Vypálené Lidice znovu povstaly z prachu. Hodně tomu napomohli Britové

Seniorka Libuše Slavíková se rozloučí se svým manželem, který právě vyráží do obchodu, a pak už od branky před rodinným domem v Lidicích vyhlíží, až pro ni přijede auto do nemocnice v Kladně.

Paní Slavíková patří k lidické poválečné generaci. Před ní bydlela v domě Růžena Petráková, která zažila vyhlazení obce v červnu 1942 – jednu z nejkrutějších nacistických represí v Protektorátu Čechy a Morava.

Petráková skončila v koncentračním táboře Ravensbrück, ale na rozdíl od desítek jiných žen přežila a po válce se vrátila do obnovených Lidic. Počátkem 50. let se tu dokonce stala starostkou. Když zemřela, její partner se rozhodl dům prodat.

„Žijeme tady už šestapadesát let,“ vypráví paní Slavíková. Svěřuje se, že její maminka nechtěla, aby se odstěhovala právě do Lidic, pokládala je za ‚prokleté‘ místo. „No, a vidíte, vyrostly tady i obě naše děti,“ usmívá se seniorka, která popisuje Lidice jako hezkou, čistou vesnici. Spokojená je také s domem s udržovanou zahrádkou, kde její rodina prožila už více než půl století.

Její bydlení je součástí poválečné obnovy Lidic. Dům stojí v ulici 10. června 1942, připomínající tragédii před čtyřiaosmdesáti lety. Hned vedle je vidět lipová alej, která je spojnicí mezi pietním místem vypálených Lidic a nově vybudovanou zástavbou.

Kousek od Slavíkových, šikmo přes lipovou alej, stojí také nová lidická radnice. Na ní je vlevo od vchodu vidět pamětní deska – základní kámen nových Lidic položený 15. června 1947.

Už čtyři dny předtím deník Svobodné slovo v článku s titulkem Do pěti let vystaví národ nové Lidice napsal: „Ještě letos povstane v Lidicích z prachu dvacet pět domků, do kterých se nastěhují lidické ženy, před pěti lety násilně vyhnané z obce do koncentračních táborů. V Lidicích se už dnes staví vzorný ubytovací tábor pro dělníky a řemeslníky, kterých tu bude letos pracovat asi tři sta. Inženýři a architekti dokončili plány, zahajuje se výstavba vodovodu a výstavba komunikačního zapojení.“

Jak připomíná obsáhlá publikace Stavíme nové Lidice, podrobně popisující poválečnou historii obce, vznik nových Lidic je těsně spojen s mezinárodním ohlasem na jejich zničení a opětovné vybudování. „Jedna z vůbec prvních aktivit směřujících k tomuto cíli vznikla ve Velké Británii, k ní se poté připojovaly spolky, hnutí i jednotlivci z dalších států,“ uvádí publikace, kterou před několika lety vydal Památník Lidice.

Konkrétní záměr pak po konci války vyjádřila vláda v Dekretu o znovuvybudování Lidic a následně i založení Společnosti pro obnovu Lidic a Ležáků. Jedním z nejvýznamnějších lidí, kteří se zasloužili o opětovnou výstavbu, byl britský lékař a politik Barnett Stross. Už v roce 1942 založil hnutí s názvem Lidice Shall Live – Lidice budou žít. Toto heslo je i součástí pamětní desky na budově lidické radnice.

Už tři dny po lidickém zločinu vyzval Stross ke zřízení lidického fondu. Ustavující schůze spolku Lidice Shall Live se v září 1942 zúčastnil také exilový prezident Edvard Beneš se svojí manželkou Hanou. „Lidice se staly symbolem hrozného utrpení československého lidu obzvláště význačným způsobem. Ukázaly celému světu pravý význam německého ‚nového pořádku‘,“ řekl mimo jiné Beneš.

Lidice Shall Live se brzy stalo celobritským hnutím. Byl dokonce vypracován první architektonický projekt nových Lidic, byť se kvůli neznalosti místního terénu a dalších podmínek nemohl uskutečnit. Britové však také na akci vybrali peníze.

Při položení základního kamene v červnu 1947, pět let po vyhlazení obce, předala britská delegace v čele s Barnettem Strossem šek na 32 tisíc liber, které posloužily právě na výstavbu nových domů. Stross se stal pravidelným návštěvníkem Lidic, už v roce 1947 mu československá vláda udělila Řád Bílého lva, o deset let později se stal čestným občanem obce.

