Havel od nás dostal kravaty, Olga kufr oblečení, líčí manželka velvyslance USA

„Byl prosinec. Všude to bylo špinavé, ponuré. A já si říkala, do čeho jsem to přijela?“ vzpomíná na přílet do Prahy v roce 1983 Wendy Luersová, manželka tehdejšího nového amerického velvyslance v Československu. Oba nakonec v ponuré komunistické zemi rychle zapustili kořeny a brzy se seznámili s disidenty, včetně pozdějšího prezidenta Václava Havla.

Luersovi na ambasádě žili v době vrcholící studené války a napjatých vztahů mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, jehož satelitem tehdy Československo bylo. V Kremlu se rychle střídali generální tajemníci, po smrti Leonida Brežněva se do čela SSSR nakrátko dostal Jurij Andropov, poté Konstantin Černěnko. Na pád režimu a sametovou revoluci si Čechoslováci museli ještě počkat.

William Luers zemřel loni v květnu. Jeho žena nyní dorazila do Prahy na vzpomínkovou akci s bývalými disidenty, zádušní mši a na velvyslanectví, kde v osmdesátých letech s rodinou žili.

První příjezd do Prahy pro rodinu Luersových nebyl příliš idylický, na přestupu na letišti ve Frankfurtu nad Mohanem jim ztratili psy. „Řekli nám, že přiletí až dalším letadlem. Mým dcerám bylo tehdy jedenáct a třináct let, samozřejmě hned začaly vyvádět,“ vzpomíná dnes pětaosmdesátiletá energická žena.

V hlavním městě Československa je tehdy přivítali členové Národního výboru a poté vyrazili do Petschkovy vily v pražské Bubenči, rezidence velvyslance Spojených států. Po příjezdu je ale čekalo hodně práce. Na údržbu budovy nikdo příliš nedbal. „Československo pro USA nebylo důležité a vláda tu nechtěla utrácet moc peněz,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy Luersová. Vzpomíná, jak učila personál zkrášlovat dům. „Společně jsme věšeli závěsy a já u toho koukala do amerických časopisů a ukazovala jim, jak na to.“ I kuchaři radila, jak připravovat pokrmy, protože prý vše vypadalo a chutnalo úplně stejně.

„Amerika reprezentovala svobodu a naše ambasáda měla také. Will mi říkal, že hlavně nesmíme ztrácet smysl pro styl. Pro hosty jsme pořádali bohaté večeře s krásnými květinami. Chtěli jsme udržet úroveň navzdory tomuto temnému období,“ říká manželka bývalého diplomata. Za necelé tři roky na ambasádě spolu uspořádali stovky večeří a návštěv. Podle zprávy StB zde nocovalo téměř tři sta hostů.

V Československu chtěli Luersovi poznat „ty nejzajímavější lidi“, což byli podle nich disidenti. Protože Luersová byla „jen“ manželkou velvyslance, státní bezpečnost ji tolik nesledovala. Mohla tak pozvat disidenty na ambasádu. Ptala se jich, jestli jim tím nezpůsobí problémy. Oni prý jen mávli rukou a říkali, že už tak mají potíží dost – a že na ambasádě je aspoň tehdy nedostatková whisky. „Měli jsme jí hodně! Číšníkům, kteří přicházeli zvenku, jsme platili kartonem cigaret Marlboro. Nechtěli žádné jiné,“ popisuje.

V lednu 1984 manželé uspořádali první vernisáž, kde se seznámili s Ivanem Havlem, starším bratrem budoucího prezidenta. Ten je představil Olze Havlové, spisovateli Ivanu Klímovi a dalším chartistům a umělcům. „Nebylo to vždy jednoduché, lidé byli opatrní. Každého sledovali,“ říká Wendy Luersová. StB měla štěnice i kamery v nejbližším okolí Petschkovy vily. „Pokud jsme opravdu potřebovali o něčem mluvit, šli jsme do sprchy. Tam nás nikdo neslyšel,“ dodává.

Na ambasádě s manželem pořádala koncerty a vernisáže děl amerických umělců, kam zvali disidenty. Během jednoho z takových večerů se poprvé setkali i s Václavem Havlem. Na ambasádu zvali americké spisovatele, umělce i politiky, zavítal sem William Styron, Kurt Vonnegut nebo John Updike. Čím více Američanů psalo o Praze a o tom, koho tu potkali, tím více byli zdejší disidenti chráněni před zlovůlí režimu. „Komunisté věděli, že je svět vidí,“ dodává Luersová.

