Recenze: Navždy Lennon. Loutnista v klášteře zpestřil renesanční program popem

Uplynulou neděli se v příjemně prosluněném Anežském klášteře publiku představil francouzský loutnista Thomas Dunford. Program složený z děl renesančních a barokních autorů pojmenoval podle první části názvu skladby Semper Dowland semper dolens, v překladu Navždy Dowland, navždy smutný.

Jejím autorem je John Dowland, který čtyři století před nástupem subkultury zvané emo zpíval o tom, jak je neustále smutný a všechno stojí za nic. Trudnomyslný autor stovek melancholických písní a plačtivých pavan měl vyplnit první půlku asi hodinu a půl dlouhého koncertu bez přestávky. Vyvrcholit měl hudebníkovou vlastní úpravou majestátní Chaconny d moll od Johanna Sebastiana Bacha.

Dopadlo to ale jinak. Dunford patří do mladší generace uvolněných a hravých interpretů staré hudby, kteří k dávno zemřelým mistrům přistupují jako k tvůrčím partnerům. Se stejnou volností loutnista pojal nedělní koncert. A tak mu nedělalo problémy zahrát v jednu chvíli renesanční galliardu a následně coververzi písně od Beatles. „To byl George Harrison,“ prohlásil, když překvapenému publiku dohrál skladbu Something. „Kdyby se narodili ve stejné době jako Dowland, určitě by byli přátelé.“

Thomas Dunford navzdory svému jménu pochází z Francie. Otec Jonathan tam jako mladý přicestoval z New Yorku, aby si zdokonalil hru na barokní smyčcový nástroj violu da gamba, podobný violoncellu. Kromě něj si tam brzy zamiloval i hudebnici, která jej skvěle ovládala, Sylvii Abramowicz, a založili rodinu.

Hudebník, kterého tuto neděli viděli Pražané, se jim narodil v roce 1988. „Na loutnu jsem začal hrát v devíti. Loutna a videohry, to byl můj život. A vlastně to stále trochu platí,“ vzpomínal nedávno v rozhovoru pro americkou Kongresovou knihovnu. Při debatách o hudbě nebo o arciloutně, nástroji se širokým rozsahem, na který hraje, nemá nikdy daleko k úsměvu.

Také v Anežském klášteře se mezi skladbami vyjadřuje přímočaře a vlídně, hledá paralely s hudbou dneška i životem v 21. století. „Staří mistři byli tak trochu jazzmani svojí doby,“ říká třeba, než festivalovému publiku zahraje energickou a rytmicky proměnlivou Toccatu od Girolama Kapsbergera.

Je vidět a slyšet, že sám Dunford má hodně z naturelu jazzových improvizátorů. Jeho provedení skladeb od Johnů Dowlanda i Lennona zachovává úctu k originálu, aniž by k němu ale přistupovalo jako k nedotknutelnému monumentu.

Během koncertu v Anežském klášteře obecenstvo baví hudbou, slovem i ponoukáním ke společnému zpěvu. „Většinou jsem na pódiu s někým dalším. Hudba je nejzábavnější, když ji můžete sdílet. Zkusíme si zazpívat?“ zeptá se, načež každé sekci publika předzpívá jeden tón nebo krátkou melodickou linku a zahraje Blackbird od Beatles. Posléze demonstruje, jak Paul McCartney odvodil její začátek z Bachovy suity pro loutnu, konkrétně části Bourrée.

Čím dál je jasnější, že tento večer má Dunford náladu být spíše popovou star než poetickým bardem. Zvládá to ale obojí naráz. Publikum si omotává kolem prstu, všichni se usmívají, zpívají. Navazuje oční kontakt, reaguje na náladu v sále.

„Na živých vystoupeních miluji to, že hudbu pak nehrajete jenom vy,“ uvedl v jednom rozhovoru. „V závěru koncertu vznikne komunita lidí, kteří k sobě mají najednou o něco blíž a snad se cítí celkově lépe.“

Přese všechnu spontánnost a promíchávání Gymnopédie od Erica Satieho se slavnou písní Imagine je Thomas Dunford také instrumentální virtuos. Na arciloutnu vyluzuje úžasně nuancované odstíny zvuků. Každé zavíření strun má trochu jinou kvalitu. Prsty a někdy i vlastní bradou utlumuje basové struny tak, aby vytvářel různé typy rezonancí a dozvuku.

Právě délka dozvuku a celkově měkčí zvuk loutny oproti kytaře umožňují Dunfordovi tvarovat dlouhé melodické fráze, aniž by ztrácely poutavost. V harmonické krasomluvě předešlých epoch dokáže vystihnout úžasné napětí tím, jak si dává načas s uspokojivým rozvedením jednotlivých hlasů, jež byly ještě před okamžikem spletencem disonancí.

Coby zpěvák je Dunford vybavený znělým tenorem. Zpívá sice technicky neškoleným hlasem, zato čistě. Ke zpěvu má blízko také v doprovodných hudebních rolích, které jako loutnista často a rád zastává. V oblasti staré hudby spolupracoval s těmi nejlepšími, jako jsou ansámbly Les Arts Florissants, Academy of Ancient Music a Ensemble Pygmalion či dirigenti Philippe Herreweghe, Paul Agnew nebo William Christie.

Bylo jen otázkou času, než si hudebník chovající v sobě upřímnou radost ze společného muzicírování založí vlastní ansámbl. Stalo se tak v roce 2018, kdy vznikl Jupiter, jehož výraznou tváří je také mezzosopranistka Lea Desandre, Dunfordova hudební i životní partnerka. U labelu Erato společně vydali čtyři alba, ve kterých prozkoumávají pokaždé jiné téma pomocí renesanční a barokní hudby.

Názvy jako Idylle či Songs of Passion, tedy písně o vášni, mluví za sebe. Na albu Eternal Heaven, v překladu Věčné nebe, poskládali árie z různých oper Georga Friedricha Händela tak, aby vytvořily nový příběh o lásce, které nepřeje okolí. „Chtěl jsem vytvořit takovou barokní variantu West Side Story,“ poznamenal Dunford s odkazem na slavný muzikál Leonarda Bernsteina.

Inovativní přístup k dramaturgii projevuje také v Anežském klášteře, i když jde o jiný koncept než ten avizovaný v programu. Místo cesty „napříč Evropou prostřednictvím možná nejkrásnější a nejexpresivnější hudby, která kdy byla napsána pro loutnu“, jak Dunford původně avizoval, přichystal Pražanům uvolněný a šarmantní večer, ve kterém renesanční a barokní hudbu střídá s písněmi od Beatles.

Vzdálenost několika století překlenuje pomocí zajímavých anekdot i praktických ukázek, díky nimž obecenstvo zjišťuje, že harmonické postupy Johanna Sebastiana Bacha a Paula McCartneyho od sebe nemají daleko a že ani s renesanční arciloutnou člověk nemusí zůstat v úzce ohraničeném žánrovém území. Když se Dunfordovi nakonec tolik nepovede avizovaná majestátní Bachova Chaconna, nikomu to zjevně příliš nevadí. Podařilo se mu totiž vybudovat to, o co tak usiluje: Společenství lidí, kteří k sobě najednou mají o něco blíž.