Článek
Záznam č. 236 protokolu událostí Obvodního oddělení Veřejné bezpečnosti Rousínov je vyveden těžko čitelným rukopisem. Na to, že jde o svodku malé služebny v malém městečku, v nichž bývají zápisy zpravidla velmi stručné, je nezvykle obsáhlý.
Vrací se k pondělí 23. července 1973. „Ráno 2.30 hodin. Svědek oznámil, že na náměstí v Rousínově střílí vojín ČSLA do prodejny Tabák. Vytěžením svědků bylo zjištěno, že ve 2:30 hodin přijel k prodejně Tabák vojenský transportér OT-64, z kterého vystoupil dosud neznámý vojín, který vystřelil salvu ze samopalu a přestřelil zámky u vchodových dveří do prodejny, kde vlivem střelby poškodil časopisy a cigarety. Po této události odejel směrem na Vyškov. Při ohledání místa činu a výpovědí vedoucí prodejny nebylo zjištěno žádné odcizení prodejního zboží,“ zapíše službu konající strážmistr Švehlík.
Druhý zápis je podstatně kratší: „V 4.50 hodin vyhlášen z rozkazu náčelníka Okresního oddělení Veřejné bezpečnosti Vyškov poplach pro všechny příslušníky.“
Za těmito strohými větami se skrývá drama, jehož bilance je otřesná - tři mrtví vojáci, dvanáct raněných a jeden vojenský zběh, který musel přijít o rozum. Jiné vysvětlení pro hrůzný čin z léta 1973 neexistuje.
Oním zběhem je jedenadvacetiletý vojín Antonín Daněk, v civilu vyučený truhlář ze Cvrčovic na Kroměřížsku. U posádky v Kroměříži zastává místo pomocníka staršiny a zároveň řídí obrněný transportér OT-64 velitele divize. Za volantem patří k těm nejlepším. Výsady, které s tím přicházejí, bere jako samozřejmost - a jako důvod k hrdosti.
V neděli 22. července je doma, nejspíš bez povolení nadřízených. Zastaví se v hospodě, pak s kamarády odjíždí na zábavu. Návrat ale přináší napětí. Doma se podle svědectví nepohodne s rodiči. Večer tráví znovu v Kroměříži, kde pokračuje v pití ve dvou podnicích.
Když se vrací do kasáren, naráží na poddůstojníky. Přou se, zda je opilý. Navenek to prý není patrné, ale alkohol z něj cítit je. A to u armády stačí. Přesto nikdo nezasahuje. Těžko soudit, co se v tu chvíli odehrává v Daňkově hlavě. Jeho další kroky jsou totiž vskutku šílené. Z obyčejného kluka se stane bezcitný vrah.
V kasárnách se bez potíží dostane k odloženému samopalu i ke klíčům od obrněnce a skladu střeliva, kde si nabere 720 nábojů.
S obrněncem na trafiku
„Při zběhnutí odcizil obrněný transportér č. 019, kterým při výjezdu z kasáren vyvrátil uzavřená vrata. Uvedený případ zběhnutí byl orgánům Veřejné bezpečnosti hlášen téhož dne v 1.25 hodin. Vojín Daněk asi ve 2.30 hodin přijel do Rousínova, kde rozstřílel zámek u prodejny tabákovými výrobky a odcizil kuřivo a ohrožoval místní občany střelbou,“ líčí policejní svodka hlavního velitelství Veřejné bezpečnosti, která shrnuje závažné trestné činy a mimořádné události z celé republiky.
Antonín Daněk si vezme tři balíčky cigaret. Nic víc. Pak se vrací k obrněnci a znovu vyráží do tmy. Jízda pokračuje bez směru i smyslu, místy rychlostí kolem stovky. V Tvarožné, dvacet kilometrů jižně od Vyškova, naráží do zaparkovaného autobusu národního podniku Slatina, otáčí se a míří na Vyškov.
Dvě hodiny se žene krajinou, z Kroměříže ujede více než padesát kilometrů. Postupně ale opadá alkoholové opojení. Myšlenky se mění. Směr také. Daněk stáčí vozidlo k Bohdalicím - snad s úmyslem vrátit se k útvaru, možná domů do rodných Cvrčovic, vzdálených od Kroměříže jen deset kilometrů.
Obrněnec sjíždí z táhlého kopce k Bohatým Málkovicím. Rovná silnice, rychlost stoupá. Na konci rovinky číhá mírná esovitá zatáčka. Těžké vozidlo sjede z krajnice, převrátí se ze svahu a zůstane nehybně ležet v příkopu. Světla svítí do noci.
„Vojín Daněk s transportérem odejel k Bohdalicům, kde havaroval a pokračoval v útěku pěšky. Asi ve 3.00 hodin zastavil střelbou osobní automobil GAZ s řidičem Štefanem Mazanem od Vojenského útvaru Civilní obrany Bučovice a vozidlo odcizil,“ popisuje stručně policejní svodka hlavního velitelství.
Daněk po řidiči bez rozmyslu střílí. Ten se zachrání úkrytem ve škarpě. Ukradeným terénním autem ale zběh ujede jen pár set metrů, než znovu havaruje. Lehce zraněný pak pokračuje pěšky přes pole k nedalekým Kojátkám.
