Češi pracují skoro nejvíc v Evropě. Ve výkonu nás ale válcují už i Bulhaři

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Česká ekonomika roste, jenže podle ekonoma Tomáše Dvořáka stojí na stále vratších základech. Produktivita práce se za posledních pět let prakticky nepohnula, zatímco okolní země, včetně Polska nebo Bulharska, udělaly výrazný skok vpřed. Češi přitom pracují víc než většina Evropy.

Zatímco ještě v prvních dvou dekádách po revoluci česká ekonomika doháněla Západ raketovým tempem, dnes podle něj „jako bychom přeřadili na neutrál“. Mezinárodní data ukazují, že česká produktivita práce vzrostla za posledních pět let jen o tři desetiny procenta. Pro srovnání: Polsko ve stejném období vyskočilo o více než 14 procent.

„To je alarmující. Produktivita je prachbídná. Když jsem před několika lety možná trochu kontroverzně nazval Česko nemocným mužem Evropy, tak tohle je ta plíživá nemoc, která možná není tolik vidět,“ říká ekonom Oxford Economics Tomáš Dvořák.

Nízká produktivita ale neznamená, že by lidé málo pracovali. Hodnotí to, jak efektivně dokážeme využívat zdroje, které máme. Tedy jak se stejným množstvím vstupů (práce, materiálu atd.) dovedeme dělat více výstupů, tedy finálního produktu.

Česká ekonomika přitom od covidu vyrostla zhruba o pět procent. Jenže podle Dvořáka za tím nestojí efektivnější práce, tedy lepší zhodnocení výrobků. „Veškerý růst, který jsme za těch posledních šest let zaznamenali, byl čistě jenom proto, že nás buďto pracovalo víc, anebo že pracujeme více času.“

Oproti roku 2019 přibylo v Česku zhruba 200 tisíc zaměstnanců a významnou část tvoří uprchlíci z Ukrajiny. „To je ohromně úspěšný příběh integrace do pracovního trhu. A zároveň to ale ukazuje na to, že náš trh práce je opravdu dlouhodobě vyprázdněn, ty desítky tisíc Ukrajinců jsme byli schopni vysát bez většího problému,“ říká Dvořák.

Vedle vyšší zaměstnanosti podle něj Češi také tráví v práci víc času. Už před pandemií patřili mezi největší „pracanty“ v Evropě a trend pokračuje dál.

„Je tady nepříjemný trend v tom, že my, jako jedna z mála zemí Evropy, po těch šesti letech pracujeme více času. V přepočtu na týden je to zhruba 36 hodin, kdežto ty vyspělé země, jako Německo, Dánsko, Nizozemsko, mají týdně pod 30 hodin.“

Za posledních šest let podle něj objem odpracovaného času v Česku dokonce vzrostl asi o dvě procenta, což je druhý největší nárůst v Evropě. „Takže my pracujeme víc, kdežto ve většině zemí je ten trend spíše opačný.“

Český model růstu podle něj ale naráží na své limity. „Být dělníky Evropy není dlouhodobě udržitelným zdrojem růstu, protože koneckonců den má jenom 24 hodin. A všechny hodiny ve dni asi pracovat nechceme, ale i kdybychom chtěli, tak časem narazíme na ten limit.“

Proč pracují lidé více hodin? Jedním z problémů mohou být podle ekonoma i rigidní pracovní podmínky. „U nás chybí flexibilní úvazky, takže možná je to dopad i toho,“ nabízí jedno z vysvětlení ekonom.

Debata o kratší pracovní době se přitom v Česku znovu otevírá. Českomoravská konfederace odborových svazů nedávno navrhla zkrátit zákonnou pracovní dobu ze 40 na 37,5 hodiny týdně a uzákonit pět týdnů dovolené pro všechny zaměstnance.

Podle Dvořáka by česká ekonomika takovou změnu zvládla. Má to ale podmínku. „Pokud nebudeme schopni právě tu produktivitu práce zvýšit, tak tím vlastně budeme spíš zpomalovat ten růst.“

Země střední a východní Evropy přitom podle něj v posledních letech naopak výrazně zrychlily. „Polsko je za posledních šest let jedním z lídrů Evropské unie, co se růstu produktivity týče. A těch posledních šest let bylo skutečně turbulentních. Ale ani ostatní země střední a východní Evropy si nevedly špatně. Vlastně na předních místech Evropy je Bulharsko, Chorvatsko,“ říká.

