Pro Trumpovy věrné je fotbal zženštilý. I tak na něm chce vydělat

„Chceme vidět naději. Chceme vidět jednotu. Chceme vidět budoucnost,“ řekl loni v prosinci prezident Mezinárodní federace fotbalových asociací (FIFA) Gianni Infantino prezidentovi Donaldu Trumpovi, jehož Spojené státy od letošního 11. června společně s Mexikem a Kanadou pořádají světový šampionát.

„To je to, co chceme vidět od vůdce, a vy si rozhodně zasloužíte první Mírovou cenu FIFA,“ dodal nejvyšší fotbalový funkcionář a šéfovi Bílého domu předal toto zbrusu nové ocenění.

„Nejprve jsem si myslel, že je to jen cynické divadlo ve snaze neutralizovat potenciální problémy během mistrovství světa,“ míní o přimknutí Infantina k Trumpovi britský sportovní sociolog, historik, novinář a spisovatel David Goldblatt, který dříve přednášel na Univerzitě v Bristolu. „Ve skutečnosti ale Infantino propadl světu superbohatých oligarchů a autoritářských vůdců, s nimiž se poslední dekádu stýká,“ uvádí pro Seznam Zprávy.

Poněkud bizarní ceremoniál s „fotbalovou cenou míru“ z konce minulého roku podle něj názorně ilustruje, že kromě soubojů elitních fotbalistů na hřišti jde na mistrovství světa i o mnohem víc.

Sportovní megaakce je úzce napojena na politiku i byznys. Lidskoprávní organizace, včetně Human Rights Watch nebo Amnesty International, dokonce obviňují Washington rovnou ze sportswashingu - praxe využívání oblíbených sportovních událostí k přilákání fanoušků a pozitivní mediální pozornosti, která může zároveň sloužit k zakrytí závažného porušování lidských práv a jiných problémů.

„Mělo to být vůbec první mistrovství světa s rámcem pro lidská práva: klíčovými zárukami pro pracovníky, fanoušky, hráče a komunity,“ tvrdí Minky Wordenová z první zmíněné organizace. „Místo toho však brutální zásahy americké vlády proti imigrantům, diskriminační politika a ohrožení svobody tisku znamenají, že turnaj hrozí být definován vyloučením a strachem. Myslím, že jsme tu proto, abychom řekli, že problém sportswashingu je stále živý a že toto mistrovství světa bude pro sportswashing hotovým rájem.“

Sportswashing se uplatňuje v celém sportovním prostředí a fotbalová mistrovství nejsou výjimkou.

Mezi nedávnými i budoucími pořadateli (či spolupořadateli) tu najdeme Putinovo Rusko, které už během šampionátu 2018 okupovalo ukrajinský poloostrov Krym, Spojené státy, které Trumpovými ústy i činy boří stávající světový řád, a dvě ropné blízkovýchodní monarchie s velmi kontroverzním přístupem k lidským právům – Katar, kde se šampionát odehrál minule, a Saúdskou Arábii, jež jej bude hostit v roce 2034.

Nadto je třeba zmínit, že i v Maroku, které akci spolupořádá (se Španělskem a Portugalskem) v roce 2030, lidskoprávní ochrana nenaplňuje žádaný standard a království například v rozporu s mezinárodním právem ovládá území Západní Sahary.

„Myslím, že tohle je tvrdá realita světa, ve kterém žijeme,“ míní Simon Chadwick, britský analytik se zaměřením na geopolitickou ekonomiku sportu. „Sport ve 21. století připomíná závody ve zbrojení – kdo má víc akcí, kdo je má prestižnější, kdo utratí víc peněz… A vidíme, že se do toho přidávají další a další ambiciózní země,“ říká.

Co jednotlivé státy a jejich vrcholné politické představitele láká na pořádání sportovních megaakcí?

Překvapivě na prvním místě nehledejme peníze – jakkoliv fotbalové šampionáty nebo olympijské hry do hostitelských zemí přilákají miliony fanoušků, pořadatelské země nezřídka končí ve ztrátě. Velké náklady si vyžádá zejména budování potřebné infrastruktury, obzvlášť pokud jako třeba v případě Kataru vzniká v podstatě na zelené louce. Analýzy tak ztrátu emirátu za fotbalový šampionát 2022 vyčíslují i ve stovkách miliard dolarů.

