Recenze: Zpívající dirigentka měla na Pražském jaru přijetí jako rocková hvězda

Nezapomenutelné zážitky publiku festivalu Pražské jaro připravila oslavovaná umělkyně, která vzešla ze světa soudobé hudby, aby se nakonec dostala na úplný vrchol koncertní vážné i operní hudby jako takové. Kanadskou sopranistku a dirigentku Barbaru Hannigan dlouhodobě obdivují kritika i kolegové. Pro okrajový i náročný repertoár dokáže nadchnout ty, kteří by to nečekali, a slavná díla podrobuje vlastní vizi, která se jen málokdy kryje s tou tradovanou.

Původně proslula jako pěvkyně, která zdánlivě nemá technické limity. Soudobí autoři, mezi nimi také John Zorn, pro ni komponovali skladby, které by jiný pěvec oprávněně mohl odmítnout s tím, že to prostě nelze fyzicky zvládnout. Kanaďanka má ale ráda výzvy. Jedna z nich se váže k její paralelní kariéře dirigentky, jíž se začala věnovat zhruba před 15 lety. Na podzim nastupuje do své první šéfovské pozice u Islandského symfonického orchestru.

Navzdory všem pozitivům a skutečnosti, že v pěvecké roli je jednoznačně fenomenální, však jako dirigentka pražské publikum nestrhla.

Každým koncertem se musí linout červená nit, míní pětapadesátiletá hudebnice, která na své úterní vystoupení po boku České filharmonie připravila hudbu velmi odlišných autorů Charlese Ivese, Josepha Haydna, Arnolda Schönberga a George Gershwina.

Spojovací linky hledá Barbara Hannigan často jinde než ve sdílené estetice, době či místu vzniku. Jak jinak by mohla v první půli seskupit skladby amerického modernisty Ivese s vídeňským klasikem Haydnem? Snad to má co do činění s nezvyklým pohybem hudebníků po scéně, možná s určitou naléhavostí, kterou v sobě obě skladby mají zakódovanou.

V mnoha ohledech zůstává dramaturgie první půle večera nezodpovězenou otázkou po vzoru Ivesovy skladby stejného názvu, která až didakticky, ale působivě kombinuje tři rozdílné hudební procesy. Smyčce hrají táhlé poklidné akordy zosobňující kosmické bezčasí. Do něj vstupuje sólová trubka, na koncertě z pravého balkonu, která klade jakousi záludnou archetypální otázku. Disonantní dechy ve svém vlastním tempu nabízejí z předsálí neuspokojivé odpovědi, jejichž frustrující povaha nabírá na intenzitě s každým vpádem.

Zvolit niternou skladbu jako „otvírák“ festivalového koncertu se ukázalo coby nešťastné rozhodnutí. V sále to šumělo všeobecnou ztrátou sotva nalezeného soustředění a něco z nervozity v hledišti jako by se přeneslo i na smyčce České filharmonie, jejichž kýžený bohorovný klid místy trochu polevil.

Otazníky či možná neuspokojivé odpovědi přineslo i provedení Haydnovy Symfonie č. 45 fis moll zvané Na odchodnou, v jejímž závěru jednotliví hudebníci postupně odcházejí, až na jevišti zbydou jenom dva. Haydn tím chtěl apelovat na svého chlebodárce Mikuláše I. Esterházyho a dát mu najevo, že umělci by se rádi vrátili z jeho letního paláce zpátky domů.

Barbara Hannigan vnímá postupnou „eliminaci, pomalé mizení“ interpretů prý daleko srdceryvněji a tragičtěji, s tím ale publikum nesouhlasilo a postupný odchod všech včetně dirigentky až na osamělý duet dvou houslí, nádherně zahraný koncertním mistrem Janem Mráčkem a Petrou Brabcovou, kvitovalo s úsměvem i smíchem.

Slyšitelné tření mezi záměrem a výsledkem provázelo celou symfonii, nejen její slavný závěr. Kanaďanka na dirigentském stupínku vyzařovala energii a zápal, který od ní přijímali hudebníci i obecenstvo, ovšem její vedení patrně mířilo hlavně na celkové vyznění a náladu na úkor detailního vytvarování některých hudebních frází či dynamických oblouků.

