Článek
Na Úřadu vlády v pátek nepřišlo do práce 58 lidí, tedy zhruba každý desátý. Stávkují, jak sami říkají, aby mohli pokračovat v práci a vláda jim v tom nebránila. A mají pravdu, o to větší paradox.
Jde o reakci na náhlé, tři týdny staré a už dopodrobna rozebrané rozhodnutí. Kabinet na popud premiéra a šéfky úřadu Tünde Barthy rozhodl o přesunu nadresortních pracovišť spravujících choulostivé lidskoprávní agendy.
Stávka už nejspíš nic nezmění. Andrej Babiš nechce uznat chybu, v den stávky odletěl na summit EU a předtím prohlásil, že změna je „definitivní“. Shodou okolností právě v pátek byla formálně dovršena podpisem takzvaných delimitačních protokolů.
I tak je zatraceně dobře, že se stávka koná. Připomíná důležitou věc. Zoufalí lidé se ozývají proti zbytečnému boření něčeho, co dlouhodobě funguje. A v širším kontextu i proti destrukci nezávislé státní správy a tupé autokracii, kdy politická reprezentace skáče podle vrtochů jednoho mikromanažera.
Vláda se hájí tím, že jde o zefektivnění, odstranění duplicit, štíhlejší stát. Místa se nemají rušit, jen přesunout pod příslušná ministerstva, kam prý patří.
To je ale – slovy klasika – prázdný a falešný argument. Neexistuje pro něj žádná opora, nejsou žádná data. Ani vlastní analýza Úřadu vlády duplicity neprokázala a žádné objektivní důvody pro změny nenašla. Ministerstva, kam mají týmy přejít, si nezřídka nadresortní koordinaci ze Strakovy akademie pochvalují, protože jim ulehčuje práci.
Úspora žádná nebude, protože místa – platí-li slib paní Barthy, kterému ale odbory vzhledem k dosavadnímu přezíravému jednání moc nevěří – nezanikají, jen se přesouvají. Čistění kanceláří v centru vládnutí možná dobře vypadá, ale i kdyby úspora vznikla, byla by vzhledem k proporcím státního rozpočtu naprosto zanedbatelná. A kontraproduktivní, vzhledem k hrozícím škodám v dotčených oblastech.
Reorganizace se tedy dělá z jiných důvodů.
Tünde Bartha nestíhá. To je informace, jež v médiích zazněla přímo z prostředí vlády. Babišova mocná spolupracovnice, která ho doprovází takřka všude, prostě nemá kapacitu řídit úřad, jehož je vedoucí. A tak se úřad zmenší. Nebo spíš – to, co obtěžuje, se z něj vystěhuje.
Respekt a Hospodářské noviny popsaly, jak se Babiš rozčílil, když na lidskoprávní radě chyběl zástupce ministerstva práce. A impulzivně dal paní Barthe volnou ruku, aniž by aspoň jeden z nich pořádně rozuměl, co je v sázce.
Bylo by ale naivní to celé redukovat na přetíženost jedné ženy a špatnou náladu jejího šéfa. Za rozhodnutím – a rozvratem služeb pro ty nejzranitelnější – je ještě něco víc.
Pro co přesně už není ve Strakovce místo? Péče o lidi závislé na drogách, o bezdomovce, o lidi s duševním onemocněním, o lidi s těžkým postižením. Agenda rovnosti žen a mužů. Ochrana před domácím násilím. Začleňování menšin.
To vše má jedno společné. Jde o témata, s nimiž ANO, SPD a Motoristé nepracují jinak než jako s terčem. Gender. LGBT. Cizinci. Bezdomovci. Závislí. Hendikepovaní. To jsou v jejich rétorice buď strašáci, nebo neviditelní.
Přesněji ti, co raději nemají být vidět, protože pro ně není v krásné Babišově republice místo. Podobně jako v komunistickém Československu. Nebo v Orbánově Maďarsku, které Babiš s Tünde Barthou tolik obdivovali.
Anebo jako když vláda nemá válku v programu, a tak dává ruce pryč od všeho, co se na Ukrajině děje. Tomio Okamura signalizoval v předvolební kampani osekání státu křovinořezem a teď se to uskutečňuje, jakkoli Babiš slibuje, že žádná z dotčených agend nebude narušena.
Bude, protože skončí zaběhlý systém koordinace z centra napříč státní správou. Lidé, kteří bolavým tématům zasvětili celý život, se přesunou kamsi, kde je nikdo nechce, kde se ztratí, kde na ně možná nebudou peníze. Z koordinátorů budou přívěsky na konci organizačních diagramů.
Paralela s komunismem je děsivá, ale bohužel funkční. Témata, která se nehodila do obrazu socialistické společnosti — závislosti, bezdomovectví, duševní nemoci, sexuální menšiny — prostě neexistovala. Nebylo o nich možno veřejně mluvit. Instituce, které by se jimi zabývaly, nevznikaly. Odborníci, kteří je chtěli řešit, skončili mimo svůj obor nebo někde v kotelně. Problémy nezmizely - jen se staly neviditelnými. Neřešily se a kvůli tomu naopak rostly.
Něco podobného se může snadno stát i teď. Rizika jsou dobře popsána třeba u závislostní problematiky, kde se zástupci ozývají nejvíc. Současná reorganizace hrozí rozbitím funkčního, dlouho budovaného systému i křehké rovnováhy mezi prevencí a represí. Nebo jiný příklad, kdy se před časem z vlády pod ministerstvo pro místní rozvoj přesunula agentura pro sociální začleňování a tam se pak „cizí“ tematika rozpadla kvůli propouštění.
Tito zaměstnanci stávku na vládě solidárně podpořili, protože sami zažili, o co jde. S trefným apelem, že už není namístě, aby reagoval každý sám za sebe, ale že je potřeba „reagovat společně“. Půl milionu státních zaměstnanců ani nikdo další z privátní sféry se asi nezvedne. Žádnou druhou Solidarność nečekejme. Ale jako podnět k zamyšlení, kam Česko spěje, je stávka rozhodně užitečná.
