Komentář: Poslední ruský kůň v Evropě. Mají se Slováci začít bát?

Robert Fico nikdy nebyl pro Rusko ani pro Maďarsko rovnocenným partnerem. Vždy byl jen vykonavatelem, který za drobné výhody dělal, co se mu řeklo. S trochou nadsázky by se dalo říci, že ho Putin i Orbán vnímali jako člověka, který dočasně spravuje území, které má jinak patřit jim.

Poté, co Viktor Orbán jasně prohrál volby, zůstal Robert Fico sám. Je posledním ruským koněm v Evropské unii, kde s ním už nikdo pořádně nemluví. Jeho strategický význam pro Rusko tím vzrostl, ale zároveň se sám vmanévroval do pozice, ve které nemá velký prostor.

Pro evropské Slovensko, pro Slovensko, které chce mít nějakou smysluplnou budoucnost, je to hrozba. Robert Fico v úzkých totiž dokáže divoké věci.

Maďarská předvolební kampaň byla skvělá. Díky ní můžeme o Slovensku říci hned několik věcí.

Vezměte si například nahrávky telefonátů mezi Orbánovým ministrem zahraničních věcí Péterem Szijjártóem a jeho ruským protějškem Sergejem Lavrovem. Svědčily o nerovném vztahu: Lavrov v nich vystupoval jako nadřízený a maďarský ministr jako velmi ochotný zaměstnanec. Takový, kterého ostatní kolegové kvůli jeho přehnané horlivosti nemají rádi. Někdo by dokonce mohl říci, že vystupoval jako sluha.

Pro nás je však zajímavější, v jaké pozici se během jejich rozhovorů nacházelo Slovensko. Pokud si představíme Rusko nahoře a Maďarsko pod ním, Slovensko se krčilo ještě pod Maďarskem. Nacházelo se v pozici země, která dostává z Budapešti pokyny, co má dělat, a také to udělá. Sluhův sluha.

V této situaci je zajímavé, jak na uniklé telefonáty reagoval slovenský ministr zahraničních věcí Juraj Blanár.

Netrápilo ho, že ministr členského státu EU komunikuje s nepřítelem, že mu předává informace a koordinuje s ním postup. Nijak nevysvětloval ani to, proč a jakou roli v tom hraje Slovensko. Trápila ho jediná věc: Jak je možné, že někdo někoho odposlouchává a proč se to dostalo na veřejnost?

Vše, co potřebujete vědět o vládě Roberta Fica, je tedy toto: Sice se tváří, že uskutečňuje suverénní zahraniční politiku všech světových stran, ve skutečnosti je to politika protievropská a proruská.

Viktor Orbán v Maďarsku prohrál paradoxně i kvůli systému, který si sám pro sebe vytvořil. Bývalý maďarský premiér však v prostředí neliberálních politiků něco znamenal. O Robertu Ficovi to neplatilo a neplatí ani dnes.

Fico je jen premiérem malé a upadající země. Možná by chtěl být autokratem, ale k tomu jeho okolí chybí intelektuální kapacita. Budování autokracie je totiž intelektuální a politická práce: Někdo to musí strategicky vymyslet, někdo to musí rozpracovat, a poté i realizovat. Musí to být promyšlené a postupovat se musí systematicky.

Robert Fico však místo toho většinu času jen ventiluje svůj pocit ukřivděnosti z toho, že ho postřelili a my jsme ho dostatečně nelitovali. V jeho okolí je sice spousta hrubiánů odhodlaných ke všemu, ale žádní Einsteinové to nejsou.

Rusové to zkoušeli v Moldavsku a prohráli. Zkoušeli to v Rumunsku a prohráli, zkoušeli to v Maďarsku a také prohráli. Kromě Slovenska jim v Evropské unii už nikdo jiný nezbývá.

Je třeba říci, že je to, bohužel, problém nás všech na Slovensku.

Ještě minulý týden, před maďarskými volbami, napsal Robert Fico na Facebooku, že „Slovensko si zvolilo suverénní politiku, není cesty zpět“. Jelikož to napsal velkými písmeny, pravděpodobně to myslí velmi vážně.

Je to silné tvrzení, které stojí za to uvést na pravou míru. Jedním slovem nesmysl. Dvěma slovy obrovský nesmysl. Podrobněji: Slovensko si nevybralo vůbec nic.

Koalice Roberta Fica získala ve volbách v roce 2023 43 % hlasů zúčastněných voličů. Dohromady necelých 1,3 milionu hlasů. To je stěží silný mandát.

Navíc, Fico před volbami žádný radikální obrat v zahraniční politice nezmiňoval, a to z dobrých důvodů: Kdyby totiž řekl, že místo do Evropy bude jezdit do Moskvy, mnoho lidí by jeho Smer nevolilo.

Slovensko si tedy nevybralo vůbec nic, a to platí o to více, podíváte-li se na aktuální průzkumy preferencí. Koaliční strany v nich dlouhodobě dosahují podpory kolem 30 procent, občas i méně.

Robert Fico prostě nemá žádný mandát ke změně zahraniční politiky a nikdy ho ani neměl, to si žádná významná část Slováků ani omylem neobjednala. Vybral si on, a ne Slovensko. Nepříjemné je, že ho to evidentně vůbec nezajímá.

Jasné věci je třeba nazývat jasně. Už víme, že slovenská vláda koordinuje svou činnost s Ruskem. Po Orbánově porážce zůstala v Evropské unii osamocená. A o to je důležitější.

Pokud se nic nezmění, další parlamentní volby se na Slovensku budou konat na podzim 2027. Prohra Roberta Fica v nich není jistá, ale řekněme, že dlouhodobé trendy směřují pouze jedním směrem.

V těchto volbách tedy bude v sázce mnoho. Premiér se již zcela vzdal rozvoje země, jejímž je premiérem, a u moci chce být jen proto, aby u moci byl. V zájmu toho je schopen dělat opravdu divoké věci.

Po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové v roce 2018 na politický tlak reagoval například tím, že tehdejšího prezidenta Andreje Kisku nesmyslně obvinil z vazeb na amerického finančníka George Sorose. A z této cesty se už nikdy nevrátil.

Navíc je tu pořád to Rusko. To se nachází ve fázi, kdy si další porážku jednoduše už nemůže dovolit, protože za takové neúspěchy se v Moskvě vypadává z oken.

Na informace, které vyplývají z uniklých telefonátů, navíc existují na Slovensku i trestní paragrafy. Jsou opravdu závažné: Týkají se spolupráce s nepřítelem a trestní sazba je od 20 do 25 let, případně doživotí.

Špatnou zprávou tedy je, že ve slovenské předvolební kampani bude pro mnoho lidí v sázce opravdu hodně a o ruských zásazích se vůbec nedá pochybovat.

Dobrou zprávou je, že pokud se podíváte na jejich předchozí výsledky, ti ruští specialisté vskutku nejsou nic moc.

Anglický spisovatel C. S. Lewis prý jednou viděl náhrobek, na kterém bylo napsáno: „Zde leží ateista. Úplně se svlékl a nemá kam jít.“ Ve stejné situaci se dnes nachází i Robert Fico. A jak ho známe, bude z toho jen nervóznější a agresivnější.