Poslední kousek Československa. Na pavilon v Benátkách se při rozdělení zapomnělo

Největší benátská čtvrť Castello opět po dvou letech patří umění. Dva zdejší areály, bývalá loděnice Arsenale a noblesní parkové výstaviště Giardini, jsou středobodem Benátského bienále, které v jednom ročníku navštíví až 700 tisíc lidí. Na obou místech je vždy k vidění mezinárodní výstava a také několik desítek národních expozic.

V Arsenale si státy jako Čína, Mexiko, Turecko nebo Spojené arabské emiráty pro své expozice musí rezervovat plochy někdejšího průmyslového areálu. Giardini je o poznání exkluzivnějším místem. Stálé stanoviště tu má 28 pavilonů zemí, jež v minulosti platily za globální kulturní velmoci. Vedle Velké Británie, Francie, Španělska nebo Německa je tu i pavilon bývalého Československa. Dnes společný pavilon pro Česko a Slovensko.

Země, které výstavní plochu ani v jednom areálu nemají, si expozici obvykle otevřou v pronajatých prostorách jinde ve městě – třeba i kilometry daleko od hlavního dějiště bienále. To má negativní vliv na jejich viditelnost i návštěvnost.

Michal Novotný, ředitel Sbírky umění po roce 1945 v Národní galerii Praha, k tomu říká: „Pavilon v centrální části Giardini je velkým privilegiem. Ze zhruba stovky participujících zemí jich tu vystavuje asi jen čtvrtina. Pavilon tak znamená jistotu, že naprostá většina návštěvníků, kteří si koupí vstupenku, výstavu uvidí.“

Výhodné je to podle něj i finančně: „Pronájem srovnatelného prostoru v Arsenale by celkové náklady velmi navýšil, pokud neznásobil.“ Česko a Slovensko tak mají na prestižní výstavě opravdu exkluzivní místo.

Čeští umělci se bienále založeného roku 1895 účastnili už za Rakouska-Uherska. Na přelomu 19. a 20. století jim expozici upravil architekt Jan Kotěra.

Po roce 1918 zde chtělo své mezinárodní ambice prezentovat i mladé Československo. A získalo souhlas s vybudováním vlastního pavilonu. Ten se otevřel v centrální části parku Giardini, v těsné blízkosti pavilonu Francie, v roce 1926 – tedy přesně před 100 lety.

Výlučnost československého pavilonu v době jeho vzniku podtrhuje kunsthistorička Terezie Nekvindová v knize Budování státu – Reprezentace Československa v umění, architektuře a designu: „Stavba vznikala ve chvíli, kdy v areálu zatím nestálo ani deset pavilonů.“

Architekt Otakar Novotný pojal pavilon v kombinaci funkcionalistického a klasicizujícího výrazu architektonické moderny. Navrhl ho jako jednoduchý hranol ozvláštněný několika strohými stavebními prvky. Předsunuté průčelí se vstupním portálem zakončuje mohutná římsa.

Portál měl původně keramický obklad podle návrhu sochaře Jana Laudy. Zdobil ho i reliéf dvou českých lvů s československým státním znakem, doplněný stuhou s nápisem „Pravda vítězí“. Dvoukřídlá vrata pavilonu dodnes zdobí reliéfní disky, které tvarem vycházejí z rondokubismu.

Budovu původně nahoře zakončovala nástavba skleněného světlíku. Kvůli jeho poničení při bouři v roce 2019 má pavilon od roku 2024 nižší, nenápadnější a méně prosklenou střechu.

Uvnitř se kromě miniaturních provozních prostor ukrývá jediný výstavní sál. V souladu s dobovými výstavními trendy měl zajištěné denní světlo shora. Jak uvádí Nekvindová, pohled do světlíku býval dlouho zakrytý zavěšeným bílým textilem, který dotvářel dojem kvádrového prostoru. Teprve po roce 1989 začal zůstávat odhalený jako výrazný architektonický prvek.

Některé pavilony v Giardini prošly během desetiletí radikálními proměnami. Ten československý stále slouží v zásadě tak, jak ho navrhl modernista Novotný. Ovšem portál už nezdobí keramika ani prvorepublikový státní znak. Počátkem 60. let byl vstup zjednodušen, obložen červeným kamenem a na místě znaku se objevil název státu v italštině: CECOSLOVACCHIA. Původně byl až na římse nad portálem.

Umístění československého pavilonu někteří kritizují, protože je dnes tak trochu utopený v zeleni mezi ostatními stavbami. Současnou podobu tato část parku získala až v roce 1962, kdy v ní vyrostla mohutná novostavba pavilonu severských zemí ve stylu poválečného brutalismu. V roce 1970 proto architekt Bohuslav Rychlink navrhl pro československý pavilon rozšíření prosklenou vstupní pergolou, aby byl lépe vidět. Nikdy se však nedočkala realizace.

V období mezi světovými válkami tu nevystavovali jen čeští a slovenští umělci. Prostor dostala i německá menšina. „V rámci československého pavilonu vystavovali německy hovořící výtvarní umělci od jeho vzniku v roce 1926,“ říká kunsthistorička Anna Habánová z Technické univerzity v Liberci, která se uměleckou tvorbou českých Němců dlouhodobě zabývá.

