Článek
Boršov nad Vltavou nedaleko Českých Budějovic je známý jako poslední vodácká štace při splouvání řeky. Spojen je však také s historií českého mlynářství.
V části zvané Březí vybudovala rodina Zátkových první strojní mlýn v jižních Čechách a továrnu na výrobu těstovin. Kousek dál po proudu Vltavy, u zámku Poříčí, stojí ještě jiný, menší mlýn, zvaný Poříčský. Donedávna byl i on součástí Zátkových závodů.
Architekt Martin Šenberger s ateliérem mar.s architects jej pro rodinnou stavební firmu Auböck s kořeny v Rakousku přeměnil na nájemní byty s jedním loftem. To vše v historickém industriálním prostředí v sousedství malého zámku a řeky Vltavy.
Renovací prošlo bývalé silo s přilehlou správní budovou, nepůvodní přístavby architekti nechali odstranit. V sousedství přibyly dvě novostavby a celek sjednocují fasády v kombinaci světlé omítky, cihel a cihlových pásků.
V hlavní budově se nachází kavárna, je tu i veřejně přístupné náměstí. Na historii místa odkazuje obnovená část vodního náhonu a turbína, nalezená při stavbě a umístěná jako socha uprostřed náměstí.
Žitný mlýn Boršov dnes
„Celý projekt stojí na jednoduché myšlence: ponechat maximum industriálních prvků, doplnit je o jasně čitelné současné zásahy a vytvořit harmonický celek. Zámeček, silo, správní budova, nové domy, náměstí i park u řeky dnes tvoří jeden organismus, který si zachovává svou paměť a zároveň nabízí plnohodnotné bydlení,“ popisují architekti v autorské zprávě.
Zátkové o mlýn neměli zájem
Historie mlýna u zámku Poříčí sahá zřejmě už do čtrnáctého století. Jasný písemný doklad je kupní smlouva, ta ale pochází až z roku 1594, kdy byl součástí poříčského panství. Nynější industriální areál je mladší, jeho původ spadá do konce devatenáctého století. Byl postaven po roce 1884 o něco jižněji než historický mlýn.
Válcový mlýn nejprve v podobě jediné budovy postavili budějovičtí pekaři a krupaři. Řeka se v těchto místech dělila do dvou ramen, jedno z nich využili jako náhon. V roce 1906 mlýn nabídli ke koupi bratrům Zátkovým, ale ti o něj neměli zájem.
Mlýn v původní podobě na historické pohlednici.
Koupilo ho nově založené družstvo občanů Boršova a Kamenného Újezda. Vybavilo jej novým zařízením, rozšířilo o skladiště mouky a po roce 1922 k cihlovému silu přibylo ještě železobetonové. Mlýnské kolo nahradily dvě Francisovy turbíny vyrábějící elektřinu. Mlelo se tu čistě z českého obilí a ve třicátých letech, kdy bylo majitelem Rolnické obilní skladiště, se strojní zařízení dále modernizovalo.
Po roce 1945 přišlo znárodnění a mlýn se spolu s tím nedalekým v Březí stal součástí pardubického národního podniku Mlýny a těstárny. „V této době došlo k výrazným přestavbám, budova byla zvýšena o dvě podlaží a přibyla administrativní část,“ uvádějí architekti. Náhon už nebyl potřebný, proto byl v šedesátých či sedmdesátých letech zasypán.
Po roce 1989 v Boršově znovu vznikla soukromá firma se značkou Zátka. Majetek nejprve ekonomicky spravovala a pak odkoupila rodina Zátkových spolu s lidmi z managementu. Do rukou se jim dostal také Poříčský mlýn. Po postupné modernizaci a restrukturalizaci už však pro výrobce nebyl potřebný, a tak ho koupil nynější majitel a přestavěl na bydlení.
Provoz mlýna krátce před začátkem rekonstrukce
Loft ve věži a voda sváděná do náhonu
„Když jsme se k projektu dostali, probíhalo v objektu ještě mletí obilí,“ popisuje architekt Martin Šenberger.
Když sem autoři projektu rekonstrukce poprvé přišli, fascinoval je silný příběh místa, kde se dlouhé roky potkávala energie Vltavy s vůní obilí a rytmem strojů. Projekt na rekonstrukci architekti vytvořili v roce 2019 a následovala rekonstrukce s dostavbou, která skončila vloni.
K projektu autoři přistoupili tak, aby zachovali industriálního genia loci a poskytli přitom moderní komfort. Dominantou je pětipodlažní cihlové silo z konce devatenáctého století. Architekti ho očistili až na cihelné zdivo, odstranili přístavby a pultovou střechu, dřevěný interiér nahradili železobetonovými stropy. Budovu nastavili o jedno patro, které obložili světlými cihelnými pásky.
Mlýn před rekonstrukcí a při stavbě
„Okna jsou replikami industriálních ocelových výplní, k fasádě směrem k řece jsme přidali černé ocelové balkony,“ komentují architekti. Střechu navrhli jako zelenou. V centrální věži, zastřešené betonovou skořepinou, vytvořili třípatrový mezonetový loft.
Přilehlá stavba bývalé správní budovy dostala cihelný sokl a světlou omítku. I zde přibyly balkony. „Obě historické budovy propojuje nové vertikální komunikační jádro ze skla a černého plechu, které slouží jako funkční i jasně čitelný současný architektonický prvek,“ popisují architekti.
Dvě novostavby jsou podobou záměrně odlišené od historických budov, i když s nimi dobře souzní díky cihelné vazbě na fasádách. Jedna uzavírá náměstí, druhá stojí u obnoveného náhonu a řeky.
Celkem je v areálu 83 bytů velikosti od 45 do 150 metrů čtverečních, od 1+kk až po 5+kk. Kromě jednoho jsou byty nájemní. Veřejnost má přístup na náměstí ve tvaru U mezi domy, kde se dá posedět v kavárně. Kromě zmíněné Francisovy turbíny ho zdobí stromořadí a široké schodiště.
Obnovený náhon, napájený dešťovou vodou sváděnou ze střech, překlenuje nový most. „Vznikl tak přirozený přístup do parku podél řeky, kde jsme zachovali torzo původní garáže a využili jej jako galerijní prostor pro další technologické artefakty,“ uvádějí architekti. Zmíněný park je pro rezidenty soukromý.
