrátka vyplývá, že na okrajích církevní organizace doposud existuje prostor pro svobodné myšlení a jednání, třebaže jen velmi úzký a omezený. Že pro mnohé duchovní církev dodnes zůstává nikoliv administrativní strukturou, která demonstrativně podporuje režim a jeho válku, ale metafyzickou organizací – tedy lidmi, křesťany, kteří se snaží zachovat věrnost božím přikázáním.
A ti budou časem možná také jediní, kdo budou moci před veřejností obhájit pošramocenou pověst své církve a umožnit její obnovu.
