Článek
Hledat v loňských volebních programech tří vládních stran nějaké zmínky o vztazích s Německem, natož s Bavorskem, je jednoduché - žádná tam není. To byla chyba.
Stejně tak se v programech nevyskytují slova jako sudetští Němci, Beneš a dekrety. To bylo pochopitelné. Nešlo o téma, které by voliče pálilo a u kterého by se partaje chtěly blýsknout neochvějnými postoji. Bylo to pasé, nebylo o čem mluvit. Tak to vyhodnotily i strany, které před volbami povzbuzováním národního sentimentu rozhodně nešetřily. Dokonce ani Okamurova SPD si nevzpomněla.
O rok později je všechno jinak. Národně-konzervativní koalice usoudila, že bez velkého stanoviska k nadcházejícím Sudetoněmeckým dnům v Brně se Česko nejlepším místem pro život na celé planetě prostě stát nemůže. Pro usnesení, nastolené z iniciativy SPD, zvedlo ruku 73 ze 77 přítomných. Sněmovna byla jen deset lidí nad hranicí usnášeníschopnosti (opozice se schůze nezúčastnila).
Jednatřicet vládních poslanců a poslankyň nehlasovalo. Kdyby stav věcí byl opravdu tak osudový, jak naznačuje parlamentní rezoluce a tvrdí řečníci jako Jindřich Rajchl nebo Miroslav Ševčík, nepřicházela by taková ležérní docházka v úvahu. Jenže osudový není.
Že se letošní sudetský sněm koná poprvé u nás, to žádný „stupeň ohrožení“ neznamená ani nezvyšuje. A to přesto, že pro některé Čechy jde o citlivou záležitost a mají tendenci dívat se na potomky bývalých československých spoluobčanů skrz prsty.
Budiž. Vyrovnání se s minulostí se nedá odfajfkovat ve stylu „máme splněno“. Paměť, zvůle, křivdy, předsudky, odpuštění, zapomnění, to všechno i po 80 letech podstupuje nová hodnocení, a dál bude.
Politici by se tím, až na krajní výjimky na obou stranách hranice, normálně nemuseli třicet let (!) po historické Česko-německé deklaraci zabývat. A jak je vidět, také se před volbami nezabývali.
Teď ale vládní koalice usoudila, že hladina emocí stoupla, a rozhodla se vyjít jim naproti. Samozřejmě, emoci obav těžko někomu odpírat. Ale je rozdíl mezi tím, vzít obavy na vědomí a snažit se je v dialogu trpělivě rozptylovat, a tím, kypřit staré strachy.
Usnesení vládní koalice vyznívá spíš jako to druhé. Spolu s parlamentní rozpravou působí jako zpráva z mítinku „Sudeťáky v ČR nechceme“, jen s autoritou ústavní instituce. Vyzvedává spíš dávné vášně než oboustranný respekt.
AfD + SPD = nejlepší přátelé
Jestli má vládní většina ještě v roce 2026 potřebu na mimořádné schůzi „odsoudit kategoricky jakékoliv projevy historického revizionismu, relativizace nacistických zločinů a zpochybňování poválečného právního a majetkového uspořádání České republiky“, vtírá se nad tím pocit smutku. I to je důležitá emoce.
Bez emocí se dá dodat, že jestli někdo někdy relativizuje nacistické zločiny, tak jsou to politici AfD, která je s europoslancem SPD Ivanem Davidem v jedné frakci s Okamurovým hnutím.
Od sudetských Němců sice zní, že se jim Benešovy dekrety nelíbí (a právo říkat to by jim snad neupíral ani šampion svobody slova Tomio Okamura). Ale to je opravdu něco jiného než „zpochybňovat právní a majetkové uspořádání“, za kterým padla dohodnutá tečka. Právě tady se přitakává minulým vášním.
Jaké konkrétní zlepšení?
A odsoudit „jakékoli projevy historického revizionismu“, to už je jak z Rudého práva. Historický revizionismus může mít vícero podob, od opravdu cenných po opravdu odpudivé. Odsoudit ho šmahem budí podezření, jestli autoři usnesení a poslanci vůbec tuší, oč jde, anebo jen žvýkají kdesi zaslechnuté fráze, co malují obraz nepřítele.
Andrej Babiš si nedávno před novináři stýskal, že „my tady máme konkrétní výsledky pro lepší život našich občanů“, ale „to vás samozřejmě nezajímá. Vás nezajímá porodnost, vás nezajímá duševní zdraví našich dětí, vás nezajímá zákaz sociálních sítí“. Zajímá, co by ne. Zajímá nás ale i to, jak konkrétně podle Babiše zlepší život našich občanů právě přijaté sudetoněmecké usnesení a zdůrazňovaná nelibost vládních politiků nad krajanským sjezdem.
Vztahům s Německem a Bavorskem to neprospěje. A nejspíš ani neuškodí. Když se národní zájmy hájí bojem se slaměnými panáky, zas tak velký vliv to nemívá.