Ke stejnému místu právě míří kolona vojenských vozidel. O tom, kde přesně se Daněk pohybuje, nikdo netuší. Armádu zalarmoval řidič ukradeného GAZu. Vojáci ženijní roty měli toho rána odjet z Bučovic na cvičení do Vojenského výcvikového prostoru ve Vyškově. Rozkaz se na poslední chvíli změní. Velení vyšle patnáct mužů do prostoru, kde zběha předpokládá.
„Podplukovník nařídil nadporučíkovi, který na nádvoří kasáren právě vydával pokyny pro přesun kolony vozidel s vojáky na cvičení po uvedené trase na Vyškov, aby mu pro případné přehrazení cesty ozbrojenému vojenskému zběhovi, který se možná s odcizeným GAZem vojína Mazana bude vracet na Bučovice, vyčlenil dvě skříňová vozidla, která pojedou pod jeho velením,“ objasňuje odůvodnění pozdějšího soudního rozsudku.
Na křižovatce se vojáci střetli s vrahem
Kolona se cestou roztrhne. Pozadu zůstanou obě skříňové Pragy V3S. Jejich posádky netuší, do čeho jedou - nikdo jim nic neřekl. Vojáci jsou přesvědčeni, že jde o cvičení. Sice s sebou mají samopaly s nasazenými bodáky, ale bez jediného ostrého náboje. U odbočky na Kojátky se jejich osud protne s Antonínem Daňkem. Je půl páté ráno. Zanedlouho vyjde slunce.
„Na křižovatce silnic Kojátky - Vyškov - Bučovice k vojínu Daňkovi přijížděla kolona vojenských vozidel VÚ CO Bučovice, jedoucí na plánované vojenské cvičení. Daněk na první dvě vozidla V3S zahájil ze samopalu palbu,“ líčí stroze dobová policejní svodka.
Ve vojenských autech vidí zběh své pronásledovatele. I když to tak ve skutečnosti není, zvedá samopal a bez varování střílí. Krátké dávky trhají plech, tříští sklo. V prvním voze umírá velitel - poručík v záloze, dvakrát je postřelen i řidič, který ztrácí kontrolu a vůz skončí v příkopu.
Daněk střílí i na druhé vozidlo. Vojáci zprvu váhají - je to cvičení? Dojde jim to záhy. Střely provrtávají nástavbu, přibývají ranění. Bezbranní muži nemají jak odpovědět. Vyskakují ven, kryjí se za autem, prchají do pole. Jednoho vrah zastřelí, dalšího vážně zraní a pak ho na zemi dorazí z bezprostřední blízkosti.
Pak se vrací k prvnímu vozu a volá do otevřených dveří: „Tak co, hoši, dobrý, nebo to mám do vás našít?“ Zevnitř přichází jediná prosba: „Nech nás být.“
Masakr přeruší až civilní auto přijíždějící od Bohatých Málkovic. „Bezprostředně po střelbě vojín Daněk přinutil zastavit přijíždějící osobní automobil. Střelbou na toto osobní auto donutil řidiče z auta vystoupit a sám s vozidlem odejel směrem na Bučovice,“ zaznamenají policisté.
Na místě zůstanou tři mrtví. Čtyřiadvacetiletý vojín Petr S., devětadvacetiletý vojín Štefan H. a velitel vozu, inženýr z Liberce Ivan M. Dalších dvanáct mužů je postřeleno. Nejmladšímu je dvacet let, nejstaršímu sedmatřicet.
V roce 2009 přinese Vyškovský deník jednu zvlášť bolestnou souvislost. „Bratr poručíka Ivana M. přišel v Táboře při vojenském cvičení o život. Mluvil jsem s kluky, co ho znali. Prý ho přejel tank. Zůstaly po něm děti, co si právě Ivan osvojil. Stalo se to dávno před tou tragédií u Kojátek,“ svěřil se deníku Zdeněk Prokop z Bučovic.
S ukradenou Škodou Octavia zamíří Daněk domů do Cvrčovic, vzdálených asi třicet kilometrů. Matce přizná, že zabil několik lidí a chce se zastřelit. Ta mu sebere samopal, schová ho na toaletě a zamkne dveře. Daněk odejde, vezme auto - ale daleko nedojede. Dojde mu benzín. Vrátí se pěšky a v 7:15 hodin ho na místě zatkne místní příslušník Veřejné bezpečnosti.
Skončí ve vazbě v brněnských Bohunicích. V polovině září zasedne v Brně Vyšší vojenský soud. „Rozhodl se, že se vzdálí od útvaru někam daleko a spáchá sebevraždu zastřelením…,“ stojí mimo jiné v odůvodnění rozsudku. Jak to dopadlo, víme. Výčet trestných činů, z nichž je shledán vinným, je dlouhý: rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, nedovolené ozbrojování, zběhnutí, neoprávněné užívání cizího motorového vozidla, obecné ohrožení, poškozování majetku v socialistickém vlastnictví, dvojnásobná loupež, trojnásobná vražda…
Trest je nejvyšší možný. Smrt. Prezident milost neuděluje. V pátek 21. prosince 1973 je rozsudek vykonán. Řetězec systémových selhání a pochybení konkrétních armádních velitelů, který vyústil v tragédii u Kojátek, režim před veřejností pečlivě utají.
Poslední záznam osudného 23. července 1973 v protokolu událostí Obvodního oddělení Veřejné bezpečnosti Rousínov je strohý. „V 7:55 hodin byl poplach odvolán.“ Noc hrůzy skončila. Bolest, kterou přinesla, však nikdy zcela nezmizí.
