„Obchodník se smrtí“ získal pro Pákistán atomovku. Byla to investice století

„Budeme jíst trávu, budeme hladovět, ale jednu si pořídíme.“ Věta, kterou pronesl v roce 1974 pákistánský premiér Zulfikár Alí Bhutto poté, co se dozvěděl o prvním indickém atomovém testu. Měl pravdu. Jeho republika si nejpozději v roce 1998 jadernou bombu opravdu obstarala. A ne jednu: nyní má k dispozici 170 hlavic, které je schopna odpálit ze země, vzduchu i z moře.

Pákistán i díky krádeži – či snad špionáži – získal zuby, které jej chrání hlavně před tradičním a rovněž jaderným rivalem, totiž Indií. Zpětně viděno šlo o nejlepší investici, kterou jihoasijský gigant s pátou největší světovou populací od svého vzniku udělal.

Získal si respekt i geopolitický vliv, který obvykle náleží ekonomicky výkonnějším aktérům. Teď kupříkladu moderuje vyjednávání mezi USA a Íránem. Svého času navíc Pákistán proslul jako tržiště pro ty, kdo po jaderné zbrani také toužili – ve frontě stály Írán, Severní Korea i Libye.

Psal se říjen 2021. Pákistánské hlavní město Islámábád oplakávalo hrdinu. Davy obklopily sanitku, která na poslední cestě převážela ostatky Abdula Kádira Chána (85). Smutečních rituálů se zúčastnili všichni, kdo něco znamenali. Politici se předháněli ve chvalozpěvech. Tehdejší premiér a slavný kriketový hráč Imran Chán nazval svého jmenovce (nikoli příbuzného) „ikonou“, jehož dílo „ochránilo zemi před agresivním a mnohem větším jaderným sousedem“. Prezident Árif Alví dodal: „Vděčný národ na jeho služby nikdy nezapomene.“

Kdo byl muž, kterého média označují za „otce pákistánské bomby“? Ne všichni sdílejí nadšení islámábádských prominentů, kteří po něm pojmenovali školy i nemocnice. List The New York Times ho označil „za nejsofistikovanějšího byznysmena s jadernými zbraněmi“, který kdy operoval na černém trhu. Někdejší důstojník americké tajné služby CIA James Lawler šel ještě dále, když o Chánovi mluvil jako o „obchodníkovi se smrtí“.

A. K. Chán se narodil 1. dubna roku 1936 do muslimské rodiny v Bhópálu. Tedy města, které se nyní nachází v Indii a později (1984) nechvalně proslulo coby dějiště obří průmyslové katastrofy, kdy z tamní chemické továrny uniklo do okolí 42 tun smrtícího methylisokyanátu, který během několika dní zabil asi osm tisíc lidí, celkově si vyžádal až 25 tisíc obětí a počet zasažených lidí přesáhl půl milionu.

Chánův otec pracoval jako učitel, nábožensky založená matka zůstala v domácnosti. V roce 1947 odešli do čerstvě vzniklého Pákistánu jeho starší sourozenci, samotný Chán se k nim připojil v 16 letech (1952). Krvavé sektářské násilí provázející rozdělení někdejší britské kolonie na moderní Indii a nově vzniklý stát jihoasijských muslimů zanechalo v budoucím vědci silný odpor k převážně hinduistickým sousedům.

Vzdělával se v největším a tehdy i nejdůležitějším pákistánském městě Karáčí. Zkraje 60. let získal stipendium v západním Německu, aby tu pokračoval ve studiu metalurgie. V roce 1965 přesídlil do Nizozemska, kde na počátku 70. let díky školním konexím nastoupil do firmy URENCO, která se zabývala obohacováním uranu. Tady pracoval na účinnosti centrifug, které proces zajišťují.