Nové domy nevznikly na místě původních Lidic, ale kousek vedle. „Prázdno, které po nich zbylo, se mělo stát mementem pro další generace. Bylo to přání přeživších lidických žen a také názor architektů, kteří stavbu nových Lidic začali plánovat,“ připomínají v knize Stavíme nové Lidice autorky Luba Hédlová, Pavla Bechnerová a Martina Lehmannová.

Výsledná podoba Lidic i domů vzešla z architektonické soutěže, do níž se mohli přihlásit výhradně čeští a slovenští autoři. Návrhů se sešlo osmapadesát a porota vybrala návrhy dvou týmů, které se měly spojit a pracovat dohromady. V květnu 1947 schválil Zemský národní výbor konečný projekt architektů Františka Marka, Václava Hilského, Richarda Podzemného a Antonína Tenzera.

Osu nové obce tvoří široká třída se zmiňovanou lipovou alejí. V centru obce se ulice rozšiřuje, ale nekončí tradiční návsí. Vydlážděný prostor s parčíkem na křížení několika ulic spíš připomíná malé náměstí.

Dva protilehlé konce oné osy tvoří Památník Lidice a dům kultury – Lidická galerie. „Tato velkoměstská urbanistická kompozice našla uplatnění v řadě míst, najdeme ji například i v kompozici luxusní vilové čtvrti pražského Barrandova, vytvořené v roce 1927 Maxem Urbanem,“ uvádí publikace Stavíme nové Lidice.

Max Urban byl významný český architekt, urbanista a filmař. Počátkem 30. let projektoval na objednávku Miloše Havla a jeho bratra Václava Marii nejen urbanistickou podobu tamější vilové čtvrti, ale i Filmové studio Barrandov a Barrandovské terasy.

V Lidicích je možné vidět ještě další prvek vlastní také barrandovským vilám – takzvané strukturní fasády. „Výrazně škrábané fasády často používal právě architekt barrandovských vil Vladimír Grégr,“ píše se v citované knize o poválečné historii Lidic.

Domy jsou podél hlavní třídy poskládány symetricky. Při jejich plánování existovaly dvě alternativy – čtyřpokojový a třípokojový byt. Mezi základní požadavky v zadání soutěže také patřilo, že domy musely vycházet z tradiční zástavby a současně muselo být patrné, že se obec nachází v Československu.

Také proto byly zvoleny pravidelné, obdélníkové půdorysy a sedlové střechy – nikoli například progresivnější modernistický vzhled. V interiérech se zase kladl důraz na účelnost a vybavení tehdy nejmodernějším nábytkem a dalšími doplňky.

Výstavba nové obce ale nepokračovala tak rychle, jak si všichni představovali. Lidické ženy, které se vrátily z Ravensbrücku, bydlely těsně po válce v Kladně-Kročehlavech v bytech Spojených oceláren. Ty je ale žádaly pro své zaměstnance.

Bytová komise se při přidělování nových lidických domů řídila několika kritérii, mezi něž patřily věk, zdravotní stav nebo to, jestli měly ženy malé děti a v jakých podmínkách v Kladně žily. Například v roce 1952 bylo přiděleno devět domů, o rok později šestnáct.

„Někteří lidičtí se rovněž odmítli do obce vrátit, a tak byly domy postupně uvolňovány pro nově příchozí,“ píše se v knize Stavíme nové Lidice. Stavba obnovené obce trvala až do 60. let.

Dnes si může návštěvník prohlédnout původní interiér jednoho z lidických domů. Stalo se z něj muzeum a stojí hned za Lidickou galerií na adrese Osady Ležáků 116.

Ve vstupní chodbě se hned vlevo nachází obývací pokoj s jídelním koutem, skříní a sedací soupravou, včetně křesla a kulatého stolku. „Interiéry jsou vybaveny původním, restaurovaným nábytkem, který většinou darovali lidičtí obyvatelé,“ uvádí Památník Lidice.

Za pokojem je kuchyně se spižírnou, nahoru po schodech se jde do ložnice s vestavnou skříní. Součástí expozice je také dobová toaleta a koupelna s bojlerem na ohřev vody. Nechybí ani takové detaily jako nádobí, hračky nebo fén. Na stěnách visí snímky několika lidických žen, prvních obyvatelek nových domů.

Fakt, že ve své době byly domy vybaveny skutečně na špičkové úrovni, dokládá také zdejší sedací souprava. Navrhli ji architekti Karel Koželka a Antonín Kropáček, kteří za tento soubor nábytku dostali v roce 1946 stříbrnou medaili na milánském Trienále. To je jedna z nejstarších a nejprestižnějších mezinárodních přehlídek designu a architektury na světě, dodnes se pořádá v rámci Milan Design Weeku.