Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Jak dlouho bude trvat vyjednávání o míru mezi Ukrajinou a Ruskem a kdy zmlknou zbraně, zatím není jasné. Přesto však již nyní dochází uvnitř ruské společnosti – jak té „vnitřní“, tak té „exilové“ – k pohybům, z nichž vyplyne její budoucí, poválečná podoba. Spouštěčem těchto procesů je čím dál tím hlubší uvědomění si toho, že vojensky Rusko s největší pravděpodobností poraženo nebude. A pokud se nestane zázrak, Putinem a jeho elitami modelovaný a udržovaný režim bude v té či oné podobě přežívat ještě léta, ne-li desetiletí.
Zatímco společenské proměny v samotném Rusku jsou pro nás do značné míry zahalené informační clonou, posuny v myšlení a chování politiků či médií v relativně nepočetném exilu jsou poměrně dobře čitelné. K nejmarkantnějšímu a doslova překotnému pohybu přitom v posledních týdnech dochází v oné úzké a značně rozrůzněné vrstvě ruské emigrace, která se udržuje v povědomí exulantů i evropské veřejnosti jako „politická opozice“.
Známí exiloví politici jako Michail Chodorkovskij, bývalý šachový velmistr Garri Kasparov či Vladimir Kara-Murza ještě nedávno svorně a s nakažlivou jistotou prohlašovali, že na srdci mají vedle ukončení války na Ukrajině také boj za demokratické Rusko. Začátkem října se však jejich priority jako mávnutím kouzelného proutku proměnily.
Vyšlo najevo, že se rozhodli (a také dokázali) integrovat do vyšších pater evropského politického aparátu: Parlamentní shromáždění rady Evropy (PACE) pro ně zřídilo orgán nazvaný Platforma pro dialog s ruskými demokratickými silami, který svou vahou odpovídá plnohodnotné státní delegaci. V zakládající listině jsou vyjmenovány exilové organizace, které byly do tohoto orgánu kooptovány a je tam také popsán mechanismus, s jehož pomocí bude vybráno jeho vedení: s požehnáním předsedy PACE do něj představitelé těchto organizací jmenují… sami sebe.
Na svět by tak v dohledné době mělo přijít cosi na způsob nikým nezvoleného, ale z formálního hlediska legitimního „vedení ruského exilu“, v němž se kromě zmíněných politiků mohou objevit například z ruského vězení před rokem propuštěný Ilja Jašin, politoložka Jekatěrina Šulmanová, politici Dmitrij Gudkov či Vladimir Milov a další.
Tento ne právě demokratický kouzelnický kousek samozřejmě vzbudil nevoli u těch organizací, které na onom seznamu kooptovaných nefigurují. Jednou z nich se přitom k překvapení mnohých stal Fond boje s korupcí (FBK), hnutí založené ve vězení zavražděným politikem Alexejem Navalným. V memorandu PACE se doslova píše, že „FBK na sebe upozornil činností, jež vyvolala kritiku a spory uvnitř ruské opozice“ a že „v současné době nespadá do kategorie ruských demokratických sil“.
Nezdá se však, že by FBK chtěl boj za evropské prebendy jen tak vzdát. V reakci na neblahé „opomenutí“ zveřejnila vdova po zakladateli hnutí Julija Navalná na konci listopadu na portálu Politico programový článek, v němž FBK prohlásila za hlavní a jedinou sílu ruské opozice, ale především… za proevropské hnutí. „Domníváme se, že Rusko je nedílnou součástí evropské civilizace a že evropský model rozvoje je pro naši zemi nejvhodnější.“
Těžko říct, jak toto přetahování exilových politiků skončí. Zato je evidentní, že perspektiva Ruska mizejícího za novou železnou oponou je přivedla k pragmatické volbě: když nemohou vybojovat svobodné Rusko, zachrání alespoň sami sebe a spočinou v pohodlí a klidu evropských institucí.
Více k tématu si přečtěte zde:
Zatímco politická opozice v emigraci dodnes marně hledá svou tvář, exilovým novinářům nelze upřít vervu, nápaditost, vytrvalost a také úspěchy. Pro sedmdesát mediálních projektů, které po roce 2022 začaly fungovat v zahraničí, dnes pracuje více než 1500 novinářů. Ale nejde jen o počty. Ruská žurnalistika se dokázala v emigraci reformovat, přišla s neotřelými a často i revolučními formáty a dnes dokáže směle konkurovat jak ruské propagandě, tak západním médiím. Také její situaci dnes ale začíná určovat především oslabení vztahů s „vnitřním“ Ruskem a zjevná konsolidace Putinova režimu.
