Byl dvojkou Gottwalda, před nacisty utíkal na lyžích. Pak Guttmanna vymazali z dějin

Josef Guttmann (1902–1956) byl na přelomu 20. a 30. let minulého století velice důležitou postavou KSČ. Stranu pomáhal zakládat a dokonce byl ve stranické hierarchii dvojkou hned po Gottwaldovi. V té době KSČ procházela fází bolševizace a příklonu ke Komiterně a Komunistické straně Sovětského svazu.

Přesto dnes jeho jméno není skloňováno tolik, jako jména jiných straníků. KSČ se totiž Guttmanna rozhodla vymazat z dějin kvůli jeho ideovému odklonu. Zmapovat jeho život se rozhodl Jan Žůrek, a díky jeho mnohaletému úsilí vznikla pětisetstránková kniha popisující příběh levicového buřiče židovského původu.

A že jde o dobrodružný život, dokazuje i to, že v roce 1938 utíkal přes Norsko na lyžích před nacisty, odtud pak do Ameriky, aby dále pokračoval v upozorňování na podobnosti dvou režimů se zcela odlišnou ideologií – nacistické a stalinistické. Je více než jasné, co by ho čekalo, kdyby se po druhé světové válce vrátil do Československa…

Co vás zaujalo na tomto představiteli meziválečné levice, který ale zmizel z povědomí?

Snažil se čelit autoritářství, v jeho případě nacistickému a stalinistickému. Navíc měl velmi dynamický až dramatický život.

Jaká byla jeho cesta k tomu stát se Gottwaldovou dvojkou?

Už v osmnácti vedl na Vinohradech, kde se narodil, tamní skupinu mládeže spojenou s Českou sociální demokracií, v květnu 1921 patřil mezi zakládající členy KSČ. Zaměstnancem aparátu se stal ve dvaadvaceti letech a bývá řazen mezi takzvané „Karlínské kluky“ kolem Klementa Gottwalda. Jeho stranická kolegyně Marie Švermová (kovaná komunistka, v padesátých letech byla vězněna, později podepsala Chartu 77, pozn. aut.) o něm napsala: „Guttmann byl tehdy bankovním úředníkem. Ze všech se mi zdál teoreticky nejvyspělejší a nejsečtělejší. Byla to taková teoretická hlava. Chodil mezi dělníky, kteří ho měli rádi, protože dokázal i složité problémy vysvětlovat velmi srozumitelně.“ V roce 1928 byl zvolen členem politbyra KSČ a stal se šéfredaktorem Rudého práva.

Ve vaší knize je i spousta policejních záznamů.

Guttmann byl buřič a výtržník, jeho konflikty s prvorepublikovou policií byly časté, několikrát byl uvězněn. Šlo hlavně o jeho publikační činnost – pořád něco psal, řečnil na demonstracích, školil dělníky… Tím vším získával u soudruhů kredit.

Komunistů, kteří to dotáhli takhle vysoko a prozřeli, příliš nebylo. Guttmann však ano. Čím to?

V době jeho dospívání se komunistické ideály šířily Evropou, nebyl to jen výstřelek levicových intelektuálů či anarchistických skupinek. Společenská poptávka po revolučních změnách byla opravdu velká. Guttmannovi však dřív než většině ostatních došlo, co se v Sovětském svazu děje – jak moc brutální režim je, že tam probíhají masové represe. A že carskou bídu neřeší, spíš prohlubuje.

Mnozí západoevropští vzdělanci byli v té době tamními poměry uhranutí, obdivovali sovětskou kulturu – zmínit můžeme tehdejší ruské spisovatele Majakovskeho, Jesenina…

A sovětská ústava byla obdivována jako nejhumanističtější na světě. Bohužel to byla všechno kašírka, ve skutečnosti tam panovala krutost a hlad. Dělníci nebyli vládnoucí třídou, moc patřila komunistickým tajemníkům. Guttmann byl jednou z mála levicových osobností, které na to nahlas poukazovaly.

Ostatní to nevěděli, nebo nechtěli vědět?

Mnozí už byli za KSČ poslanci a měli různé funkce a prebendy, kterých se nechtěli vzdávat. A cítili šanci dostat se na vrchol moci. Jan Šverma nejspíš tušil, ale zalekl se.

V prosinci 1933 byl Guttmann vyloučen ze strany. Proč?

Od roku 1931 působil ve vedení Kominterny, několikrát pobýval v Moskvě. V roce 1932 společně se Švermou kritizoval představitele Kominterny a německé komunisty, že podceňují vzestup fašismu a místo s nacisty v Německu bojují se sociálními demokraty. Po nástupu Hitlera k moci v lednu 1933 však Kominterna dál vydávala stanoviska, že fašistický teror jen urychluje a přibližuje proletářskou revoluci. Něco jako „jen houšť, bude líp“. Gottwald označil Guttmanna za „povýšeneckého panikáře“ a protože si to nechtěl s Moskvou rozházet, obětoval jej.