Skvostné interpretační nápady a nádherné momenty, ve kterých jako by docházelo ke kolektivnímu chvilkovému zanícení, střídané hluchými pasážemi. Zhruba tak v úterý působilo provedení jak Haydnovy symfonie, tak rozsáhlé a náročné kompozice Zjasněná noc Arnolda Schönberga. Budoucí hudební revolucionář tuto skladbu, původně coby komorní sextet, zkomponoval roku 1899 ještě v pozdně romantickém idiomu. Jde o tklivou, v teorii neustále emočně vypjatou hudbu plnou harmonických výkyvů.

Veškeré nedostatky z provedení Schönbergova díla byly zapomenuty v momentě, kdy se po převlečení ze strohého černého dirigentského úboru do muzikálově třpytivého kostýmu vrátila Barbara Hannigan dirigovat a zároveň zpívat. Vybrala si úpravu muzikálu Girl Crazy od George Gershwina, geniálního a lidsky i hudebně spontánního autora, jenž obdivoval Arnolda Schönberga a hrával s ním v Los Angeles tenis.

Ani ne patnáctiminutová suita, kterou Kanaďanka upravila s Billem Elliottem, obsahuje tři Gershwinovy hity: But Not for Me, Embraceable You a nejslavnější I Got Rhythm. Hvězda večera zářila na stupínku, energicky dirigovala gesty, tělem, celou svou charismatickou osobností a souběžně s tím fantasticky zpívala nesmrtelné melodie. Do zpěvu se v jednu chvíli pustili i filharmonici a sklidili zasloužený potlesk. Dle mimiky na ně byla pyšná i Barbara Hannigan: Možná to s přemlouváním prvního českého orchestru ke zpěvu neměla úplně jednoduché, často se to rozhodně neděje.

Po efektním závěru se obecenstvo zvedlo k dlouhému a nadšenému aplausu vestoje, tak rozdílnému oproti zdvořilostnímu přijetí Zjasněné noci. Dalo by se namítnout, že to souvisí s charakterem hudby, vysoce odlišné u každého z těchto dvou nepravděpodobných přátel.

Jenže přijetí jako rocková hvězda se Barbara Hannigan dočkala jindy i za Schönberga. Jen šlo o jeho Druhý smyčcový kvartet, v jehož třetí a čtvrté větě figuruje soprán, a koncert se souborem Belcea Quartet, který se uskutečnil 24. května. Rudolfinum burácelo entuziasmem také 19. května, kdy Barbaru Hannigan doprovodil klavírista Bertrand Chamayou ve skladbě Oliviera Messiaena a extrémně obtížné kompozici Jumalattaret od Johna Zorna.

Své čtyři rezidenční koncerty na Pražském jaru vedla Barbara Hannigan od nejkomornějšího duetu po velký symfonický večer s muzikálovou tečkou. Vrcholem této cesty ovšem nebyl Gershwin ani Zorn nebo Schönbergův drásavý kvartet. Navzdory tomu, že ve všech případech podala úžasný výkon, její první setkání s Českou filharmonií z úterý 26. května nabídlo zážitek ještě o celou kategorii vyšší, vysoko nad rámec Pražského jara i koncertní sezony.

Ten večer uvedla sopranistka a dirigentka nejpropracovanější, nejosobitější výkon, při němž zcela odzbrojujícím způsobem zužitkovala všechny své četné talenty. Hudební monodrama Francise Poulenca pro soprán a orchestr La Voix humaine, v překladu Lidský hlas, sleduje příběh osamělé, zoufalé, psychicky vyčerpané ženy, která si volá s milencem. Posluchač neslyší, co říká muž na druhé straně sluchátka, a tak ani s jistotou nelze říct, jestli si hrdinka celý rozhovor nevymýšlí.

S touto možností pracovala i Barbara Hannigan ve svém fascinujícím multimediálním pojetí, při němž ji na pódiu snímaly tři kamery a diváci tak mohli zkoumat duševní rozpoložení ústřední postavy způsobem v kontextu klasické hudby zcela nevídaným. Kanaďanka hrála, zpívala a dirigovala s životním nasazením. Pohybovou choreografii měla do posledního detailu sladěnou s hudební logikou a dirigentskými gesty. „Elle“, ona, jak se postava jmenuje, často nemohla odtrhnout oči od vlastního odrazu v kameře – snad protože se sama s pohlcující sebetrýzní děsila, co se děje v jejím nitru – a vyprodaná Dvořákova síň společně s ní.

Když v závěru Barbara Hannigan čtyřikrát bolestně zvolala „Je t’aime“ a Poulencova partitura se blížila k finiši, každý v sále věděl, že zažil něco neopakovatelného.