Článek
Kdybyste chtěli pochopit, jak důležité je v životě fotbalisty mistrovství světa, doporučujeme příběh s názvem Pavel Nedvěd. Nejslavnější český fotbalista se festivalu nejlepších účastnil jedinkrát: Jednou zvítězil, dvakrát prohrál a rychle skončil. Přesto nikdy nezapomene na tu výjimečnost.
„Uměl bych si představit, že to skončí líp, ale zpětně jsem vděčný za tu šanci. Poznal jsem na vlastní kůži, co mistrovství světa opravdu znamená. Nic víc ve fotbale není,“ vzpomínal později na Německo 2006.
Tehdy byl vůdce. Persona. Za rok 2003 držitel Zlatého míče, což je pro fotbalistu epochální individuální úspěch, na který z Čechů dosáhl už jenom legendární Josef Masopust. Nedvěd na vrchol kráčel přes překážky. V době největší slávy se šprajcl. Bolela ho kolena, musel na operace. Chtěl se víc věnovat Juventusu Turín, který ho platil. Stýskalo se mu po dětech, které musel každou reprezentační pauzu opouštět. Navíc se od svých Čechů necítil dostatečně ohodnocený. Hlavně od novinářů bral kritiku dotčeně.
Když v únoru 2005, půldruhého roku před nejistým šampionátem, přebíral počtvrté cenu pro Fotbalistu roku, dostal z pléna otázku: Připouštíte, že se objevíte na mistrovství světa, pokud národní tým postoupí?
„Já nehraju na kdyby. Na to se nedá odpovědět.“
Ukončil reprezentační kariéru, protože měl pocit, že se spustila kampaň, která zpochybňovala jeho češství a přínos. Přišlo mu to nedůstojné. Načež tehdy po ceremoniálu pravil směrem k reportérům, kteří poslouchali jeho slova: „Vždycky jsem chtěl, aby si mě Česko vážilo jako kluka, obyčejného kluka, který dává fotbalu celé srdce. Ale napadli jste moji hrdost, mou chuť hrát za národní celek. A já to neskousl.“
O necelý půlrok později se přesvědčit nechal. Tak dlouho do něj hučeli spoluhráči a především trenér Karel Brückner, až se vrátil. Významně pomohl v ošidné baráži proti Norsku, do které Češi vstupovali v opačné pozici, než jsou teď. Měli generaci skvělých hráčů z velkých klubů plus jeden Zlatý míč. Měli jeden z nejlepších kádrů v Evropě. Rosický, Čech, Ujfaluši, Galásek, Koller, Šmicer, Baroš… Co jméno, to hvězda.
Proti Norsku měli být reprezentanti dominantní, jenže nebyli, dvojzápas o mistrovství světa zvládli především díky statečnosti, trpělivosti, rvavosti, síle vůle a díky nezdolnému Nedvědovi. Vyhráli dvakrát 1:0, byť to klidně mohlo dopadnout opačně.
Pavel Nedvěd poprvé a naposledy na mistrovství světa. Porážka 0:2 s Itálií ho poslala domů hned po základní skupině.
Teď mají vcelku průměrný tým a nervózního šéfa Nedvěda na tribuně v roli manažera.
„Nikomu nic nedlužím. Nemusím se před nikým krčit. Všechny věci, které navrhuju, dělám pro fotbal a pro Česko,“ říkal v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Během povídání slíbil, že se do Ameriky postoupí. Ostatně jeho slova byla v titulku.
V cíli zatím není. Zbývá poslední krok.
Nedvěda čeká nesmírně silný a dramatický večer. Na Letné, kterou fotbalová asociace FAČR pro velké finále zvolila úmyslně, protože poslední baráž s Norskem zvládla právě na vyprodaném stadionu Sparty. Takže nostalgie v přímém přenosu. I pro Nedvěda, který tu jako sparťan začínal profesionální kariéru. Třikrát během sezony 1993/94 ho vyloučili a trenér Karol Dobiaš mu vzkázal, ať je propříště rád, že vůbec může sedět mezi náhradníky. Tehdy byl na dně.
„Já hrál fotbal vždycky úplně naplno. Dával jsem do toho srdce a tehdy jsem musel pochopit, že se musím i trochu krotit,“ líčil Nedvěd.
Uteklo dalších 20 let, aby přes Spartu, Lazio Řím a Juventus Turín prosvištěl mezi celebrity a trenér Karel Brückner, jeho mentor, jej vybídl: „Mám povinnost, i kdyby byla sebemenší šance, pokusit se Pavla v mužstvu udržet. V mé kanceláři visí sestava, ne pro konkrétní zápas, ale mám ji tam. Rozestavení 4-4-2. S Nedvědem! Nikdy jsem ho nevyřadil.“
I proto se Nedvěd vrátil.
Tehdy i teď.
Aby bojoval za Česko, byť ta věta zní veskrze pateticky.
„Mistrovství světa? Tam někde vzadu to pořád doutná,“ říkal v únoru 2005, aniž by věděl, že se do reprezentace vrátí.
„Mistrovství světa? Do Ameriky se dostaneme. Nepochybuju o tom,“ říkal před pár měsíci.
Nezměnil se. Jen místo kopaček obuje naleštěné boty a místo dresu vezme oblek s kravatou. Když se ve čtvrtek hrála semifinálová baráž s Irskem, seděl v Edenu přesně na rohu hlavní lóže, aby se mohl zvedat a odcházet. On vlastně neseděl, jen se nervózně houpal na židli, klepal se, držel se za zábradlí, ťukal si na čelo, rozepínal si kabát s kapucí, upravoval rudou kravatu, popocházel na místě, měl bradu opřenou o plastovou zídku před sebou. Těsně za ním seděli někdejší spoluhráči, se kterými v úžasných časech vyválčil pro Česko fotbalovou slávu: Karel Poborský, Patrik Berger, Zdeněk Grygera, Pavel Kuka, Miroslav Kadlec, Tomáš Hübschman. Přímo na lavičce národního týmu pak Jaroslav Plašil, současný asistent trenéra.
Pan manažer.
Kdybyste Nedvědovi ve čtvrtek večer změřili tep, hodnoty by jistě poskočily do znepokojujících výšin. Jakmile Irové kopali po 20 minutách penaltu, otočil se a díval se do tunelu, odkud chodí fanoušci. Neměl sílu koukat na trávník. Po druhém gólu kopl do betonu.
Vlastně bylo chvílemi zajímavější sledovat reprezentačního manažera a jeho vzrušené reakce než zápas plný nepřesností. Nakonec se vyhrálo, Češi měli kliku a zvládli penaltový thriller. Rozjařený Nedvěd rovnou vplul na hřiště. Nejspíš nikdo si nevšiml, že mezitím seběhl tři patra stadionu v Edenu, aby s VIP cedulkou na krku proklouzl tam, kde se slavilo.
A dnes bude trpět znovu. Ještě víc. Na Letné.
„Jdeme do zápasu s optimismem a vírou to dokázat,“ prohlásil trenér Miroslav Koubek den před výkopem. Právě jeho Nedvěd doporučil, aby převzal fotbalovou reprezentaci. Byť se osobně prakticky neznali. Věří, že to Koubek dneska večer dokáže.
Pak by si fotbalový Zlatý míč splnil i zlatý manažerský sen.