Američanka a absolventka prestižní Stanfordovy univerzity v mládí pracovala pro neziskové organizace Human Rights Watch a Amnesty International. „Oba jsme s manželem věděli, že pokud se někomu věnuje pozornost, je více chráněn. Pro Willa pak bylo dalším důvodem uzavřít s Československem dohodu, která zahrnovala přezkum lidských práv. To se nakonec podařilo na jaře 1986,“ vysvětluje. V té době se působení velvyslance Luerse na pražské ambasádě chýlilo ke konci a rodina se odstěhovala zpět do Spojených států.

Sametová revoluce Luersovy zastihla v New Yorku. Masové protesty a pád komunistického režimu pozorně sledovali v televizi. Do Prahy pak dorazili v zimě na každoroční večeři s disidenty, nevynechali ji ani o Vánocích 1989. Jen s tím rozdílem, že se odehrála v předvečer Havlovy prezidentské inaugurace. „Říkali jsme mu, ať nechodí, vždyť bude zítra ráno hlavou státu. Ale on i tak přišel,“ usmívá se Wendy Luersová. Tehdy přivezla velký kufr oblečení pro Olgu, William zase více než dvacet kravat pro budoucího československého prezidenta. Oba si darované kousky druhý den vzali na Pražský hrad.

V únoru 1990 Havel s delegací vyrazil na svou první cestu do Spojených států, kde triumfálně vystoupil v Kongresu. Luersovi se podíleli na organizaci prezidentovy cesty po New Yorku. „Will jako prezident Metropolitního muzea měl kontakty všude možně, a tak jsme sestavili program. Věděli jsme, že Havel nesnášel formální večeře a podobné věci, to bylo obtížné,“ směje se Luersová. Tehdy sháněla ubytování pro československou sedmdesátičlennou delegaci, ale na výběru se s ní neshodla.

Čechoslováci chtěli bydlet v hotelu Plaza, který patřil Ivaně a Donaldu Trumpovým. Bývalá manželka současného amerického prezidenta měla české kořeny a byla pro ně jedinou známou Češkou v New Yorku. „Já jim říkala, že to není dobrý nápad, měli špatnou pověst. Hodně jsme se o tom dohadovali, a tak jsem nakonec šla s právníkem navštívit Ivanu v její kanceláři. Ta měla smlouvu, ve které na konci stálo, že se Donald a já setkáme a uspořádáme soukromou tiskovou konferenci ve dveřích hotelu Plaza spolu s prezidentem a paní Havlovou. Smlouvu jsme vzali a roztrhali. To nepřipadalo v úvahu,“ vysvětluje.

Po revoluci se do Prahy Luersová vracela opakovaně a pomáhala s rozvojem země. Prostřednictvím nadací se věnovala vzdělávání, životnímu prostředí, zdravotnictví, nezávislé žurnalistice a dobrovolnictví. Stála u zrodu Nadace Charty 77, která vznikla už v roce 1978. „Nikdy jsem pod sebe nenajala nikoho, kdo by byl méně než o dvacet let mladší než já. Komunismus lidem ničí hlavy, a ti se pak bojí cokoliv udělat,“ popisuje. Měla kancelář v New Yorku, další v Praze a od roku 1993 v Bratislavě. Za tu dobu do Evropy přijela zhruba osmdesátkrát.

Od Čechoslováků vyžadovala iniciativu a říkala jim, že pokud chtějí získat dotace od nadace, musí přijet a odprezentovat svůj návrh, sestavit rozpočet. „Všichni se ale báli, že budou odmítnuti. No a co, tak to přece chodí!“ srovnává Luersová jiný způsob myšlení Američanů a Čechů. V letech 1997 a 1998 se kanceláře nadace osamostatnily. Z pražské vznikla Nadace Via a z bratislavské Pontis. „Obě toho dodnes dělají hrozně moc. Udělaly tu obrovský kus práce,“ dodává.

Na otázku, co se podle ní v Česku od jejího prvního příjezdu změnilo, nadšeně zmiňuje, že je z Prahy evropské turistické město se skvělou dopravou a restauracemi. „Také tu všichni mluví anglicky,“ podotýká.