Článek
Rozkládala se na ploše velké jako fotbalové hřiště vedle dvou historických skvostů – libereckého zámku a Liebiegova paláce. Tiskárna Gebrüder Stiepel a později Severografia, jedna z největších v Rakousku-Uhersku a pak i Československu, vyrostla v Kristiánově. V dnešní čtvrti Liberce, která vznikla koncem 18. století proměnou z předměstí plného sadů a zahrádek na zahradní město.
Ulice 8. března, u níž se tiskárna rozkládala, byla navržená jako podélné náměstí. Proto ji lemují výstavné klasicistní domy. Asi před 100 lety pak areál tiskárny formovaly i dvě velké industriální budovy ve stylu art deco. Sláva z dob starého Rakouska i první republiky už vyprchala a z komplexu se stala ruina. Ale blýská se na lepší časy. Rekonstrukcí a dostavbou tu vzniká bytový areál Tiskárna Kristiánov.
Inspirace pražskými paláci a bohyně ve štítu
Každému, kdo dnes projde kolem, se před očima rozprostře kontrast mezi zvelebenou a dosud zdevastovanou částí brownfieldu. Nejvíc je to vidět v uličním průčelí zaniklé tiskárny, které tvoří pět klasicistních měšťanských domů. Dva prošly obnovou, tři na ni stále čekají.
Nejcennější z nich tu vyrostl zásluhou známého průmyslníka Johanna Bergera, proto se mu říká Bergerův dům. Jak vysvětluje Erika Trojanová z Národního památkového ústavu v Liberci, podnikatel si ho nechal postavit v roce 1791 jako reprezentativní obchodní dům inspirovaný pražskými klasicistními paláci.
Sloužil k bydlení a byly v něm kanceláře pro úředníky. Navrhl ho Johann Josef Kunze, stylově v něm doznívalo pozdní baroko. „Měl velkolepý portál, štukovou výzdobu, skeletové schodiště a v barokně tvarovaném štítu řeckou bohyni vítězství Pallas Athénu,“ popisuje Trojanová.
Renovovaná část areálu
Za ním Berger zřídil první továrnu v Liberci, textilní manufakturu. „Berger byl skutečný velkopodnikatel a průkopník mechanizace soukenické výroby. Do své manufaktury dovezl z Holandska spřádací, mykací a postřihovací stroje a parní kotel,“ říká Trojanová.
Bergerův dům zatím působí otřesně, ale brzy se to změní. „Letos začneme s jeho obnovou,“ říká František Kubů, zástupce developera a předseda představenstva firmy Status, jež bývalou tiskárnu přestavuje.
Podle návrhu architektů z týmu OVA se areál mění na bytový komplex se dvěma sty bytů pro 500 lidí. Zhruba stejně jich tu za socialismu pracovalo. Cena za rekonstrukci a dostavbu přesáhne miliardu korun.
Jako první ožil blok na straně u zámku. V art decové budově, nastavené o dvě patra, si lidé koupili 45 bytů. „Myslím, že mezi ně patří několik lidí, co mají k tiskárně osobní vztah z minulosti, ať už přes sebe nebo přes své předky, a byty si koupili také trochu z nostalgie,“ podotýká Kubů.
Kdyby nás vystřelili na Měsíc, dělali bychom dál
V této budově pracoval v plakátové sazárně Miloslav Cihlář. Do tiskárny nastoupil v roce 1975 a skončil tam po necelých 20 letech. Když prochází kolem, oceňuje opravené fasády a ukazuje i na podzemní část stavby. Stroje tam vyryly díru pro tři patra garáží.
„Dřív byl dole protiatomový kryt a sklad se železnou zásobou papíru pro případ války,“ prozrazuje Cihlář. Nad zemí měla tiskárna kuchyni a jídelnu, knihtiskovou rotačku, ofsetové rotačky, litografii, chemigrafii či takzvané „lamino“, kde se vyráběly třeba obaly na gramofonové desky.
