Článek
V době, kdy otevření každého nového bistra doprovází desítky fotek na sociálních sítích a oběd za tři stovky už nikoho nepřekvapí, zůstávají klasické jídelny tak trochu stranou pozornosti. Přitom kde jinde se odhalí kuchařský um v celé kráse než v jídelně, kde se vaří ve velkém.
Ostatně nedávno jsem si na konferenci o řemeslném pekařství vyslechla, že množství odhalí všechny nedokonalosti. A tento názor lze vztáhnout nejen na pečivo. Navštívila jsem několik pražských jídelen, které dokazují, že velké objemy nemusí být překážkou kvality.
U Rozvařilů: legenda v Bílé Labuti
Když se řekne pražská jídelna, název U Rozvařilů si vybaví příslušníci několika generací. Patří totiž k nejstarším a nejznámějším pražským provozovnám svého druhu. Tradice značky sahá až do středověku, kdy jméno „U Rozvařilů“ nesl pivovar. Postupem času se místo v ulici Na Poříčí měnilo v restauraci nebo kabaret a od roku 1993 se z něj stala samoobslužná stravovna.
Původně jídelna sídlila na uliční úrovni v budově bývalé Legiobanky (dnes Palác Archa), v roce 2008 se však musela přestěhovat na protější stranu ulice do pátého patra obchodního domu Bílá Labuť.

Jídelna U Rozvařilů nedávno prošla rekonstrukcí.
V době oběda je tu rušno a vedro. Had, který se točí od polévek až ke kase, se ale pohybuje rychle - sotva si stačím rozmyslet, jestli chci vyzkoušet jedno ze tří denních jídel, nebo klasiku ze stálé nabídky. Nakonec volím kuřecí stehno s nádivkou a bramborem z obměňujícího se menu za 150 korun. Je výborné a maso se jen rozpadá.
Přesto ale, když vidím ostatní strávníky, jak si nesou místní svíčkovou, trochu zalituji, že ji na talíři nemám. Vypadá totiž skvěle. Svou chybu se rozhodnu napravit o víkendu, kdy sem vytáhnu na nedělní oběd i rodinu. Rozvařilové mají totiž tu výhodu, že vaří obědy i o víkendu. O všedních dnech zase už od sedmi ráno servírují snídaně.
Rodin s dětmi je tu víc a z talířů je vidět, že vzali útokem jahodové knedlíky. Svíčková, na kterou mířím já, ale nezklamala a při jídle jen kroutím hlavou, že za dokonale vychucenou omáčku s čtyřmi knedlíky a měkoučkým plátkem masa chtějí jen 145 korun.
Legendární jídelna prošla nedávno velkou rekonstrukcí, interiér je tedy moderní a nový.
Těšnov: vsadit na tip šéfkuchaře
Kdo by si však potrpěl na retro nádech, jen pár kroků od Bílé Labutě může zavítat do další „tácovky“ - konkrétně do Lidové jídelny Těšnov. Ta se zejména interiérem zastavila v čase, ale o to větší kouzlo má. Sice už tu na stolech nejsou ty ikonické kostkované ubrusy, jako má na obrázku na svém webu, ale atmosféru devadesátek tu stále navozují dřevěné obložení na stěnách a hnědé kachličky.
Na Těšnově je otevřeno pouze o všedních dnech v čase oběda. Odsýpá to tady ale ještě závratnějším tempem než U Rozvařilů. Pokud máte štěstí jako já a stihnete přijít mimo nejvyšší špičku, hned za dveřmi berete tác do ruky a po dalších dvou krocích se už ocitáte u okénka. Na dvou monitorech svítí barevně rozlišená obědová nabídka. Zvýrazněny jsou světle zeleně vegetariánské varianty, žlutě dietní jídla a fialově tip šéfkuchaře. A kdo jsem, abych rozporovala jeho doporučení.

Salátový bar v Lidové jídelně Těšnov.
Byl to jehněčí sekaný biftek s glazovanou cibulkou, modrým sýrem a domácími hranolky za 145 korun a chutnal tak skvěle, že bych ani nepovytáhla obočí, kdybych za něj v klasické restauraci zaplatila dvojnásobek.
Skvělý je tady také místní salátový bar s klasikami jako mrkvový, šopský, rajčatový nebo okurkový salát, které jsou nejen v mističkách, ale také v krabičkách, připravené na odnos s sebou. A asi netřeba říkat, že jsou chuťově naprosto perfektní.
Míst k sezení je tu o dost méně a prostoru dominují dlouhé stoly, takže si je třeba vždy k někomu přisednout. Ale o tom celý koncept lidové jídelny je. U jednoho stolu se potkávají důchodci, studenti, mámy s batolaty i muži v kvádrech. A stejné složení má i vzniklá fronta, kterou míjím při svém odchodu.
Havelská Koruna: jídelna, kde hrozí pokuta
Známou adresou, kam na skvělé české jídlo za dobrou cenu v centru Prahy, je také Havelská Koruna. Kdo o ní neslyšel, při letmém pohledu zvenčí by ji měl pravděpodobně za turistickou past. Nachází se pár kroků od turistické tepny, kudy proudí davy z Václavského náměstí na Staroměstské, a nad vchodem má obrázky vlajek různých států, od německé po nizozemskou, s nápisy „tradiční česká kuchyně“ v příslušných jazycích.
Stačí ale přijít blíž a zadívat se na ceny. Jsou sice o kousek vyšší než u předchozích dvou jídelen, do 200 korun se zde ale návštěvník nají dosyta.