Byl zbaven i vedení Rudého práva. Přivodilo mu to existenční starosti?

Přišel o stranický byt a pravidelný příjem, odstěhoval se s ženou a malou dcerkou do Kyjí – tehdy vesnice za Prahou. O jeho působení v letech 1934-1935 se nedochovalo příliš pramenů, živil se příležitostnými redakčními nebo účetními pracemi.

A co se týče politického působení?

Stal se z něj odpadlík, takzvaný renegát. Ocitl se v malém ghettu komunistické opozice, kterou stalinisté nenáviděli. Mladý komunista Fritz Beer sepsal z té doby vzpomínku: „Guttmann seděl za kuchyňským stolem v oblaku cigaretového kouře mezi výstřižky novin a rukopisy – padlý bůh jen pár týdnů poté, co přestal zvěstovat straníkům poselství revoluce, nyní redukovaný na obtloustlého, laskavého, osamělého intelektuála. Styděl jsem se, že já, člověk bez zásluh, vidím jeho nahotu.“

Guttmann přesto podal v červenci 1934 žádost o znovupřijetí do strany – měl pocit, že na jeho varovná slova o potřebě spojit se proti fašismu se sociálními demokraty, mezitím už došlo. Vzkázali mu, že pro kontrarevoluční dezertéry není v řadách KSČ místo.

Pokoušel se shromáždit kolem sebe podobně smýšlející komunisty?

Nebyl žádný tribun lidu. V roce 1936 se sblížil se Závišem Kalandrou, rovněž vyloučeným ze strany. A vytvořili dvojici, která sehrála významnou roli v české protistalinské levici. Založili skupinu Proletář, která vydávala časopis Proletář, později Proletářské noviny, a uspořádala několik konferencí. Kritizovali Stalina a jeho vražedné čistky, upozorňovali na jeho imperialistické choutky. Nezískali však větší okruh příznivců, poslední číslo Proletářských novin vyšlo v srpnu 1938.

Ve stejném roce Guttmann opustil Československo.

Věděl, co mu jako židovi hrozí, jeho matka i sestra byly později zavražděny nacisty. Odcestoval přes Dánsko do Norska, tam se ale v dubnu 1940 vylodili Němci. Snažil se co nejrychleji dostat do Švédska a po velkém dobrodružství, které popisuje v dopisech dceři, se mu to nakonec povedlo – na lyžích, přes hory.

Z dopisu dceři Věře: Kdykoliv jsme my, emigranti, mluvili o nebezpečí, které hrozí Norsku, naráželi jsme na hluché uši a soustrastné pohledy. Považovali nás za milé a neškodné blázny. (..) Pobýval jsem několikátý den v chatě v lese asi 50 km na sever od Osla, když 9. dubna zaklepala na dveře majitelka. „Němci jsou v Oslu!“ Tak povídám, že musíme do Stavangeru nebo do Bergenu. „Tam jsou také Němci!“ No tak půjdeme na sever do Trondheimu. „Ale tam jsou také!“ No co mám povídat, Němci byli všude, dokonce až v Narviku za polárním kruhem.“

Od dubna 1941 žil Gutmann v Americe, v roce 1946 získal tamní občanství. Nevadilo při imigračních pohovorech, že byl vysoce postaveným funkcionářem KSČ a Kominterny, opakovaně pobýval v Moskvě?

Je trochu záhada, jak mu to prošlo. A nepodařilo se mi o tom zjistit něco bližšího. Možná v něm američtí imigrační úředníci viděli hlavně žida, který se zachraňuje před fašismem. Nebo měl prostě jenom kliku.

Neuvažoval po skončení války o návratu do Československa?

Přesvědčoval ho k tomu Stanislav Budín, jeho nástupce na pozici šéfredaktora Rudého práva, v roce 1936 rovněž vyloučený z KSČ. Také Budín pobýval za války v New Yorku, pak se ale vrátil. Proč jej Guttmann nenásledoval, úplně přesně nevíme. Asi si uměl dobře představit, jak to tady dopadne. Navíc ve Spojených státech se přece jen už zabydlel, spolupracoval s několika redakcemi. Například letech 1943-47 působil jako redaktor a hlasatel v rozhlasové stanici CBS. Každopádně dobře udělal, že se do Prahy nenechal zlákat. Myslím, že by brzo skončil na popravišti – zřejmě hned s Kalandrou, kterého stalinisti pověsili již v roce 1950.

V Americe střídal jména – stal se z něj Joseph Gordon, posléze Peter Mayer. Máte pro to vysvětlení?