Budoucí podoba Tiskárny Kristiánov
Cihlář dělal v horním patře a jeho sazárna sousedila s tou novinovou. Na stejném patře klapaly řádkové sázecí stroje, na nichž se odlévaly do kovu sloupce pro novinové články a knihy. V tiskárně nechyběla ani vazárna knih. Kompletovaly se tu dobrodružné romány nebo dětské knihy včetně Povídání o pejskovi a kočičce od Josefa Čapka.
„Tiskly se tady třeba okresní noviny jako liberecký Vpřed, Noviny Jablonecka nebo českolipský Nástup a podnikové noviny Horník a energetik, liazácká Jiskra nebo textilaňácký Vlnař,“ vzpomíná Cihlář. Tiskárna byla v mnohém soběstačná. „Měli jsme zedníky, údržbáře a další řemeslníky. Říkali jsme si, že kdyby nás vystřelili na Měsíc, mohli bychom tam dělat dál.“
Na konci války tu tiskli dvacetimarkovky
Tiskárna vznikla poté, co v roce 1866 Bergerův majetek v Kristiánově koupil Heinrich Stiepel. Spolu s bratrem Juliem ji pod názvem Gebrüder Stiepel postupně rozvíjeli, na což navázal i Heinrichův syn Wilhelm. Skupovali okolní pozemky a budovy, až zabrali celý blok a z tiskárny se stala jedna z největších v Rakousku-Uhersku. Vydávala i hlavní noviny českých Němců Reichenberger Zeitung.
Výsadní postavení si udržela i po roce 1918, kdy se ocitla na území Československa. Tiskly se v ní školní a dětské knihy, sudetoněmecké časopisy či sbírka zákonů. V nejlepších časech zaměstnávala přes 700 lidí.
V letech 1925-1928 komplex z obou stran uzavřely dvě zmíněné stavby ve stylu art deco. Jejich železobetonový skelet vyzděný cihlami opatřili autoři elegantní geometrizující výzdobou. Jak uvádí web Liberec-Reichenberg, za první republiky se tu vyráběly atlasy, učebnice, adresáře, umělecké tisky nebo formuláře řidičských průkazů.
Historické pohledy na tiskárnu a Kristiánov
Za druhé světové války tiskárna sloužila i okupačním silám. Známý je třeba tisk dvacetimarkových bankovek z 28. dubna 1945. Měly sloužit jako místní náhrada říšských marek v době, kdy kvůli situaci na frontě vázlo zásobování. Zda se dostaly do oběhu, není jisté, ale podle serveru Moneypedia sloužily i k vyplácení vojáků Wehrmachtu.
Po porážce Německa Stiepelovi o tiskárnu přišli. Po znárodnění areál připadl státu.
Byla baštou protiokupačního odporu
Za socialismu závod střídal názvy Severočeské tiskárny Liberec či Liberecké tiskárny, nejdéle spadal pod děčínskou Severografii. Dějiny tudy kráčely v srpnu 1968, kdy zde vyšla mimořádná protiokupační vydání okresních novin. Liberecký Vpřed psal o obětech střelby sovětských vojáků u radnice a do města odsud proudily i protiokupační letáky.
Na konci listopadu 1989 tu znovu vyšel svobodný Vpřed, v němž mladí redaktoři překonali odpor konzervativních členů KSČ k revoluci a pravdivě psali o velkých demonstracích ve městě. Porevoluční změny však přinesly i zánik tiskárny.
Libereckou Severografii zprivatizovali v roce 1993 Miroslav Mládek a Zdeněk Úlehla. Firmu, přejmenovanou na Liberecké tiskárny, dovedli ke krachu a skončili u soudu kvůli poškozování věřitele a zneužití informací v obchodním styku. Nakonec vyvázli s podmínkou.
Tiskaři přišli o práci a komplex dlouho chátral. V roce 2004 jej získal v dražbě nový majitel. Do příprav přestavby v roce 2008 zasáhla hospodářská krize, ale o dva roky později získali majitelé díky projektu pražského architekta Karla Doubnera územní rozhodnutí a zhruba o pět let později i stavební povolení na první budovy.
