Článek
V kauze Čapí hnízdo padl další nepravomocný rozsudek. Tentokrát Městský soud v Praze konstatoval vinu dlouholeté spolupracovnice Andreje Babiše Jany Nagyové a vyměřil jí podmíněný trest a půlmilionovou pokutu. Stalo se tak na dost neobvyklý popud pražského Vrchního soudu, který v odvolacím řízení zrušil předchozí „městský“ osvobozující verdikt a soudci Janu Šottovi v podstatě uložil rozhodnout o vině.
Je to nezvyklé a působí to zvláštně. Ostatně i městský soudce Šott během vyhlášení rozsudku konstatoval, že „nemůže nerespektovat usnesení vrchního soudu“, ale že jeho senát si nadále myslí, že by Nagyová neměla být odsouzena. Ve stejné řeči ale označil trest navrhovaný státním zástupcem za odpovídající.
Takový průběh soudního řízení je nepochybně důvodem ke kritickým úvahám stejně jako bude dobrým argumentem, proč by se v dalších fázích měly věcí zabývat i soudy Nejvyšší či Ústavní. V žádném případě ale nejde o dobrý důvod či omluvu pro hysterickou reakci, kterou Šottovo rozhodnutí vyvolalo u premiéra Andreje Babiše.
Oč zbaběleji se Babiš – na rozdíl od Nagyové – dokázal schovat před soudním řízením za svou poslaneckou imunitu, o to žlučovitěji se na sociálních sítích opřel do české justice a všech, kteří se na vyšetřování jeho kauzy podíleli. Do úmoru opakované fráze o „politickém procesu“ a „stíhání na objednávku“ stejně jako drsná obvinění z korupce v nejvyšších justičních patrech jsou nejen únavné, ale také funkční. Babišovi věrní už v nezávislost procesu dávno nevěří a většině ostatních voličů už je kauza – i kvůli jejímu dlouhému trvání – lhostejná.
Přesto Babiš ve svých útocích na trestní systém (špatně maskovaných za absurdní fráze jako „individuální selhání justice“) vytrvává. Stal se z toho modus operandi, který je i pro samotného Babiše intelektuálně pohodlný a dobře funguje ve volebních kampaních. Justice tím ale trpí.
Své pokrytecké fráze o „individuálním selhání“ Babiš rovnou popírá rozsáhlými konspiracemi sahajícími napříč řadami jeho politických oponentů od někdejšího nejvyššího žalobce Pavla Zemana po bývalé ministry spravedlnosti Jiřího Pospíšila a Pavla Blažka (Babiš píše „mafián Blažek“).
Absurdita těchto konspirací je denně prokazována realitou, ale to Babiše nezajímá. Premiér bez uzardění píše o „krytí“ kauzy Dozimetr státním zastupitelstvím, přičemž soudní proces, pro hnutí STAN kvůli mnoha výpovědím velmi nepříjemný, začal těsně před posledními sněmovními volbami.
„Mafián Blažek“, jehož Babiš vykresluje jako temného pána čapí konspirace a jehož bitcoinová kauza je podle premiéra rovněž kryta justičním systémem pod kontrolou někdejších fialovských elit, byl v případu kryptoměnového obchodu oficiálně obviněn ve stejný den, kdy padl zatím poslední „čapí“ verdikt.
Pokud bychom přistoupili na pravidla Babišova zakonspirovaného světa, v němž jsou politici stíháni na objednávku svých oponentů, pak bychom mohli dovodit, že zatímco Babiš je stíhán na Blažkovu objednávku, Blažek je nyní obviněn a Dozimetr vyšetřován a souzen na objednávku Babišovu. Anebo v Babišově případě jde o politický proces, zatímco když ruka zákona poklepe na rameno jeho politických soupeřů, jde o nezávislý výkon spravedlnosti?
Pravděpodobnější ale je, že justice prostě pracuje - s chybami, někdy pomalu, někdy těžko pochopitelně, ale v celku nezávisle na politické moci. Politici v čele s premiérem by jí k tomu měli nechat prostor a neútočit na její představitele – přinejmenším ne v čistě osobní rovině vyfabulovaných obvinění z korupce a podléhání politickým zájmům.
V mnoha ohledech jsou současná i bývalá opozice tu za osmnáct, tu bez dvou za dvacet. Ale pokud jde o kulturu reakcí na justiční kroky v jejich četných kauzách, mohl (a měl) by se Andrej Babiš od svých politických soupeřů učit.
