Článek
Výtvarník a bývalý ředitel Národní galerie Milan Knížák uspěl se svou stížností u Ústavního soudu.
„Rehabilitace se na pana Knížáka vztahuje z hlediska zákona o soudní rehabilitaci,“ konstatoval soudce zpravodaj Pavel Šámal.
Knížák se domáhal soudní rehabilitace v souvislosti s vazbou před více než padesáti lety. Důvodem byl jeho údajný pokus o poškozování zájmů Československa v cizině.
Vazba trvala od 23. října 1974 do 7. února 1975. Knížák podle tehdejších vyšetřovatelů chtěl odeslat do Francie zásilku s písemnostmi, které podávaly zkreslené informace o poměrech v zemi. Tehdejší prokurátor nakonec stíhání zastavil.
Když Knížák po padesáti letech usiloval o soudní rehabilitaci, Obvodní soud pro Prahu 10 jeho návrh zamítl pro opožděnost. Rozhodnutí potvrdil také Městský soud v Praze.
Ve stížnosti Knížák poukazoval na judikaturu Ústavního soudu, podle níž by demokratický režim neměl ke staré křivdě z doby totality přidávat novou. Zmínil také odlišnou rozhodovací praxi slovenských soudů.
Ústavní soud se Milana Knížáka nyní zastal a dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon o rehabilitaci se podle něj na výtvarníka vztahuje. Doslova říká, že soudní rehabilitace je možná „i když nebylo zahájeno trestní stíhání“.
Podle úterního rozhodnutí Ústavního soudu však soudy nižší instance dopustily „nepřípustného formalismu“ a rehabilitace je možná i v případě zastavení trestního stíhání po propuštění z nezákonné vazby.
„Dalším pochybením potom bylo, že soud rozhodl samosoudcem na základě změny zákona o soudech a soudech a soudcích. Ta novela ovšem nezměnila ustanovení § 7 zákona o soudních rehabilitacích, který nadále zůstal platný (…) Tvrzení Městského soudu, že nelze takto rozhodovat, jsme srovnali s ostatní judikaturou obecných soudů,“ popsal Pavel Šámal.
Soudy se tak budou muset návrhem o rehabilitaci znovu zabývat, proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
82 korun za den vězení
Rozhodnutí ocenil advokát Milana Knížáka Lubomír Müller. „Ústavní soud řekl, že rehabilitace, právo na rehabilitaci, se na pana profesora Knížáka vztahuje. A to je zásadní nejen pro něj osobně, ale pro všechny, kteří jsou v obdobné právní situaci,“ uvedl.
Upozornil však také na to, že rozhodnutí je spíše morální satisfakcí. Výše odškodnění stanovená v zákoně o soudní rehabilitaci se totiž od roku 1990 nezměnila.
„Tento zákon byl přijat v dubnu roku 1990, nebyl dodneška žádnou vládou novelizován nebo valorizován, takže odškodnění podle platného právního předpisu činí 82 korun 33 haléřů za každý den věznění. Mnozí to považují za výsměch, ale nikdo s tím zatím nechce nic dělat,“ řekl Müller.
Pětaosmdesátiletý Knížák patřil před rokem 1989 k výrazným postavám nonkonformní umělecké scény. Působil převážně mimo oficiální struktury, věnoval se hudbě, výtvarnému umění, akcím či performancím. Po změně režimu působil jako rektor Akademie výtvarných umění v Praze a později jako ředitel Národní galerie v Praze.
Článek jsme rozšířili v celém rozsahu.