Srovnání: před rekonstrukcí a po ní
„V roce 2019 se podařilo sestavit investorskou skupinu, která zvládla nakopnout výstavbu a hlavně angažovala úspěšnou architektonickou kancelář OVA,“ uvádí Kubů.
Když architekti Jiří Opočenský, Štěpán Valouch a Ondřej Králík navrhovali přestavbu na bytové domy, Trojanová kvituje, že se drželi svého motta: „Ke každé rekonstrukci přistupujeme s respektem. Domy neboříme, ale hledáme jejich novou tvář a udržitelnou budoucnost, která má základy v naší historii.“
Památkáře těší, že komplex nebude neprodyšně uzavřený. Lidé projdou honosným průchodem Bergerova domu na nádvoří se zelení a herními prvky. Výstavba přinese i obnovu zaniklé ulice U Tiskárny.
„Na noc se ale celý areál uzavře a dostanou se do něj nájemníci, majitelé bytů a nebytových prostorů,“ upozorňuje František Kubů. „Nechceme, aby se tam nastěhovali bezdomovci.“ Zkušenost s nimi a se squatery měla firma před výstavbou, kdy areál obývali a odmítali ho opustit. „Museli jsme na ně volat policii, abychom je vypudili,“ tvrdí Kubů.
Byty jsou lepší než obchodní centrum
Výstavbě předcházely demolice. Zůstalo stát to nejvýraznější – pět klasicistních domů při ulici a dvě art decové průmyslové budovy. Zbytek vyplní novostavby.
Bergerův dům na tom nebyl nejlépe, vzadu měl trhliny a musel se staticky zajistit. „U Bergerova domu byla ubourána barokní křídla a jeho krov a střecha se ocitly v havarijním stavu,“ líčí Trojanová. Zachránit ho však lze, po renovaci může být ozdobou areálu.
Stav před rekonstrukcí a při stavbě
O zrušenou tiskárnu nikdo nepečoval 20 let. Vedlo to i k devastaci historicky a stavebně cenných budov, včetně bývalé textilní manufaktury.
„Z odborného památkářského pohledu byl zánik těchto budov ztrátou. Avšak vzhledem k jejich velmi špatnému stavu nezbývalo nic jiného než přijmout fakt, že demolice je nevyhnutelná. Památková péče zvolila pragmatický přístup, aby opuštěný zchátralý městský blok v centru Liberce znovu ožil a otevřel se pro veřejnost,“ přibližuje Trojanová.
Z jejího pohledu mohli stavbaři provést řadu detailů jinak. Oceňuje však slušnou obnovu prvních dvou klasicistních domů a přestavbu na bytový dům.
„Doufejme, že v tomto duchu bude projekt pokračovat a v prostoru bývalé tiskárny vznikne moderní rezidenční čtvrť v symbióze s dochovanými architektonickými a historickými hodnotami,“ vysvětluje Trojanová. „Je dobře, že tady nevyroste další obchodní centrum a že se projektu ujalo architektonické studio OVA se zkušenostmi s přeměnou historických budov do nové podoby.“
Našla se tu historická pozvánka na večírek
I když areál stojí v městské památkové zóně, nejsou v něm chráněné památky. Práce však ani tak nejsou jednoduché.
„Rekonstrukci komplikovalo, že se nezachovala dokumentace. Proto technici sondovali a rentgenovali stropy, navrtávali je a zjišťovali, z čeho jsou a jestli vydrží,“ poznamenává Kubů. „Jedno nebo dvě patra u hotového bytového domu se muselo zpevnit ocelí. V budově na okraji Oblačné ulice, kde pracujeme teď, jsou stropy v lepším stavu. Má ale zase horší základy, a tak se tam patky zpevňují, aby unesly váhu nového domu.“
Před demolicí se v tiskárně nenašlo téměř nic cenného či zajímavého. Zůstaly tu hlavně stovky tun odpadu. Až na výjimky. „Našli jsme jednu historickou fotografii výstavné ulice, která vedla kolem tiskárny a končila v zámku. A objevili jsme pozvánku na večírek, který se odehrával na přelomu 19. a 20. století,“ prozrazuje Kubů.