Nechtěl být dekonspirován - aby si ho nenašla komunistická rozvědka. Obával se, aby svou publikační činností nezpůsobil potíže dceři Věře. Komunistický režim o minulosti jejího otce věděl, ale nechal ji jakž takž na pokoji. Kdyby „štval“ proti režimu z Ameriky, mohl jí život velmi zkomplikovat.

O čem Guttmann v Americe psal?

Analyzoval sovětskou ekonomiku, upozorňoval na rostoucí sociální rozdíly mezi komunistickou elitou a zbytkem společnosti, varoval před imperiálními choutkami Moskvy. Popisoval politické procesy a popravy v Československu, hlavně ten s Rudolfem Slánským, svým blízkým kolegou z předválečné doby. Věnoval se židovským tématům, zabýval se genocidou tureckých Arménů za první světové války. Arméni patřili v Turecku k bohatším vrstvám, ovládali hlavně obchod. Guttmann poukázal na to, že šlo o první systematický pokus o vyhlazení celého národa.

V Americe se stihl znovu oženit.

Jeho druhá žena Olga Koseleff rovněž pocházela z židovské rodiny. Narodila se v Sevastopolu na Krymu, vyrůstala v Německu. Před Hitlerem odešla do Francie, odkud se zachránila útěkem podobně jako Guttmann. Vystudovala kunsthistorii, uměla sedm jazyků, v Americe však obtížně hledala uplatnění. Dělala sekretářku v nemocnici na Long Islandu. Manžela přežila o třicet osm let. Bohužel se nedochoval jejich rodinný archiv.

Knížku s názvem Cesta Josefa Guttmanna jste dával dohromady osm let. Proč to tak dlouho trvalo?

Po odchodu z byznysu mám i spoustu jiných zájmů. Zpočátku jsem se guttmannovskou tematiku pokoušel nabídnout několika historikům. Nebyl zájem. Nakonec mne můj kamarád Emanuel Šíp (někdejší ředitel Českých drah, pozn. aut.) přesvědčil, ať se toho ujmu sám, že mi rád pomůže. Vedle českých archivů jsme prolezli ty americké, našli Guttmannův hrob na židovském hřbitově Montefiore i dům ve čtvrti Queens, kde s Olgou bydleli.

Eman bohužel v roce 2023 zemřel, nebylo také snadné najít nakladatele. Když viděli moji korporátní minulost jakožto spoluzakladatele KPMG a nulovou publikační historii, tak se někdy s menší nebo větší arogancí odtáhli. Zařadili mě do kategorie lidí z byznysu, kteří se snaží uplatit nakladatele, aby jejich „grafomanská moudra“ publikovali.  Nakonec jsem se domluvil s Pavlem Hájkem z nakladatelství Kodudek. Jsem vděčný za jejich důvěru a profesionální pomoc.

Guttmannovský večer v Knihovně Václava Havla doprovázel silný okamžik: vnuk hlavního hrdiny Petr Sucharda vám přede všemi poděkoval, že se při četbě konečně něco dozvěděl o svém dědečkovi.

Komunistům se podařilo Guttmanna téměř vymazat z dějin, jeho dcera Věra Suchardová o něm svým dětem taky příliš nevyprávěla. Se svým pátráním jsme s Emanem začali u ní, předala nám cenné tatínkovy dopisy.

Jak byste význam celého příběhu Josefa Guttmanna shrnul pro dnešní současníky?

Guttmann opravdu vyčníval a šel jinam než mainstream. Vedl ne úplně uspořádaný, napínavý život. Měl na svou dobu globální uvažování, což je pro židovské autory typické. Navíc byl skvělý novinář. Jeho texty působí dodnes prozíravě a výstižně, ale i čtivě a lidsky. Jako politika ho však lze považovat za neúspěšného.

Co mohl udělat jinak, aby v politice uspěl?

Ideálně dostat v roce 1932 na svoji stranu vedení strany čili Gottwalda, Švermu, Kopeckého a Slánského, aby mu pomohli přesvědčit vedení Kominterny o chybné politice v Německu. Přesvědčit je, aby se s ním postavili Moskvě, zní sice naivně a chápu, že to bylo v podstatě nemožné. Všechno, před čím varoval, se nicméně splnilo: Hitler se ujal moci a začal s represemi vůči židům, komunistům, sociálním demokratům… A v Sovětském svazu se zformoval nelidský totalitní stát.

Zmiňoval jste dvojici Guttmann–Kalandra? Byli opravdu zcela osamocení?

Je zajímavé, že ani demokratická veřejnost jim nebyla ochotna naslouchat. Stáli při nich pouze lidé jako novináři Milena Jesenská či Karel Teige, spisovatelé František Halas, Josef Seifert, malířka Toyen či hudebník Jaroslav Ježek.