Až teď mzdy dohnaly inflaci. A je to naše vina

Průměrný plat přes 50 tisíc korun zní dobře. Ve mzdové statistice se k němu Češi propracovali letos v prvním čtvrtletí podruhé za sebou – a je to úspěch i tragédie zároveň.

Samotné číslo se za deset let zdvojnásobilo. Od roku 2020 stouplo skoro o polovinu. Jenže spolu s výdělky – jak známo – rostly i ceny. A to výrazně.

Až letos se povedlo inflaci dohnat. Mzdy v reálném vyjádření, po zohlednění cen a kupní síly, jsou poprvé nad výchozí úrovní před covidem. Jinými slovy: po šesti letech jsme tam, kde jsme byli.

Na první poslech jde o docela neuvěřitelné zjištění. Přes 50 tisíc jsme se přehoupli už v předchozím kvartále, ale kupní síla loni byla pořád ještě pod hladinou ponoru z doby před šesti lety. Nad ni jsme vykoukli až teď, za šest let o 2,6 procenta, pokud se započte růst výdělků a odečte se inflace.

Anebo jinak – na jaře 2020, v časech, kdy třeba vejce stávalo tři koruny, jsme si vystačili s průměrnou mzdou 34 761 Kč. Její kupní síla byla v zásadě stejná jako dnešních 50 tisíc, rozmělněných inflací (viz graf).

Jak je to vůbec možné? A co s tím? Tady je deset odpovědí a některé vás možná překvapí. Protože všechno se nedá svést na abstraktní ekonomiku nebo na neschopné politiky. Problém je hodně i v každém z nás.

Inflaci nelze pominout, byla opravdu velká. Za posledních šest let se ceny kumulovaně zvedly o 40 procent. Nejsme nejhorší v EU (před námi je ještě devět zemí, všechny z východního bloku), ale pořád šlo o mimořádný skok. Dohnat ho je jako sprintovat vzhůru po eskalátoru, který ujíždí dolů pod nohama. Jde to, ale trvá to.

Vyjednávání o platech jsou ze své podstaty zpožděná. Jak ta velká, kolektivní, ve velkých firmách, tak ta individuální na úrovni zaměstnanec–šéf. Probíhají obvykle jednou ročně, s pohledem dozadu podle inflace, která byla. Když ceny v roce 2022 vyskočily, mzdy to zachytily až v roce 2023. Inflace mezitím dál rostla, takže vesměs šlo jen o dohánění vlastního stínu.

V Dánsku, ve Švédsku nebo Finsku je každý druhý v odborech. V Česku – ač to vzhledem k silné tradici továren a průmyslu překvapí – jen každý desátý. Jde o jedno z nejnižších čísel v EU i v OECD. Podobně je na tom i zbytek postsovětského bloku, nejspíš proto, že za komunismu se kolektivní duch zdiskreditoval a v překopané ekonomice volného trhu se neuchytil. Teď by se odbory leckomu mohly hodit, více níže v bodech 8 a 9.

Veřejný sektor zaměstnává v Česku kolem milionu lidí, z toho přes polovinu platí státní rozpočet. Minulá vláda ho chtěla držet na uzdě ve snaze zkrotit covidové dluhy. Šetřila i na platech, rostly jen opticky podle inflace. Slib o 130 procentech pro učitele se nikdy nenaplnil, ve státní službě spadly reálné platy skoro o pětinu (mezi roky 2020 a 2024).

Z hlediska toho, na co jako Česko máme, je tento bod možná ze všech nejdůležitější. A vysvětluje zdánlivou křivdu, jak je možné, že ekonomika jako celek roste, ale mzdy ne. Celkový výkon je totiž tažen jen tím, že pracuje více lidí (primárně díky vlně ukrajinských uprchlíků, díky za ně!) a že všichni pracují více hodin (aspoň tak to statistiky ukazují). Ale produktivita práce – tedy co vytvoří jeden pracovník za hodinu – se za posledních pět let prakticky nezměnila. To je hodně varovné, bez ní se na vyšší mzdy nevydělá.

Statistický obrázek postavený na hrubých výdělcích je naštěstí neúplný. V rámci rušení superhrubé mzdy výrazně klesly daně, což mělo spoustu negativ, optikou peněženky ale šlo zhruba o sedmiprocentní bonus. Bohužel na dluh, dodnes tento dárek není v rozpočtu ničím krytý.

Další zkreslení vyhmátl už před lety ekonom Filip Matějka: „Hodně lidí – často těch dobře placených lidí – v Česku nepracuje na zaměstnanecký poměr, ale jako OSVČ. Jde o volnější smlouvu, přidat je v tomto formátu jednodušší a děje se to rychleji. I kvůli nižšímu zdanění OSVČ – pro firmu je to levnější než přidat někomu, za koho platím navíc ještě odvody.“ Z mzdové statistiky zkrátka utíká plno lidí s nejvyššími příjmy, protože nechtějí platit vysoké odvody. Což průměr sráží, v čase možná čím dál víc.

Těžko se to měří, ale v průzkumech personálních agentur se běžně objevuje závěr, že čeští zaměstnanci jsou v boji o svůj vlastní plat velmi krotcí a bojácní. Z loňského šetření skupiny PwC napříč světem vyplynulo, že v Česku se k jednání o zvýšení platu chystal jen každý čtvrtý a že šlo o jedno z nejslabších čísel na světě. Přitom nezaměstnanost je nízká, hlad firem po šikovných lidech enormní. Každý zkrátka dostane jen to, o co si řekne. Respektive nedostane, o co si neřekne.

Ke skokovému navýšení platu se otevírá příležitost jen párkrát za život, když člověk přestupuje a vyjednává o nové práci. Jenže ani to nemáme moc v lásce – studie ukazují, že fluktuace, natož ochota někam se za prací stěhovat, jsou v Česku tradičně velmi nízké.

Je-li někde zjevný prostor pro zlepšení, jsou to platy žen. Podle Eurostatu Češky berou skoro o pětinu méně než muži, což je druhý nejvyšší rozdíl v EU (po Estonsku). Něco lze vysvětlit strukturou zaměstnání: žen je víc v hůře placených sektorech, jako je školství či sociální péče. Ale ani po zohlednění tohoto faktoru rozdíl nezmizí. Nejde jen o nespravedlnost. Pokud polovina pracovní síly systematicky vydělává méně, než odpovídá jejímu výkonu a vzdělání, nejde o úsporu, ale spíš o důkaz, že ekonomika jako celek produkuje méně, než by mohla. Což je obecný důvod zakletých českých mezd.