Fotbal je zpět. Kdo je tady v ofsajdu

Proč někdo vkládá tolik energie i peněz do činnosti, která se může snadno jevit jako zbytečná, nebo dokonce škodlivá a nebezpečná? Zdálo by se, že na fandění je sotva něco dobrého, naopak s sebou nese řadu rizik, včetně hrozby fyzického násilí, jak jsme viděli právě v Edenu při utkání mezi Slavií a Spartou.

Ti, kdo tam vběhli na hřiště ještě před koncem zápasu, ovšem tvořili mezi diváky menšinu. A v rámci této menšiny pak ještě omezenější skupina odpalovala světlice, kterými dokonce mířila na sektor fanoušků hostující Sparty.

Proč je to důležité? Kvůli oné většině, která se sice také zhusta oblékla do dresů domácích nebo měla aspoň kolem krku šálu či na hlavě čepici v klubových barvách, ale do ochozů přišla proto, aby sledovala utkání - drama. To chtěli prožívat se svými hrdiny.

A o to právě při fandění jde. Sportovní akce totiž nabízejí něco, co člověk jinde nenajde – příběh s otevřeným koncem, na kterém záleží. Divák filmového thrilleru nebo nové divadelní hry může být sice překvapen vyústěním děje, ale pořád tomu něco chybí – hluboká identifikace s protagonisty.

Citové pouto sice vzniknout může, ale trvá příliš krátce. A co seriály? Mnoho diváků šokoval masakr rodu Starků při krvavé hostině ve Hře o trůny, jenže všichni věděli, že je to jenom „jako“. Ve sportu ale soupeří skuteční lidé.

A proč ze všech možných disciplín vyčnívá právě fotbal? Protože si kdokoli může představit sebe sama, jak dělá to, co vidí u hráčů. Stačí míč a nějak vyznačené pole, kam jej dopravit. Pramálo sejde na tom, jestli je to branka na hřišti ligového klubu, nebo jen dva kusy oblečení, které ji vyznačují pouze symbolicky. Popoběhnout a kopnout do míče svede doslova každý. Bez zvláštní dovednosti i speciálního vybavení. Hrát můžete i naboso.

A pak je tu krása. U fotbalu, oné „Beautiful Game“, můžete obdivovat přesné přihrávky, odvážné nápady a celkovou souhru týmu, která v ideálním případě vede k tomu, že se míč dostane tam, kam patří, tedy do sítě soupeřovy branky. Ta souhra je jako hra orchestru – i ten má skvělé jednotlivé hráče, ale sami o sobě neznamenají téměř nic. Navíc, zvrat může přijít doslova na poslední chvíli, aniž by to působilo nelogicky.

Dobrá, ale co to poskakování v dresu a skandování? Když někdo „neutrálně“ říká, že má rád především „dobrý fotbal“, je to asi jako by matka řekla, že má ráda všechny děti stejně, svoje i cizí. Že se o některých věcech nežertuje? No právě.

Karel Poláček v Mužích v ofsajdu píše: „Slávista! Jestli si to hned (pan Habásko) nemyslel, ať je nevím jaký. Takoví tlustí pupkáči s bouřkou v týle, to jsou ti vypečení. Každý fandí Slávii jako blázen. Jako by nebylo jiných a lepších klubů. Inu, jsou takoví lidé, kteří pro klubový fanatismus nemohou kriticky oceňovat výkony jiných mužstev.“

Příkladem onoho „fanatismu“ budiž chorál fanoušků londýnského Arsenalu, kteří o svém klubu zpívají, že je to „o parník ten nejlepší klub, jaký kdy spatřil světlo světa“. A máme samozřejmě pravdu.