I proto je v západním demokratickém světě o pořádání velkých sportovních akcí stále menší a menší zájem. V podstatě žádná oznámená kandidatura na jejich hostování se neobejde bez masivních protestů. Řadu z nich – například Krakov (OH 2022), Boston (OH 2024) nebo Hamburk (OH 2024) – už museli předkladatelé i stáhnout. Reagovali na masivní petiční kampaně nebo výsledky referend.

Častěji se tak hlásí jiné režimy, které však sledují v neposlední řadě (nebo i především) politické motivy. „Když jde o autokracie, kde není potřeba získávat demokratický mandát, vlády zkrátka rozhodnou, že budou kandidovat, protože je to pro ně výhodné,“ říká Chadwick.

Motivace přitom mohou být různé. „Třeba v případě Kataru šlo o viditelnost,“ vrací se Goldblatt k poslednímu šampionátu. „Katarci věřili, že mistrovství světa je korunovačním klenotem procesu ekonomického rozvoje, v němž bude postfosilní emirát prosperovat jako globální centrum turismu, sportu a dalších věcí,“ vysvětluje expert pro Seznam Zprávy. A projekt byl podle něj úspěšný. „Jistě, v některých částech globálního severu dostal Katar hodně negativní publicity kvůli lidským právům, LGBT tématům a migrantům. Nicméně většina světa toto neposlouchala,“ vysvětluje.

Na příkladu ukazuje, že pojem sportswashing není analyticky vhodný. „Je příliš zjednodušující. Jako by si někdo opravdu myslel, že když uspořádáte velkou sportovní akci, úplně tím zakryjete všechny problematické věci. Tak to nefunguje. Je to mnohem složitější soubor politických a kulturních procesů. V projekci soft power existuje spousta různých emocí a technik,“ říká.

Pokud se ovšem i tak budeme držet obecně využívaného termínu, má sportswashing dlouhou historii.

Pořádání velkých sportovních akcí se snažily pro zlepšení vlastního obrazu – dovnitř i navenek – využít i ty nejzvrácenější ideologie v moderní historii lidstva. Jako nejvýraznější příklad slouží olympijské hry v Berlíně, které v roce 1936 posloužily jako oslava nacistického Německa. Pokud zůstaneme u fotbalových šampionátů, lze uvést turnaje z let 1934 a 1978 konané ve fašistické Itálii Benita Mussoliniho, respektive v Argentině, v níž tou dobou již dva roky panovala vojenská diktatura generála Videly.

Podle historických analýz jde zároveň o dva příklady, kdy se vládnoucí elity přímo zapojily do dění na hřišti a ovlivňovaly přes rozhodčí výsledky ve prospěch svých týmů.

Dnes se sportswashing podle oslovených odborníků proměnil – nejde už tolik o výsadu totalitářů a podstatný není příliš ani výsledek domácího výběru. Sportovní stránka je jen jednou z mnoha. Komentátoři mají jasno, že po stránce mediální je narativ šampionátu daný – jde o mistrovství Donalda Trumpa.

Republikánovi je nutné přiznat, že jeho zájem o sport je dlouhodobý a podle všeho autentický. Třeba golf hraje v průměru více než každý pátý den svého prezidentství. V 80. letech si nakrátko pořídil i vlastní klub amerického fotbalu, New Jersey Generals. Na vysoké škole pak dokonce hrál i fotbal – nikoli americký, ale právě ten, kterému ve Spojených státech říkají soccer.

To však neznamená, že nemůže mít ze spojení se sportem i politický profit. Jules Boykoff - politolog sportu z Pacifické univerzity v Oregonu, který pravidelně přispívá do velkých světových médií, včetně The Guardian, CNN nebo Washington Post - poznamenává: „Získat může opravdu hodně, zejména odvést pozornost od svých velkých neúspěchů a kauz, jako jsou Epsteinovy spisy nebo katastrofální válka s Íránem.“ Zároveň poukazuje na historicky nízká čísla popularity amerického prezidenta.