Ačkoli to dnes zní poněkud exoticky, reprezentace Československa německy mluvícími umělci, i když ve zjitřené meziválečné době, nejspíš z dobového pohledu působila jako samozřejmost a nebudila negativní ohlasy. „Konkrétní rešerši k tomu nemám, ale článků z dobového tisku už jsem četla hodně a na žádnou zásadnější kontroverzi jsem zatím nenarazila,“ doplňuje Anna Habánová.

O dost vyhrocenější situace nastala po Mnichovské dohodě, kdy už Evropa směřovala ke katastrofě druhé světové války. Ani ve válečných letech se pořádání Benátského bienále nezastavilo, válka a italský fašismus přesto významně ovlivnily jeho podobu.

„Prvně se složitá situace promítla do bienále v roce 1940, kdy bylo zastoupeno pouze umění z nově vzniklého protektorátu Čechy a Morava,“ uvádí kunsthistorička Nekvindová. O dva roky později se karta obrátila. Tehdy se pod taktovkou fašistické Itálie odehrálo bienále, na kterém hrály prim její spřátelené státy.

V programu Benátského bienále 1942 lze najít expozice Itálie a Německa, ale také Španělska, Bulharska, Švýcarska nebo samostatného Chorvatska, které bylo loutkovým státem německých nacistů. Řada zemí se bienále nezúčastnila a v jejich pavilonech byly vytvořeny tematické expozice.

Z pavilonů Velké Británie, USA, Francie a Belgie se staly pavilony armády, námořnictva, letectva a futuristických umělců. A jak ve své knize dokládá architekt Marco Mulazzani dobovou fotografií, nad vchodem československého pavilonu se v roce 1942 namísto státního znaku objevil nápis REPUBBLICA SLOVACCA.

Touto temnou kapitolou dějin se zabývá Richard Gregor, kunsthistorik a ředitel Liptovské galerie Petra Michala Bohúňa: „Slovenská strana usilovala o účast nejpozději od roku 1941. Uskutečnění výstavy v bývalém československém pavilonu bylo jen jednou z alternativ. Dokonce v interní komunikaci bienále zazněl návrh, že by si česká a slovenská strana měly pavilon střídat.“

A pokračuje: „Až v dubnu 1942 rozhodlo Německo o neúčasti české strany a protektorát pronajal pavilon Slovenské republice za 18 tisíc korun slovenských. Jako smluvní strana vystupuje říšské ministerstvo propagandy.“

Přesto zde fašistická propaganda neměla navrch. „Paradoxně kvůli krátkému času na přípravu, dobrému odbornému složení výběrové komise, ochotě ministerstev a jiných vlastníků děl a také kvůli souběhu takzvaného národního slohu s důrazem válečného státu na nacionalismus a folklorismus se podařilo sestavit kvalitní kolekci umění. Mnohá z děl jsou dnes součástí veřejných sbírek a v několika případech také stálých expozic. Jsou nespornou součástí kánonu dějin moderního umění na Slovensku,“ komentuje slovenský kunsthistorik.

Za doby socialismu se sem opět vrátily expozice Československa a pokračovaly až do rozdělení společného státu v roce 1993. Teprve poté došlo na společné užívání a pravidelné střídání pavilonu, o kterém se mluvilo už za války.

Zároveň tu vznikla zvláštní situace. Zatímco budovy ambasád a další nemovitosti československého státu si dvě nástupnické země rozdělily, benátský pavilon zůstal ve společném vlastnictví obou zemí. Bývalá ředitelka Slovenské národní galerie Alexandra Kusá tvrdí, že při dělení majetku se na jeho existenci zapomnělo. Pavilon tak zůstává snad posledním pozůstatkem Československa.

Pavilon si pro svou expozici Česko a Slovensko nejprve střídaly, ale nyní se ujal model společných expozic. I když pro zahraniční návštěvníky může toto řešení působit trochu zmateně, Michal Novotný z Národní galerie, která se za Českou republiku o pavilon stará, je vidí pozitivně:

„V politickohistorickém kontextu, který hrál u bienále vždy velkou roli a kdy byl právě formát národních pavilonů tolikrát kritizován (kritici tvrdí, že národní pavilony jsou přežitek, protože umění nemá hranice, podporuje nacionalismus a některé země zvýhodňuje – pozn. red.), mi přijde, že dáváme dobrý příklad. Jsem za Národní galerii Praha hrdý, že se nám dvakrát za sebou podařilo udělat společnou prezentaci a že jsme se přes všechny obtíže dokázali dohodnout. To mi v dnešním světě přijde jako velmi důležité symbolické gesto i pro ostatní národy.“

Pravda, málokteré dva státy by zřejmě dokázaly přes třicet let a napříč politickými reprezentacemi sdílet svou výkladní skříň na akci globálního významu. A ještě na tom zakládat obsahovou koncepci nebo dokonce humor.

Jako třeba když slovensko-český umělec Tomáš Džadoň před dvanácti lety na architektonickém bienále, které se koná vždy v pauze mezi výtvarnými ročníky, zpřeházel písmena nad vstupem do pavilonu. Návštěvníky pak několik měsíců vítal nápis SLOVACCHIACECO.

Mimochodem, jinde v Giardini dodnes stojí také pavilon s označením Jugoslavia. Státy bývalé Jugoslávie ho ale nesdílejí a využívá ho už jen Srbsko.