Mnohé o tom napovědělo i každoroční neformální setkání ruských exilových médií Redkollegia, které proběhlo před dvěma týdny v Düsseldorfu. Zdá se, že nezávislí ruští novináři žijící v evropských zemích si tři a půl roku po začátku války začínají uvědomovat neřešitelný rozpor, ve kterém se ocitli: na jedné straně jsou s trochou mesianismu přesvědčení, že jako jediní mohou ruskému obyvatelstvu uvnitř země poskytovat pravdivé informace a zprostředkovávat mu pohled odlišný od kremelské propagandy.
„V Rusku se většina lidí ani nesnaží věci pochopit. Je na nás, abychom je informovali a umožnili jim přemýšlet,“ prohlásila na plénu konference Galina Timčenková, ředitelka nejčtenějšího emigrantského informačního portálu Meduza, který měsíčně navštěvuje 10 až 15 milionů čtenářů. Vzápětí však přiznala, že v roce 2025 se všechna exilová média dostala do stejné slepé uličky: „Ztrácíme kontakt s našimi čtenáři uvnitř země. Represe se stupňují a přístup k alternativním informacím je stále nebezpečnější,“ posteskla si Timčenková.
Ve svém vystoupení se však již nezmínila o tom, jak se téměř čtyřletá izolace od Ruska (většina novinářů tam nemůže jezdit pod hrozbou trestního stíhání) odráží na samotných exilových médiích. Nejenže postupně přicházejí o ruské zdroje, ale jsou také stále odtrženější od místní reality a často se uzavírají v představách, které s problémy jejich ruských čtenářů a posluchačů mají máloco společného.
Nekonečné spekulace o tom, jak se hroutí ruská ekonomika, sugestivní příklady ideologicky zpracovaného obyvatelstva v ruských provinciích či militarizace dětí školního i předškolního věku mají bezesporu pravdivý základ. Ilustrují však jen úzký a nejproblematičtější výsek ruské reality, který se s každodenností většiny Rusů a jejich běžnými problémy zákonitě míjí. Když k tomu připočteme soustavné blokování nezávislých internetových portálů a v posledních týdnech i protokolů VPN, které cenzuru pomáhají obcházet, či stále četnější trestní stíhání za sdílení materiálů s cejchem zahraničního agenta, vyhlídky exilových médií nejsou růžové. Reálně jim hrozí, že v blízké budoucnosti přijdou o značnou část svého domácího publika a s ním i o smysl vlastní existence.
Třebaže historické paralely většinou spíše pokulhávají, situace, která v posledních měsících doléhá na ruský exil, má svůj poměrně přesný předobraz. V roce 1925 se do podobné krize dostala i první vlna ruské emigrace, která Rusko opustila po roce 1917. Spustilo ji v roce 1924 uznání Sovětského svazu západními velmocemi, umocnily ji u exulantů narůstající pocity definitivní odtrženosti od vlasti a konečně i oslabení pomoci ze strany přijímajících států – mimo jiné postupné utlumování pověstné Masarykovy Ruské pomocné akce. Nejvýraznějším symptomem této krize se přitom stalo hnutí vyzývající emigranty k návratu do Ruska. Mnozí se tehdy nebo později po roce 1945 skutečně vrátili. A ti, kdo zůstali, se museli v evropských zemích asimilovat. Emigrace přestala hrát politickou roli a stala se spíše sítí zájmových spolků.
Není vyloučené, že s koncem války na Ukrajině se společenství Rusů žijících v zahraničí brzy dostane před podobnou volbu. Milion lidí, kteří po roce 2022 opustili Rusko, pro Putinův režim přece jen představuje kapitál, i když ne právě spolehlivý. A nebude překvapením, když přijde s nabídkou amnestie a otevře emigrantům perspektivu návratu. Řada z nich by ji jistě využila – život v emigraci se pro mnohé ukazuje jako neúnosně těžký a neperspektivní a jsou připraveni vyměnit ho za emigraci vnitřní, zato doma. Ty, kdo dají přednost životu ve svobodném světě a nespokojí se s životem v „emigrantském ghettu“, čeká těžký proces asimilace a mnohé, a mezi nimi právě i novináře, pravděpodobně i změna profese.
Exiloví politici, kteří dnes v Evropě o překot budují paralelní struktury a chystají se vládnout svému „Rusku mimo Rusko“, by možná udělali lépe, kdyby si tuto situaci přiznali. Když bude potřeba, měli by respektovat rozhodnutí těch, kdo zůstanou, i těch, kdo se rozhodnou vrátit, a podat jim pomocnou ruku. Ale všechno ještě může dopadnout jinak – zázraky se přece dějí.
