Záchranu amerického pilota v Íránu umožnila improvizovaná základna

Záchrana důstojníka zbraňových systémů z letounu F-15E Strike Eagle hluboko nad Íránem patřila k nejnáročnějším operacím, jaké mohly americké síly podniknout. Alespoň podle vysoce postaveného vojenského představitele, s nímž mluvil The New York Times (NYT).

Při podobných akcích nejde jen o samotné vyzvednutí izolovaného vojáka, ale o vytvoření krátkodobé, plně funkční základny v nepřátelském prostředí, tedy předsunutého místa pro vyzbrojení a doplnění paliva (FARP).

Právě tato improvizovaná infrastruktura umožňuje rychlé nasazení vrtulníků, zásobování i ochranu zasahujících jednotek.

Dramatická mise se odehrávala v horské oblasti poblíž Isfahánu, kde musel Američan překonat hřebeny vysoké až 2 100 metrů, shrnuly web Fortune a odborný server The War Zone (TWZ).

Druhý zmíněný k tématu oslovil novináře Kylea Rempfera, bývalého příslušníka perutě speciální taktiky (STS), který sloužil v Afghánistánu a Iráku. Jeho zkušenosti ukazují, že podobné operace jsou výsledkem dlouhodobé přípravy, nikoli improvizace na poslední chvíli.

„Nejprve šlo o standardní denní záchrannou CSAR misi s vrtulníky HH-60W a s podporou letounu HC-130, která zachránila pilota. Operátor zbraňových systémů však zůstal nezvěstný. Situace se rychle zkomplikovala, a proto se přešlo k vysoce utajené operaci speciálních jednotek hluboko na nepřátelském území, podobné těm z Afghánistánu a Iráku,“ připomněl Rempfer sled událostí.

Základem úspěchu je detailní plánování. Týmy speciální taktiky mají ještě před vypuknutím konfliktu zmapované desítky potenciálních přistávacích ploch – od vojenských letišť po provizorní zemědělské dráhy.

Pomocí satelitních snímků a digitálních modelů hodnotí jejich rozměry, nosnost i vhodnost pro konkrétní typy letounů, přiblížil Rempfer, jak probíhá vytipování vhodných lokalit pro vybudování FARP.

V praxi tak může postačit i jednoduchý prachový pás, pokud unese transportní speciály typu MC-130J Commando II.

Největší neznámou však podle veterána často zůstává samotný povrch, jeho únosnost, vliv počasí nebo riziko poškození při opakovaných přistáních. Jen těsně před evakuací se u FARP zasekla dvě transportní letadla MC-130. Dostupné informace podle NYT hovoří o tom, že při víkendové operaci byli Američané nuceni uvázlou techniku zničit, aby se nedostala do rukou Íránců. To zahrnovalo i několik malých vrtulníků.

„Zajímavým bodem je, proč speciální jednotky údajně zničily MC-130 při odletu. Pokud je oficiální verze správná, mohlo to být proto, že ranvej nebyla vhodná a letouny se poškodily nebo uvázly. Je možné, že s tím počítaly jako s přijatelným rizikem. Nebo mohly být stroje více poškozeny nepřátelskou palbou,“ uvedl Rempfer.

Jakmile padne rozhodnutí, operace se rozbíhá v řádu minut. Letouny MC-130 přivážejí nejen personál, ale i palivo, munici a vybavení potřebné k vytvoření základny. Přistávací plocha je vyznačená, často pomocí infračerveného osvětlení viditelného jen přes noční vidění. Současně probíhá průzkum okolí, odstraňování překážek a vytváření obranného perimetru, popsal i ze svých zkušeností Rempfer.

V Íránu bylo kromě sestřeleného F-15E poškozeno také letadlo A-10. To poskytovalo blízkou leteckou podporu a havarovalo poté, co pilot vyletěl mimo íránský vzdušný prostor, napsal Fortune. Mise zahrnovala stovky příslušníků speciálních jednotek a velké množství letadel.

Zřízení provizorní základny je podle Rempfera při podobných akcích pouze první fází. Klíčová je její obrana a koordinace rozsáhlého leteckého provozu. Perimetr obvykle zajišťují elitní jednotky, například DEVGRU (SEAL Team 6), zatímco nad oblastí operují letouny poskytující průzkum i palebnou podporu.

Operátoři speciální taktiky zároveň fungují jako letečtí návodčí, řídí pohyb letadel, sledují přístupové trasy a v případě potřeby navádějí údery na nepřátelské síly.

U Isfahánu byly lehké vrtulníky typu AH-6 Little Bird připraveny k akci během několika minut a okamžitě vyrazily k cíli, tedy k ukrývajícímu se příslušníkovi letectva. Situaci komplikovaly omezené komunikační možnosti, zejména pokud se zachraňovaný voják skrýval a vysílal jen občas.

Celá operace obvykle podle veterána probíhá ve vysokém tempu a za minimálního osvětlení. Doplnění paliva se často provádí za chodu motorů, na neosvětlené ploše a pod hrozbou útoku. Riziko nepředstavuje jen nepřítel, ale i samotná logistická a organizační náročnost, protože velké množství techniky na malém prostoru zvyšuje pravděpodobnost nehody, shrnuje TWZ.

Hrozby se navíc rychle mění. Zpočátku jde spíše o riziko náhodného odhalení, postupně však roste pravděpodobnost zásahu regulérních jednotek, například Íránských revolučních gard. Čím déle operace trvá, tím větší je riziko jejího narušení.

Podle Rempfera tyto mise ukazují schopnost vytvořit dočasné okno hluboko na nepřátelském území. Ačkoli v tomto případě šlo o záchranu jediného člověka, stejný princip lze využít i pro rozsáhlejší operace. Z improvizovaného prachového pásu se tak během několika hodin stává plnohodnotná základna, která na krátký čas mění rovnováhu sil v dané oblasti.