Tehdy přišla jeho chvíle. Plány cenného zařízení z pracoviště vynesl a okopíroval, což lze sotva označit jinak než jako krádež či špionáž. Kolegové ho z neloajality podezřívali, Chán byl proto přeřazen na méně exponované místo. V polovině 70. let se každopádně stihl s manželkou i oběma dcerami včas vrátit do vlasti. Podle jedné z teorií nad ním držela ruku zmíněná CIA, která v té době Islámábád podporovala. Nizozemský soud mu nicméně roku 1983 v nepřítomnosti vyměřil čtyřletý trest za vyzvědačství, i když rozsudek byl později kvůli formalitám zrušen.

Dodnes není zcela jasné, zda – a případně pro jaké – tajné služby Chán pracoval. Sám přiznává, že plnil příkazy pákistánských elit, z jeho slov ale vyplývá, že má na mysli spíše dobu po návratu domů. Vědec sice zmizel ze starého kontinentu a začal naplňovat jaderná přání islámábádských lídrů, vazby na spolupracovníky si ovšem podržel. Ti mu ze Západu posílali potřebné díly s takovou vervou, že některé z nich – Henka Slebose, Ernsta Piffla či Ashera Karniho – odsoudily evropské či americké soudy ke ztrátě svobody.

Doma se bystrý badatel projevil i – nebo hlavně – jako zdatný podnikatel bažící po majetku. Stejně jako šikovný nákupčí a údajně i protřelý manipulátor, tedy alespoň podle svých kritiků.

„Generál Talát Masúd a po určitou dobu rovněž ministr pro obrannou výrobu vyprávěl, že Chán bez rozpaků nakupoval díly v běžných zahraničních obchodech. Což mu nebránilo takto získané součástky před domácími úřady prezentovat jako výsledky vlastního neúnavného výzkumu,“ vzpomíná v Londýně usazená jihoasijská akademička Ajša Siddíka v textu s příznačným titulkem „A. K. Chán: Hříšník, nebo světec“. Podle ní důležití lidé v Islámábádu kvůli jeho výřečnosti i šarmu často zapomínali, že „nikdy nebyl jaderným vědcem, ale prostě jen metalurgem“.

Ať už postupoval jakkoli, v roce 1998 slavil úspěch. Islámábád se atomovky dočkal. Agentura AP zachytila triumfalistické oslavy v ulicích a premiér Naváz Šaríf skrze kamery planetě vzkázal, že nemusí být obavy. Tedy s výjimkou sousedů z Dillí. „Byli jsme kvůli indickému jadernému programu nuceni nastoupit tuto cestu. Prokázali jsme schopnost zabránit agresi,“ konstatoval.

Brzy se ukázalo, že nešlo výhradně o obranu před démonizovanou Indií. Už od konce 80. let se A. K. Chán – ba možná také Islámábád – rozhodl s jaderným tajemstvím obchodovat.

„Dosud neznáme všechny větve a zákruty jím vybudované nelegální sítě, která působila s až ohromující drzostí. Nevíme také, zda se na aktivitách doktora Chána podílela pákistánská armáda či vláda, která ho zjevně podporovala,“ uvádí deník The New York Times.

„Jeho výkon byl ohromující: nejprve zmapoval atomizovaný trh a s pomocí porůznu sehnaných dílů nastartoval vcelku pokročilý jaderný projekt,“ říká pro zmíněný list zdroj z americké zpravodajské komunity. „Následně na černém trhu nabídl celý už fungující systém. A to včetně návodu na výrobu bomby, o kterém jednal s nejnebezpečnějšími režimy planety,“ dodal úředník.

Nešlo pouze o potřebné součástky, ale i o mozky. Chán dirigoval síť vědců, techniků a obchodníků, kteří působili nejčastěji v šedé zóně, mnohdy úřadům zcela na očích. Spojovaly je touha po zisku a laxní přístup k dohodám zakazujícím obchod s jadernými technologiemi.

Kdo patřil k Chánovým zákazníkům? V 80. letech – po islámské protizápadní revoluci (1979) a během války s Irákem (1980 až 1988) – byl v kontaktu s teokratickým Íránem. Tomu dodával nadbytečné atomové zboží, které předtím nakoupil prý pro vlastní potřebu. Má se za to, že jeho síť Teheránu potajmu dodala centrifugy, které nastartovaly atomový program.

