Europoslanci už zase řeší znásilnění. Proč to není dobrý nápad

Asi se shodneme, že znásilnění je jeden z nejodpornějších činů, který může zanechat trvalé psychické i fyzické následky a navždy změnit život oběti.

Asi se také shodneme, že je právně a morálně těžko srozumitelné, proč máme jednotná pravidla pro každý šroubek, který cestuje po Evropské unii, u znásilnění ale panuje v EU eldorádo.

Různé státy ho definují a trestají různě, znásilnění nepatří ani mezi „svatou devítku“ závažných trestných skutků, které lze stíhat a soudit z úrovně EU. K nim se naopak řadí například korupce nebo praní špinavých peněz.

Evropští poslanci to dlouho kritizují a naposledy tento týden zaveleli k boji. Na popud Evin Incirové a Joanny Scheuring-Wielgusové, Švédky a Polky, se obrátili na Evropskou komisi coby předkladatelku předpisů, aby navrhla jednotnou definici znásilnění. Ta by v případě schválení platila ve všech státech EU. Jejím středobodem má být „svobodně vyjádřený souhlas“ se sexuálním stykem, respektive jeho absence v případě znásilnění.

Výzva prošla hlasy 447 zákonodárců ze 650 přítomných, proti bylo 160, zdrželo se 43. Většina českých europoslanců a europoslankyň apel nepodpořila. Nejvíc se jich zdrželo, několik bylo proti, ruku pro zvedli jen dva zástupci STAN, Luděk Niedermayer z TOP 09 a Pirátka Markéta Gregorová. Pro úplnost dodejme, že Komise není povinna výzvě vyhovět. Jak se rozhodne, zatím není jasné.

Předkladatelky Incirová a Scheuring-Wielgusová zdůvodňují svoji iniciativu rozptylem v definici znásilnění napříč státy EU.

Zatímco v Belgii nebo v Irsku a celkově v 17 zemích Unie ze 27 už platí, že pohlavní styk musí být oboustranně konsenzuální záležitost, v Litvě, Lotyšsku nebo Maďarsku se za znásilnění považuje až akt, který zahrnuje použití fyzického násilí.

V Rakousku, Itálii a dalších zemích musí jít alespoň o nějak vynucený styk, třeba za pomoci výhrůžek, vydírání nebo nátlaku, aby jej šlo kvalifikovat jako znásilnění. Do této skupiny patřilo také Česko. V lednu 2025 začala platit úprava, která definici znásilnění zpřísnila - nově je jím jakýkoliv nesouhlasný sex.

Podle europoslankyň vede tenhle chaos k tomu, že se některé oběti znásilnění nikdy nedočkají spravedlnosti, protože pachatele před ni nebude možné hnát. A kde není žalobce, není soudce.

V obecné rovině mají političky pravdu. U té to ale končí. Nepředložily data a argumenty, které by nasvědčovaly tomu, že změna právě „přes Brusel“ povede k nápravě. Že se kvůli chybějící společné definici znásilnění XY pachatelů v Evropě skrývá za buky národních právních řádů a tudíž by napříště XY+ stanulo před spravedlností.

Sexuální násilí je ještě víc než jiné trestné činy spojené s konvencemi a společenskou smlouvou daného státu. Nesouhlas by měl vždycky znamenat jediné, dá se ale vyjádřit různými způsoby. Co (ne)projde na katolickém jihu, je jinak vnímáno v postkomunistické Evropě a ještě jinak na feministickém severu.

Někde je také na vině špatný zákon. V jiných zemích spíš nedostatečně proškolená policie, soudci jedné generace a školy nebo chybějící osvěta mezi mladými lidmi, co je ještě OK v rámci namlouvacího rituálu, co stereotyp a kudy vede červená čára, přes kterou se nesmí.

Jednotná definice znásilnění přitom znamená, že se tohle všechno vezme, zamíchá dohromady a bude se hledat společné řešení. Ne to nejlepší, ale takové, které u všech projde.

Nejde tu o žádné teoretizování. Evropa se touhle cestou už několikrát vydala. Naposledy před dvěma lety, na jaře 2024.

Tehdy unijní země schvalovaly směrnici o potírání násilí vůči ženám a domácího násilí a návrh obsahoval mimo jiné trestný čin znásilnění - definovaný jako nesouhlasný sex. V rozporu se zažitou představou se totiž většiny znásilnění nedopouštějí neznámí divousové v přítmí parku, ale za dveřmi domácností pachatelé, které oběť zná.

Co se stalo? Vlády se o směrnici brutálně hádaly. Důvodem byla právě definice znásilnění a její zahrnutí do textu. Dvanáct států se za návrh postavilo, deset bylo proti - Česko mezi nimi - zbylých pět lavírovalo.

Protestující země kritizovaly samu definici znásilnění nebo se bránily vstupu bruselských úředníků na pole sexuálně podmíněných kriminálních činů, což je teritorium, kde mají svrchované kompetence jednotlivé státy. Takhle, tedy suverenitou právního řádu a obavou o její prolomení, argumentovala také Fialova vláda.

A jak to dopadlo? Jednotná definice znásilnění ze směrnice vypadla. Text ho zmiňuje jako častý sexuální útok na ženy, zdůrazňuje ale národní kompetence v této oblasti.

Pokus iniciovaný poslankyněmi Incirovou a Scheuring-Wielgusovou by dopadl stejně. Političky se brání, že situace je teď jiná než před dvěma roky. Že se od té doby odehrál mimo jiné příběh Gisele Pelicotové, na jehož základě Francie a pár dalších států změnilo národní úpravu znásilnění.

To je pravda. Realitu to mění, ale „ze zdola“. Francouzská policie ani nečekala na soudní verdikt a rozšířila paletu sledovaných omamných látek, v několika dalších zemích se ověřuje existence podobných znásilňovacích fór, jaké měl Pelicot. „Brusel“ k tomu není potřeba.

Pro političky to nemusí být povel ke kapitulaci. Dva roky trvající debata na pozadí zmíněné směrnice odhalila mimo jiné totální nedostatek dat od národních vlád v oblasti sexuálního násilí, s nimiž by se pak na úrovni EU mohlo pracovat a podepřít jimi kritická rozhodnutí.

V rozpočtu, který europoslanci schvalují, je přitom položka na tyto věci a předpokládá se, že data jsou k dispozici. Pozornost je proto možné upřít třeba sem.