Článek
Aristotelés v Etice Nikomachově dává do protikladu praktickou politiku s teoretickou geometrií a říká, že politik musí myslet a jednat jako truhlář, ne jako geometr. Má řešit skutečně problémy státu a společnosti, budovat v prachu a blátě světa. Jeho polem působnosti musí být realita, ne chiméry.
Ve 20. století se američtí politici zabývali realitou. Mohli ji dočasně popírat, ohýbat a interpretovat, ale nemohli ji ignorovat. Byli zodpovědní za národní bezpečnost, ekonomiku, školy, veřejnou dopravu, ceny mléka a chleba v obchodech.
Situace se změnila s příchodem nového století. Po teroristických útocích z 11. září 2001 následovala invaze do Afghánistánu, kde se Usáma bin Ládin, ideový sponzor zákeřného útoku, ukrýval. Už tehdy bylo jasné, že najít a potrestat ho by lépe dokázaly malé týmy vojenských specialistů, ne obrněné divize a nejmodernější letectvo. Mohli jsme ale věřit, že do té doby Washington reagoval na události a bránil národní bezpečnost.
Postfaktická a od reality odtržená kapitola amerických dějin začala rozhodnutím zahájit válku proti Iráku Saddáma Husajna. Tuhle myšlenku ve Washingtonu prosadila malá skupina lidí na významných politických postech a několik novinářů. Aby dosáhli svého cíle, vnutili prezidentu George W. Bushovi a americké veřejnosti dvě fikce.
Zaprvé, že Husajn je spojencem bin Ládina a de facto spolupachatelem teroristických útoků z 11. září. Byl to těžký úkol, protože ti dva byli úhlavními nepřáteli, téměř v ničem spolu nesouhlasili a měli odlišné cíle. Druhou fikcí bylo, že Husajn vyrábí nukleární, chemické a biologické zbraně (WMD). Americká zpravodajská komunita opakovaně hlásila, že pro existenci WMD v Iráku nejsou důkazy. A tehdy, v roce 2002, se Washington odpoutal od reality a začal si vytvářet svou vlastní.
Nejsou důkazy, že Saddám Husajn má ve skladech zbraně hromadného ničení? Nevadí, tak je vyrobíme. Spiklenci se zaměřili na iráckého občana jménem Rafid Ahmed Alwan al-Janabi, který vstoupil do dějin jako agent Curveball. Povoláním chemický inženýr, al-Janabi se od roku 1999 snažil získat pro sebe a svou rodinu politický azyl v Německu. Když se v médiích objevily spekulace, zda má Husajn zásoby WMD, al-Janabi vytušil příležitost a prodal německým úřadům báchorku o „mobilních laboratořích“, v nichž měl Husajnův režim vyrábět chemické a biologické zbraně. Byly údajně tak malé a zakamuflované, že je nemohly odhalit ani americké satelity.
Nebyla to pravda a velitel CIA z Berlína varoval, že al-Janabi si vymýšlí a své znalosti předstírá, protože chce v Německu získat povolení k pobytu. Ani BND, německá zpravodajská služba, al-Janabimu nevěří, psala CIA z Berlína. Hlášení ve Washingtonu nečetli rádi ti, kdo si přáli velkou americkou invazi do Iráku. A tak autora memoranda o agentu Curveballovi ze CIA vyhodili a na „informacích“ agenta postavili projev, který před Radou bezpečnosti přednesl v únoru 2003 americký ministr zahraničí Colin Powell. (Svou řeč později ohodnotil jako černou skvrnu na své kariéře.) Válka proti Iráku začala v březnu 2003. Nikdo tehdy netušil, že bude trvat skoro devět let.
Jedním z hlavních režisérů kampaně o WMD v Iráku byl Karl Rove, poradce prezidenta Bushe. Když se jednoznačně potvrdilo, že Saddám Husajn žádné zbraně hromadného ničení neměl, mohli bychom čekat, že se Rove a spol. omluví. Vždyť zahájili válku, v níž padlo 4500 Američanů a 32 tisíc utrpělo vážná zranění, nemluvě o stovkách tisíc místních obětí a zničeném majetku. To by měla být velmi vážná věc.
Ne pro lidi jako Karl Rove. Když se ho jeden novinář zeptal, jaký má pocit z toho, že se WMD v Iráku nenašly, odpověděl: „Jsme teď impérium. A když jednáme, vytváříme si vlastní realitu. A zatímco vy budete tuto realitu studovat – pečlivě, jak je vaším zvykem –, my už mezitím uděláme něco jiného, a vytvoříme tak další nové reality, které vy budete také studovat. Jsme hybateli dějin a vy, vy všichni, budete muset jen analyzovat to, co děláme.“ Rove tak shrnul myšlení dnešních washingtonských politiků.