Koncem 90. let zřejmě vyjednával se stalinistickou KLDR. Uzavřel výhodný obchod: od Severokorejců prý výměnou za plány jaderného projektu obdržel návod na výrobu balistické rakety. Ty posléze Pákistán opravdu vyvinul. Nejodvážnější obchod se pokusil udělat s Libyí excentrického diktátora Muammara Kaddáfího. Na přelomu století mu nabídl celou jadernou sadu. Výstřední plukovník se ale v letech 2003 až 2004 rozhodl jaderného programu vzdát, aby vylepšil vztahy se Západem.

To už bylo příliš i na Islámábád, který Chána v jeho výzkumech beze zbytku podporoval a i později nad ním držel přinejmenším ochrannou ruku. V roce 2004 vystoupil osmašedesátiletý metalurg v televizi, kde se přiznal k organizaci černého trhu s jadernými znalostmi. Prezident Parvíz Mušaraf mu udělil milost, následující roky přesto strávil v domácím vězení.

V roce 2009 sice mohl čtyři zdi opustit, setrval ale pod přísnou kontrolou. Pokusil se vstoupit do politiky, psal sloupky a nakonec odvolal přiznání s tím, že bylo vynuceno elitami, které podlehly západnímu nátlaku. Zemřel na plicní problémy týdny poté, co prodělal covid.

Chán měl prý kromě neukojitelné touhy po bohatství k šíření atomových setů ještě další motiv. Dychtil vzdorovat Západu a podpořit globální islámské společenství. „Podle něj není poskytnutí jaderné technologie muslimské zemi žádným zločinem,“ cituje obeznámený zdroj zmíněný list The New York Times.

Pravda je, že především proklamativní, političtí muslimové v roce 1998 nešetřili nadšením. „Muslimské zástupy po celém světě vítaly pákistánské jaderné testy s radostí, zatímco srdce nepřátel islámu sevřel zármutek. Tato událost je vnímána jako posílení muslimské moci,“ napsal například server Crescent International, který opěvuje teokratické myšlenky íránské islámské revoluce.

I když není náboženská příslušnost v obranných dohodách na Blízkém východě nutně určující, ba podstatná, pákistánský atom má samozřejmou váhu. A přirozeně přitahuje zájem regionálních hráčů. Loni podepsaná obranná dohoda hospodářsky zaostávajícího Islámábádu s okázale bohatou Saúdskou Arábií vyvolala spekulace o rozevírajícím se jaderném deštníku nad movitým Zálivem, který má odstrašit nejen Írán, ale v druhém plánu zřejmě také Izrael (ten má mimochodem k dispozici podle různých odhadů desítky až stovky jaderných hlavic – jejich počet není znám vzhledem k izraelské politice nepotvrzovat, ale ani nevyvracet údaje o vlastním arzenálu).

„Léta se šušká, že Saúdská Arábie v 80. letech financovala pákistánský jaderný program s tím, že by v případě potřeby mohla získat přístup k těmto hlavicím,“ připomíná profesorka Rabíja Achtarová na webu Belferova centra Harvardovy univerzity.

Cituje proslulého novináře Boba Woodwarda, který v předloni vydané knize zmiňuje rozhovor saúdského korunního prince a faktického vládce monarchie Muhammada bin Salmána s americkým senátorem Lindseyem Grahamem. Rijádský lídr údajně prohlásil, že uran nepotřebuje, neboť bude-li chtít, koupí si v Islámábádu rovnou hotovou bombu.

„Takové anekdoty živí domněnku, že Saúdové už pod deštníkem fakticky jsou,“ pokračuje politoložka, podle které je ale hojně citovaná vojenská dohoda mezi Islámábádem a Rijádem spíše politickou než vojenskou deklarací. „Ujišťuje saúdské poddané stejně jako širší muslimský svět, že Pákistán pevně stojí za saúdským královstvím,“ dodává Rabíja Achtarová.