Článek
Ministr kultury Oto Klempíř napsal další kapitolu do vládního románu o změně financování veřejnoprávních médií, přesněji řečeno České televize a Českého rozhlasu. Po předchozích zkušenostech asi nepřekvapí, že tato kapitola příliš nenavazuje na ty předchozí, přičemž pointa celého díla, stejně jako důvod, proč bylo vůbec rozepsáno, zůstávají pro čtenáře zahaleny v neproniknutelné mlze.
Kdyby šlo o skutečný román, dalo by se mluvit o autorské zručnosti v budování napětí. Protože jde ale ve skutečnosti o přípravu důležité legislativy s dopadem na celkovou kvalitu demokracie v zemi, je neprůhlednost a zmatečnost dosavadního děje naopak na škodu.
Ministr Klempíř se na konci minulého týdne sešel s řediteli ČT a ČRo, aby jim představil svou představu o změně financování jejich institucí. Ta má čtyři základní teze. Namísto koncesionářských poplatků se kasy veřejnoprávních médií budou plnit příspěvky ze státního rozpočtu. Média se nebudou slučovat, jako se to stalo třeba na Slovensku. Kontrola zůstává v gesci mediálních rad. Zákon by měl obsahovat valorizační mechanismus pro státní platbu, aby se zajistila předvídatelnost financování.
Ve skutečnosti jde jen o dvě změny - o financování a valorizaci. Odmítnutí sloučení televize a rozhlasu stejně jako zachování role mediálních rad jen potvrzují status quo.
Oba ředitelé reagovali na první schůzku s ministrem opatrně. Příprava zákona se zjevně teprve rozbíhá a oba stojí o to, aby byli součástí procesu. Taková naděje je pro ně sama o sobě pokrokem, protože původně Klempíř s účastí dotčených médií při přípravě zákona vůbec nepočítal a hodlal je postavit před hotovou věc.
To je jedna dobrá zpráva - proces přípravy zákona se snad trochu kultivuje. Kromě účasti šéfů obou médií v pracovní skupině Klempíř potvrdil, že nový zákon projde standardním legislativním procesem. To znamená, že by neměl být jen výtryskem poslanecké kreativity jako jiné důležité normy, které vláda chystá (třeba stavební zákon nebo nová podoba státní služby).
Ze setkání ministra s řediteli vyplynuly i další, méně dobré zprávy. Zdá se, že za celou dobu, co se o rušení koncesionářských poplatků mluví, tedy fakticky od prvního dne po volbách, neudělal Oto Klempíř na ministerstvu v podstatě nic. Jeho „teze“ jsou de facto stále totéž, co se říkalo na samém začátku, přesněji od velkého Klempířova povolebního přerodu ze zastánce poplatků v jejich odpůrce.
Snad jen dodatek o valorizačním mechanismu je docela nadějný. Připomeňme, že koncesionářské poplatky se loni zvýšily po 20 letech u rozhlasu a po 17 letech u televize. To se, pomineme-li na chvíli vše ostatní, jeví jako mnohem horší prostředí k hospodaření a plánování než příslib každoročního předvídatelného navýšení.
Nicméně jakékoli posouzení je samozřejmě omezeno tím hlavním, co jsme se po schůzce dozvěděli - jestli Klempíř nehrál na ředitele televize a rozhlasu nějakou habaďůru, pak nová pravidla dosud nemají ani formu věcného záměru, natož návrhu zákona v paragrafovém znění, který by mohl vstoupit do připomínkového řízení a pokračovat legislativním procesem. A má-li být tento proces skutečně standardní, jak slibuje ministr, je prakticky vyloučeno, aby nová pravidla financování začala platit od začátku příštího roku.
To je ovšem v rozporu s vládními sliby, že od ledna 2027 se žádné poplatky platit nebudou. Proto vznikne tlak na maximální zrychlení všech fází legislativního procesu, čímž nevyhnutelně utrpí kvalita a promyšlenost připravované změny.
Přitom v tomto případě platí, že konkrétní provedení je vším. Konec koncesionářských poplatků nemusí nutně znamenat konec světa, ba ani konec veřejnoprávních médií. Představitelé současné vládní většiny mají pravdu, když říkají, že státní rozpočet financuje veřejnoprávní média v 17 zemích EU. Rádi přitom vyzdvihují funkční modely skandinávských zemí a stejně rádi „zapomínají“ na Maďarsko, Slovensko či Polsko, kde zestátnění financování znamenalo přímé podřízení obsahu veřejnoprávních médií momentální politické vůli. Konkrétní návrh, který by na některou ze zahraničních cest odkázal, ovšem dosud neexistuje.
Tady se otevírá prostor pro poctivou opoziční práci. „Budeme blokovat jednání ke zrušení poplatků, znovu vytáhneme spacáky,“ prohlásil šéf ODS Martin Kupka. To je ale pouhé kontrariánství, nikoli opoziční práce. Vláda má zrušení poplatků výslovně uvedeno v programu a bude se snažit jej dosáhnout za každou cenu. A „spacákové“ obstrukce nakonec prohrají, to jsme viděli i v uplynulém období.
Úkolem opozice je nasadit všechny síly k tomu, aby zrušení poplatků proběhlo způsobem, který minimalizuje dopad na nezávislost ČT a ČRo. Má předkládat funkční alternativy a upozorňovat na rizika vládních nápadů. A postupně v debatě třeba dotlačit vládní většinu k přiznání, že jejím hlavním motivem není samotné zrušení poplatků, ale především zásah do obsahu a nezávislosti veřejnoprávních médií.
To představitelé vlády nepřiznávají, ačkoli mnoho výroků tím směrem ukazuje, vztah premiéra k ČT je dostatečně znám a ostatně i sama obsese změnou financování, které ve skutečnosti nepředstavuje žádný společenský problém, je dost podezřelá. Pokud se nakonec skutečně prokáže, že vláda míří na slovenskou či maďarskou cestu zkrocení veřejnoprávních médií, může přijít čas „spacáků“. Do té doby jsou ale úkoly opozice jiné.
Kombinace Klempířova volného pracovního tempa a časového tlaku na včasné splnění politického slibu celé debatě neprospěje. Do hry se může vrátit extrémně nebezpečný „mezikrok“, tedy odpuštění poplatků části koncesionářů (seniorům a firmám) už v polovině letošního roku. Tento nápad už si vůbec na nic nehraje a má jasný účel pustit médiím finančně žilou a zkomplikovat jim život. Podle vyjádření ředitelů po schůzce s ministrem by sice tento návrh měl být ze stolu, ale ve Sněmovně ten nápad pořád někde leží a část vládních politiků se na něj vysloveně těší.
Proces změny financování veřejnoprávních médií je extrémně citlivý, a nejen jeho výsledek, ale i průběh mohou mít přímý vliv na kvalitu české demokracie. Že v čele tohoto procesu oficiálně stojí někdo tak rozevlátý a politicky nezkušený (ba snad i neschopný) jako Oto Klempíř, není příliš dobrá zpráva. Konec jeho nečitelného veřejnoprávního románu nejde ani odhadnout.
