Článek
Je až šokující, jak rychle to všechno šlo. Rozpory mezi posledním ředitelem Knihovny Václava Havla (KVH) Tomášem Sedláčkem a zaměstnanci vypluly na povrch během jara, vzápětí odcházejí hlavní sponzoři (Bakalovi, Komárkovi) a nakonec i správkyně Havlova odkazu, držitelka osobnostních práv bývalého prezidenta, jeho manželka Dagmar Havlová. Prakticky během chvíle se rozpadla struktura, která pracovala na rozvíjení Havlova myšlenkového odkazu téměř čtvrtstoletí. Odkud pramení ta obecněji rozšířená únava a smutek?
Paradoxně z dlouhodobého napětí v samotném základu instituce, v němž měla dědička rozhodující slovo prakticky ve všem, zatímco dárci působící ve správní radě byli jen dodavateli provozního kapitálu. Pohnout strukturálně s KVH bez vstřícnosti Dagmar Havlové nešlo, ale dokud tekly do instituce donorské peníze, daly se všechny problémy a vnitřní kompetenční spory více či méně překonat. To se změnilo až s příchodem Tomáše Sedláčka, jehož představy o fungování Knihovny byly pro některé členy Správní rady KVH už moc.
Možná byl ale Sedláčkův výbuch marketingové a myšlenkové imaginace a také neschopnost přesvědčit tým Knihovny o správnosti a funkčnosti nové cesty pro sponzory jen vhodnou záminkou, jak z projektu, který ideově připravoval ještě sám Václav Havel, legitimně vycouvat. Mise byla splněna, ať se nyní stará někdo jiný. Konec konců, odpovědnost za Havlův odkaz nese nejen právně jeho žena.
Křehkost celé struktury se ukázala právě v radikální nerovnováze dědických práv a finanční praktické starosti o fungování KVH. Důvěra, která se jakoby najednou vypařila, se nepochybně vytrácela delší dobu. A únava, o níž mluví Dagmar Havlová, byla zjevně obecnější. Sedláčkův bohémský způsob řízení a hledání smyslu celé instituce a starosti o Havlovo intelektuální dědictví byly jen enzymem, který dlouhodobé napětí a směřování k rozchodu urychlil.
Pokud by přímočaré charisma Tomáše Sedláčka či jeho silné veřejné ego samo mělo tu magickou moc rozložit a zničit Knihovnu Václava Havla, byla by to špatná zpráva pro všechny, kteří kdy na zpřítomňování Havlova myšlení a vnímání osudů lidské společnosti pracovali. Opticky to tak vypadá, ale k reálné pravdě to má dost daleko.
Více o tématu:
Tomáši Sedláčkovi se vzdor všeobecně jednoznačné kritice, jež trochu přehlíží nyní odhalovanou křehkost základů KVH, podařila jedna věc. Otevřít znovu veřejnou debatu na téma Havlova dědictví. Faktický konec Knihovny, který svým smutkem a únavou stvrzuje Dagmar Havlová, pokládá otázku – kam a jak s ním dál? Co ještě z Havlova myšlení, umělecké tvorby a praktické politické činnosti může v současnosti inspirovat? Co můžeme rozvíjet a jak se to vše může vpisovat do kolektivní mysli současné společnosti?
Tou cestou asi není budování pomníku bývalému prezidentovi v problematické rekonstrukci pozitivní filozofie Pravdy a Lásky, která se má skrývat v jeho díle a kterou bývalý ředitel Sedláček nacházel a chtěl šířit do celého světa. Havel má mnoho vrstev, které však nepřekrývá spojující filozofická střecha. Spojujícím je u Havla spíše silný občanský postoj, který z něj i dnes dělá zajímavou dějinnou figuru, nesenou spíše vnitřním rozporem mezi intelektuálem (umělcem) a politikem, nikoli neprůstřelným, a proto kýčovitě hladkým a lesklým věděním, že vše dopadne dobře, protože Pravda vítězí, neboť je přece jiné ontologické podstaty než Lež.
Rozhovor s Tomášem Sedláčkem:
Havlovy rozpory, jež ho z kritika civilizačního sebedestruktivního samopohybu přenesly na stranu privilegovaného obránce liberální demokracie, jsou tím nejzajímavějším, čím může k dnešní pozdně moderní společnosti mluvit. Samozřejmě spolu s kreativní analýzou zneužívání a ohýbání jazyka, jimiž ve společnosti dobýváme sami sebe i moc nad ostatními, jak geniálně a stále živě předvádějí Havlovy divadelní hry. Havlovy rozpory, jeho disenty, jsou přece jen zajímavější než snaha vytvořit z Havla konsensuální, myšlenkově hluboce integrovanou postavu v dějinném rozměru jakéhosi evropského Gándhího. Plochý plakát Pravdy a Lásky je tím největším vyprázdněním.
Je otázkou, zda k takovému rozvíjení Havlova dědictví potřebujeme instituci typu Knihovny Václava Havla, nebo postačí Havla více číst a studovat? I tato otázka patří k havlovským rozporům, podobně jako rozpad Knihovny, který dnes sledujeme.
V jiných společnostech v Evropě by se taková otázka ani řešit nemusela. O zřízení paměťového centra národní osobnosti s globálním dosahem by se postarala sama společnost, ať už na soukromé, nebo na veřejné bázi (např. státní nadace bývalých německých kancléřů) či nejlépe spolu dohromady. To, že to v Česku momentálně nejde, ještě neznamená, že se to znovu nepovede. Do té doby bude Havlovo dědictví dál podstupovat tvrdou zkoušku časem, v němž zůstává jen to, co dokážeme my sami vlastní intelektuální činností znovu myslet a žít.
U Havla bez knihovny, na jejíž udržení jsou česká společnost i Havlova dědička dnes příliš unavené (a smutné), by to zase takový problém být neměl.