Ani Německo, které v posledních letech čelilo energetické krizi a problémům průmyslu, podle něj nezpomalilo tolik jako Česko. „Samozřejmě německá produktivita je stále mnohem vyšší než ta naše. My jsme zhruba na 40 % německé úrovně. V Německu, stejně jako ve všech bohatších ekonomikách, roste produktivita pomaleji. Je to ale proto, že už nyní jsou na hraně maxima produktivity a každý další posun je opravdu těžký, vyžaduje inovace, kdežto my můžeme okopírovat to, co ty bohatší země už dělají.“

Lídrem evropské produktivity je sice statisticky Irsko, tam jsou ale čísla podle ekonomů výrazně zkreslená přítomností nadnárodních korporací, které vykazují v Irsku obrovské zisky, které ale odcházejí do zahraničí. Mezi „reálné“ vítěze tak dnes patří právě Polsko nebo Bulharsko.

Kořeny dnešní stagnace vidí ekonom už před pandemií, kdy začal slábnout průmysl, který byl dlouhodobým tahounem české produktivity. Pomohlo mu tehdy napojení na silné Německo i intervence České národní banky, které podporovaly exportéry.

Později ale přišel jiný problém: extrémně nízká nezaměstnanost. Češi přestali měnit práci a firmy přestaly cítit tlak na efektivitu. „Lidé začali na té jedné židli sedět mnohem déle, což trošku brání realokaci z méně produktivních sektorů k těm více produktivním, a právě to může produktivitu brzdit,“ vysvětluje Dvořák.

Lidé neměli důvod práci měnit, a ekonomika tak zamrzla v modelu levnější práce a vysokého počtu odpracovaných hodin. Jenže právě ten se dnes podle ekonomů začíná vyčerpávat. „V horizontu několika let si bez vyšší produktivity neporadíme,“ říká Dvořák.

Zároveň varuje, že Česko už narazilo na limity dosavadního ekonomického modelu, založeného na levnější práci a zahraničních investicích. „Ten růstový model, který jsme měli posledních 30 let, byl správnou cestou. Akorát nás nemohl odvést celou tou cestou,“ říká.

Pokud chce Česko dál dohánět západní Evropu, musí podle něj změnit strukturu ekonomiky. „My se teď potřebujeme stát západní zemí i strukturou ekonomiky, strukturou průmyslu i služeb. A když se staneme tou západní zemí ve všech ostatních ohledech, tak se staneme západní zemí i s těmi mzdami.“

„Ještě před rokem 2019 už došlo k trendu, že u nás začaly nejdřív stagnovat a následně klesat výdaje na vědu a výzkum. A to jak veřejné, tak soukromé. A ty jsou pro produktivitu zásadní,“ říká. Dopad se podle něj projevuje se zpožděním. „Když dojdou finance, tak se prostě inovuje o trošku míň.“

Právě inovace jsou podle něj klíčem k vyšší produktivitě. Český průmysl má pro růst stále dobré předpoklady - mnohem lepší než většina služeb. „Průmysl má mnohem větší potenciál pro automatizaci, pro škálování, lépe tam funguje globální konkurence,“ vysvětluje Dvořák.

Jenže české firmy podle něj příliš pomalu postupují směrem k výrobě s vyšší přidanou hodnotou. Jako kontrast zmiňuje opět Polsko. Přestože ani tam nejsou výdaje na výzkum dramaticky vyšší než v Česku, Poláci podle něj zvládli vytvořit mnohem lepší prostředí pro růst produktivity.

„Mají hodně regionálních center, univerzitních měst a silnější napojení byznysu na výzkumný sektor. To jsou ta místa, kde produktivita vlastně vzniká. U nás je tahounem produktivity Praha, a to je všechno,“ říká ekonom. Výhodou Polska je podle něj také flexibilnější pracovní trh a rychlejší přesuny lidí mezi obory a firmami.