Citát ukazuje, že Donald Trump nespadl z nebe. Je sice extrémním, ale přesto organickým produktem své doby, je apoštolem politického náboženství, které vzniklo na začátku 21. století. Lidé jeho typu neřeší problémy, které diktuje objektivní realita; to je úkolem slabochů. Oni si vytvářejí vlastní realitu, což jim dovoluje malovat voličům před očima obrazy nadpozemské krásy. Nic nesmí být složité. Problém, který nejde popsat na jedné straně korespondenčního lístku, novodobé politiky a jejich voliče nezajímá.
Politik Trumpova typu musí produkovat stále nové události, a proto se dnes válka stala běžnou záležitostí. Stačí se podívat, s jakou lehkostí se Trump rozhodl zahájit svou poslední válečnou eskapádu na Blízkém východě.
V únoru 2026 ho Benjamin Netanjahu přesvědčil, že Írán má nukleární zbraně na dosah. Jak je to možné, když přece Trump už íránský program – podle vlastních slov – nenávratně zničil leteckými útoky v červnu 2025? Proč Trumpovy zpravodajské služby dvakrát oficiálně uzavřely, že o íránské snaze vyrobit nukleární zbraň nejsou důkazy? Kdo si dnes pamatuje, že ajatolláh Alí Chámeneí vydal v roce 2003 fatvu, nábožensko-právní stanovisko, že nukleární zbraně jsou v rozporu s islámem, a proto zakázané? Koho dnes zajímá, že o dva roky později, v srpnu 2005, Írán v tom smyslu ve Vídni informoval Mezinárodní agenturu pro atomovou energii?
Podle návodu Karla Rovea se Trump řídí svou vlastní realitou. Proto přijal izraelské tvrzení, že Írán brzy získá nukleární zbraně, a uvěřil, když mu Netanjahu slíbil, že teheránská vláda si před ním po několika leteckých útocích klekne. To se nestalo – válka už trvá téměř sto dní. Zatím nevíme, zda bude tak dlouhá jako neslavné konflikty v Afghánistánu nebo Iráku. Ale už teď je jasné, že nebude tak krátká a vítězná, jak Izraelci v Bílém domě slibovali.
Trump a Netanjahu íránský režim nejen nesvrhli, ale naopak ho ještě upevnili. Už týdny probíhající diplomatická vyjednávání dodávají teheránským teokratům přesně to, co jim dosud scházelo nejvíc: legitimitu. Před válkou bral Washington existenci íránských vládců na vědomí, ale diplomaticky je neuznával. Teď spolu obě strany mluví jako rovný s rovným. Pokud teheránský režim přežije, stane se regionální mocností.
Netanjahu byl jistě v sedmém nebi, když Trumpa k útoku na Írán přemluvil. Věřil, že jeho problémy vyřeší mocná Amerika. Už teď ale musí tušit, že to bylo Pyrrhovo vítězství. Trump vidí, že ho Netanjahu zavedl do slepé uličky, a jejich vztah ochladl. Izraelci ale neztratili jen Trumpa. Ztrácejí i americké senátory. V dubnu 2025 pro rezoluci blokující některé zbraně pro Izrael hlasovalo patnáct osamocených senátorů. V květnu 2026 jich bylo čtyřicet.
Válka s Íránem ovlivnila i americké voliče. Ptají se, proč se jejich země na Blízkém východě tak dlouho angažuje. Zejména, když se za to platí americkou krví, cenami benzinu a potravin a růstem inflace. To vše se jasně odráží v průzkumech veřejného mínění. Podle Pew Research z 28. května 2026 vnímá 60 procent Američanů Izrael negativně a mezi demokratickými voliči je to šokujících 80 procent.
Prominentní obětí americko-izraelské války s Íránem je samotný Donald Trump. Pokud by na Írán znovu zaútočil, Američané ho za eskalaci nepopulární války odsoudí. Když od konfliktu odejde bez vítězství, voliči se za tak ponižující výsledek budou stydět. Když nechá dnešní situaci zmrazit a Hormuzský průliv zůstane zablokován nebo Írán začne vybírat mýtné, ceny energií dál porostou. Lidé si v každém případě vylijí vztek na Trumpovi, protože porušil své izolacionistické sliby.
Zásluhou války s Íránem jsme si ověřili, že Spojené státy své dominantní postavení ve světě ztratily. Navzdory obrovským výdajům na zbrojení Washington nedokázal prosadit svou vůli proti státu, který už půl století skomírá pod nejtvrdším sankčním režimem všech dob. Jednou z příčin tohoto stavu je, že Trump zemi zavedl do izolace. Amerika má nepřátele (Rusko) a rivaly (Čínu), ale nemá spojence. Když Trump nedávno požádal členy NATO o pomoc s Hormuzskou úžinou, nepřihlásil se ani jeden. A proč taky? Byl to jeho nápad začít válku…