„Autoritáři – a Donalda Trumpa někteří mí kolegové politologové za autoritáře skutečně považují – mají dlouhou historii snahy spojovat se se sportem, aby vypadali důležitě a legitimně,“ dodává akademik, který sám dříve býval profesionálním fotbalistou a zahrál si i za reprezentaci USA do 23 let.

Sport podle odborníků pomáhá zejména nacionalistickým politikům. V masách dokáže probudit národní cítění. Od něj už podle politologů vede k nacionalismu jen poměrně krátká cesta přes několik nenávistných projevů ze strany elit.

Goldblatt ale zároveň podotýká, že pro Trumpova voliče není nadcházející šampionát příliš velké téma: „Lidé z hnutí MAGA v zásadě fotbal nesnášejí. Myslí si, že je to hra pro zženštilé muže, ženy, marxistické rolníky z třetího světa a migranty – zkrátka něco extrémně neamerického. Trump tedy nemůže hrát agresivního nacionalistu,“ říká sportovní sociolog a publicista. Podle něj tedy šéfovi Bílého domu zbývá ukázat se jako skvělý hostitel.

Chadwick to potvrzuje. „Co znamená MAGA?“ ptá se řečnicky. „Udělat Ameriku znovu skvělou. A pokud dokážete uspořádat největší sportovní soutěž světa a svět o vás bude mluvit pozitivně, pak skutečně děláte Ameriku znovu skvělou,“ dodává.

Role hostitele se Trump může nakonec ujmout bez výraznějších skvrn. Ještě na začátku roku však jeho kontroverze – zejména řádění federálních agentů v Minnesotě, kde v důsledku jejich akcí zemřeli tři američtí občané – ohrožovaly celý šampionát.

Zazněly dokonce i hlasy volající po bojkotu mistrovství a asi nejvíce rezonoval lednový rozhovor viceprezidenta německého fotbalového svazu Okeho Göttlicha pro deník Hamburger Morgenpost. Uvedl, že tuto možnost je potřeba „vážně zvážit a prodiskutovat“. Situaci v lednu, kdy stále bouřily nepokoje v Minnesotě, přirovnal k bojkotům olympijských her během studené války. „Podle mého názoru je potenciální hrozba nyní větší než tehdy,“ řekl Göttlich.

Byť se napětí na obou stranách Atlantiku příliš neuklidnilo, německý výběr, stejně jako všechny ostatní kvalifikované evropské celky, se turnaje zúčastní.

„FIFA a mistrovství světa jsou už natolik mocné instituce, že je velmi těžké proti nim bojovat a vyrovnat se s důsledky,“ vysvětluje Chadwick. „Viděli jsme to v roce 2022, kdy německá reprezentace chtěla nosit duhové pásky na podporu LGBT komunity a FIFA řekla ne. Němce varovala, že pokud to udělají, budou následovat sankce. A tak si fotbalisté nakonec jen na začátku zápasu zakryli na protest ústa, aby ukázali, že byli umlčeni. Vidíme ale, že tento druh aktivismu byl nakonec jen velmi vlažný.“

Letos se zase kontroverze pojí s děním kolem reprezentace Íránu, který je už více než tři měsíce ve válce s USA. Výběr Islámské republiky má všechny své zápasy odehrát právě na americké půdě. To by mu nakonec mělo být umožněno, ale své zázemí musel z Arizony přestěhovat do mexické Tijuany. Po zápase se pak tým bude muset vždy okamžitě vrátit za hranice.

I když nejde o přímé ovlivňování výsledků, podle politologů jde o další potvrzení staré pravdy – politika do sportu patří, ať se to někomu líbí, nebo ne.

A platí to i naopak – sport patří do politiky. „Sport je, a vždycky byl, jen politika vedená jinými prostředky,“ míní Boykoff. „S Trumpem v čele Bílého domu a s velmi napjatou mezinárodní situací je dnes toto heslo obzvlášť pravdivé.“