Článek
Valná hromada ČEZ bývá formalita. Stát má ve firmě 70 procent, a tak si vždy prosadí, co chce. Vždy se dopředu ví, co to bude.
I letos. Jen s tím rozdílem, že tentokrát šlo na výročním sněmu akcionářů v pondělí o velké věci. Vedení ČEZ dostalo oficiálně mandát k přípravě na to, aby se firma rozdělila a stát získal sto procent ve výrobní části. Tedy k největším změnám od 90. let, kdy největší státní akciovka vznikla.
Zastánci argumentují energetickou bezpečností a levnější elektřinou. Jenže v obou případech je tu zásadní problém.
Vláda coby hybatel změn nijak nevysvětlila, jak nám chystané kroky k dosažení bezpečných a levných dodávek pomohou. Možná to ani přesvědčivě vysvětlit nejde a jen se plní sliby voličům. Což je ale na tak choulostivou operaci s obřím státním majetkem v řádu stovek miliard zatraceně málo.
Elektřinu kupuje každý a každý ji chce levně. Bylo by skvělé, kdyby hodný pan Babiš či Havlíček mohli zvednout telefon, zavolat do Dukovan a elektřinu rázem všem občanům i firmám zlevnit třeba o pětinu. Nebo rovnou o třetinu? Jenže tak snadno to nefunguje.
Lze si vypomoci paralelou z nedávné doby, kdy vláda po americkém útoku na Írán potřebovala zlevnit naftu. Proč nenařídila svým firmám ČEPRO, RoBiN OIL a EuroOil, aby to udělaly za ni?
Z několika důvodů, které platí i pro trh s elektřinou: 1) Část dotované nafty by obratem zmizela za hranice, kde by ji šlo prodat za normální ceny. 2) Zdejší konkurenti by vládu za ohýbání trhu u soudu hravě dostali. 3) Státní firmy by spadly do ztrát a slevy by se nakonec zaplatily z jiné kapsy. Stejně jako když zkrátíme tržby ČEZ a investice do energetiky pak budeme muset hradit přes státní rozpočet.
Více o tématu:
Zestátnění elektráren zkrátka k levnějšímu životu nepovede, protože:
- Elektřinu nevyrábí jen ČEZ. Ceny neurčuje ministr ani premiér, ale evropský trh, jehož jsme nedílnou součástí. Trh funguje, což dokládá fakt, že samotná silová elektřina už dávno díky soutěži zlevnila a už loni byla k mání skoro za podobné ceny jako před energetickou krizí.
- Ani stoprocentně státní výrobce nemůže zlevnit, jak vláda nařídí. Zvlášť jde-li o lokálního dominanta, jako je ČEZ. Konkurenti by ho hned zažalovali (jak by sami k vykrádání trhu přišli?). Přímo na stránkách antimonopolního úřadu na to mají návod, na zneužívání dominantního postavení existuje paragraf s pokutou až 10 procent obratu.
- Protlačit levnější výrobu přes celý obchodní řetězec až do složenek by obnášelo zavřít hranice, aby zlevněný proud zůstal doma. Což v EU nejde a ani by to nemělo smysl. Česko dlouhodobě velkou část produkce vyváží a vydělává na tom. V době nižších cen v Německu či na Balkáně (což je poslední dobou častá věc) zase teče levnější proud sem a vydělávají na tom spotřebitelé.
- Nejde jen o obchod, ale také o technickou stránku věci. Dráty vedou skrz celý středoevropský prostor, proud putuje v reálném čase podle potřeby tam a zpět v obřích objemech. Odstřihnout je je sci-fi i z hlediska bezpečnosti, kterou se znárodnění paradoxně obhajuje.
Zatím se ještě fakticky nic neděje, ale salámový proces už se rozbíhá. Prvním – teď už i oficiálně odkývaným – krokem je vyčlenit z dnešního velkého celku klientské služby, tedy distribuci a obchod. Do této podmnožiny bude ČEZ zvát privátní investory a až jich bude dost, rozjede se další krok.
Tím má být – jak potvrdil Andrej Babiš v pondělí na vládní tiskové konferenci – vykoupení minoritních akcionářů z velkého ČEZ, kde zbydou hlavně výrobní aktiva, tedy elektrárny.
Na konci by měli mít minoritní akcionáři větší podíl (mluví se až o 49 procentech) v části ČEZ. Místo dnešních 30 procent v celku. Za normálních okolností by to mohlo fungovat. Ve světě běžně firmy docházejí k zjištění, že součet částí může být cennější než celek. Německé kolosy E.ON a RWE se rozdělily podle podobného klíče.
Jenže to se bavíme o tvrdém kapitalismu, ne o politickém rozhodnutí, kdy největší část ČEZ – výroba, tedy to, co zůstane stoprocentně „naše“ – skončí pod střechou státního podniku, kde zákonitě zdegeneruje. Z národního pokladu vznikne druhá Česká pošta nebo nedejbože pražský Dopravní podnik s dalšími Dozimetry.
Za pozornost stojí i samotný záměr vpustit investory víc do distribuce. ČEZ na většině území (kromě Prahy, jihu Čech a jižní Moravy) drží fyzickou síťovou infrastrukturu – od drátů, sloupů a trafostanic až po jističe u každého odběrného místa. Paradoxní je, že stát se chystá oslabit svůj vliv právě zde, kde by ceny mohl řídit mnohem přímočařeji.
Distribuce je regulovaný byznys. V každém místě působí jen jeden správce sítě a poplatky těchto lokálních monopolů jsou předmětem regulatorních rozhodnutí. Pokud je cílem zlevnit lidem a firmám elektřinu, v distribuci to stát může dělat přímo. Místo toho se ale vláda hrne do úplného ovládnutí výroby, kde má panovat konkurence a kde je i reálná schopnost stlačovat ceny paradoxně nejmenší.
Šlo by pochopit, že stát chce sám řešit investice do jádra. Protože ty na sebe žádný privátní investor stejně nevezme. Nový blok v Dukovanech už je ale objednaný a šlo to bez složitých vlastnických machinací. Stát se jednoduše za vše zaručil a na stavbu opatřil i dlouhodobý úvěr. Proč by to nešlo i u Temelína?
Celá akce, nazývaná jako „optimalizace vlastnické struktury“, zkrátka působí podezřele nebo přinejmenším nesrozumitelně. Prodává se jako cesta k dostupnější energii, ale tento slib funguje jen na volebních plakátech. V realitě se stát jen vzdá účasti tam, kde by ceny ovlivňovat mohl (s privátními investory v distribuci už to nepůjde tak snadno), a na druhé straně bude draze vyhánět investory z výroby a vytvářet státní moloch.
Voličům se dá slíbit leccos, i prokazatelně škodlivé věci, jako je rušení penzijní reformy, destrukce veřejnoprávních médií nebo démonizování eura, neziskovek, Ukrajinců a větrných elektráren. Veletoč s ČEZ vypadá jako další položka na tomto hloupém seznamu.