Vstup do Havelské Koruny.
Návštěvníka-zelenáče může ještě překvapit zdejší systém. U příchodu dostane každý do ruky na úvodním „checkpointu“ od usměvavé paní bez bližšího vysvětlení takzvaný konzumační lístek. S ním pak putuje k pultům, kde obsluha zaznamená v kódech objednávku. Tu zaplatí až po jídle při odchodu na stanovišti u druhé ženy, která střeží východ. Jen pozor, za ztrátu konzumačního lístku hrozí pokuta 500 korun, na což ostatně upozorňuje uvnitř několik cedulí.
Rozhodla jsem se využít toho, že je podnik otevřený až do osmé hodiny večer (každý den je otevíračka od 10 do 20 hodin), a zašla sem na večeři. Je tu klidněji, ale rozhodně ne prázdno.
Havelská Koruna je kouzelná také v tom, že se tu přílohy objednávají zvlášť. Kdo chce, může si navolit svíčkovou s bramborem nebo smažák s rýží. Když tu obcházím stoly, pár zajímavých kombinací na talířích turistů potkám.

V Havelské Koruně je hlavní neztratit konzumační lístek.
Já ale zkouším sladké jídlo, pro které tu mají samostatné stanoviště. Šišky s mákem jsou něco, co si doma obvykle nepřipravím, a tak neváhám. Deset baculatých bramborových válečků se štědrou posypkou máku s cukrem, zalitých rozpuštěným máslem, mě vrátily do dětství. V dobrém. Když pak při odchodu předkládám konzumační lístek, platím za ně 144 korun.
Marjánka: svíčková ve dvě ráno
Když už je řeč o jídelnách, které mají otevřeno i večer, za zmínku určitě stojí také jídelna Marjánka, která se nachází v ulici Na Bělidle kousek od rušného Anděla. A výjimečná je zejména svým nonstop provozem. Na svíčkovou, moravského vrabce nebo hrachovou kaši se špekáčkem mohou návštěvníci zavítat k snídani, obědu i půlnoční svačince.
Svým prostředím je svéráznější než ostatní a díky oficiální vývěsce pivovaru víc působí jako nálevna než jídelna. Jídlem ale mile překvapí. Já tu měla dobrou, i když na můj vkus sladší koprovku s pěti knedlíky za 169 korun. Nutno dodat, že výše zmíněné stravovny byly ale přeci jen chuťově o úroveň výš.
Na dosah pražských dominant
Levně a dobře se najíst kousek od hlavních turistických cílů v hlavním městě je snad sen každého výletníka. Kromě Havelské Koruny u Staroměstského náměstí může narazit na táckovny i u Karlova mostu či na Pražském hradě.
Školní kantýna na Dražického náměstí je na dohled Malostranské mostecké věže a vaří i pro veřejnost. Za oběd tady lidé z ulice zaplatí pouze 120 korun. Musí ale přijít v krátkých časových slotech. Nestudenti se v poměrně malé jídelně mohou najíst od 11:00 do 11:30 nebo od 14:00 do 14:30, a samozřejmě jen o všedních dnech během školního roku. Je to tedy spíš dobrý tip pro místní starousedlíky nebo lidi pracující v blízkém okolí.
Naopak tipem na levný oběd sedm dní v týdnu po celý rok v areálu Pražského hradu je Jídelna Vikárka. Nachází se hned vedle Katedrály svatého Víta a chodí do ní hlavně zaměstnanci Hradu, na polední menu sem ale může přijít kdokoliv.
Na výběr je tu každý všední den ze čtyř hlavních jídel. Otevřeno je i o víkendu, kdy jsou v nabídce vždy tři položky. Nad její rámec si tady ale strávníci mohou vyžádat každý den i svíčkovou, guláš, řízek nebo ovocné knedlíky. Cenové rozpětí jídel se pohybuje od 130 do 200 korun za jídlo a denní polévka vyjde na 49 Kč.
















