K čemu jsou úředníci? Motoristická řežba by v takové Británii neprošla

Dosadit si na resort „svoje“ vrchní ředitele bývalo posledních pár volebních období takřka zavedenou praxí. Současná vláda se od těch předchozích neliší ani tak snahou zasahovat do ministerských struktur, jako především intenzitou a neobratností změn v úřednickém vedení.

Na tom, že politizace státní správy vede k prokazatelně horším výsledkům, přitom panuje mezi odborníky shoda. Jak dokázali nizozemští experti, ve Spojených státech například politicky vedené agentury prokazatelně favorizovaly politikům blízké firmy ve veřejných zakázkách - a to navzdory vyšší ceně.

Politickému vedení, ať již to je a byl Andrej Babiš nebo Petr Fiala, i přes kdysi vychvalované změny služebního zákona totiž stačí jeden nebo dva podpisy k opakovanému vykosťování státního aparátu. V jiných zemích, jakou je i mně důvěrně známá Británie, jsou přitom politické zásahy do vnitřní struktury ministerstev něčím absolutně nemyslitelným. Jak je to možné a proč bychom si to měli v Česku také přát?

Tendence pokořit státní službu k dosažení politických cílů pochopitelně není českým vynálezem. Odolnost státní služby vůči politicky motivovaným personálním zásahům ve vysokém managementu je ale na britských ostrovech podstatně vyšší.

Český zákon o státní službě přesně vymezuje podmínky, kdy může být vedoucí pracovník odvolán. U nejvyšších ministerských manažerů – vrchních ředitelů sekcí – je ale arbitrární slučování útvarů zavedenou praxí pro dosažení personálních změn v rámci zákona.

V Británii se díky tlaku odborových svazů a skutečně otevřených, na schopnostech založených výběrových řízení stávají „ministerské“ reorganizace mnohem hůř průchozími. Nejenže hrozba skupinového odporu zaměstnanců a „špatného PR“ drží politické zásahy na uzdě. Především výběr kandidátů nezávislou služební komisí zaručuje, že vyhazovem si ministři k „ohebnějšímu“ řediteli nepomohou. A to je dobře.

Pochopitelně i mezi britskými politiky se nálady a snahy „osekat“ plýtvání státu vracejí ve více či méně pravidelných cyklech. Pragmatické prozření, že odborné kapacity státu jsou klíčové jak pro „chytré“ škrty, tak pro „efektivní“ výdaje, ale obvykle převáží.

Schopnost interně analyzovat dopady a důvěryhodně o nich informovat je zde přitom zcela stěžejní. A to nejen proto, že ministerská rozhodnutí jsou pravidelně pod drobnohledem veřejných parlamentních komisí. Jak mi řekl jeden starší britský kolega, ve chvíli, kdy ministři pomnou dopady změn na služby občanům a kvalitu úředních výstupů, od „reorganizace“ zase rychle ustoupí.

Na potřebné analýzy bohužel český stát absolutně nemá kapacity. A politici, zdá se, apetit.

To pochopitelně neznamená, že by britská ministerstva nepropouštěla nebo nešetřila. Podle plánů současné ministryně financí Rachel Reeves mají například reálné výdaje na chod státní služby do roku 2030 klesnout o 15 %. To, jakým konkrétním způsobem se škrty budou realizovat, je ale zodpovědnost apolitického, profesionálního úřednického vedení, nikoli politiků.

Rozhodování ministrů v britském systému se tak netočí kolem otázky, koho má management ministerstva vyhodit a co zrušit, ale jaké priority a výstupy chce daný politik realizovat. Slovy stejného ostříleného kolegy: „Neříkejte nám, co nechcete – řekněte nám, co chcete, a my to zařídíme.“

V obou případech je ale klíčová role britských stálých tajemníků (v angličtině permanent secretary) – tedy jakýchsi generálních ředitelů ministerstva. Ti jsou sice odpovědní za plnění ministerské agendy, je to ale právě on či ona, kdo o personální struktuře resortu rozhoduje a kdo je garantem jeho profesionality a dlouhodobých kapacit.

V případě politického tlaku na jeho či její podřízené je to totiž stálý tajemník, který nastavuje hranici mezi res politica (věcí politickou) a res publica (věcí veřejnou). Ať už tím, že některé kroky nedoporučí, nebo zkrátka politické vyhazovy nepodepíše. Bohužel, praxe tuzemských státních tajemníků, které jeden nejmenovaný český úředník označil jako „stroje na podpisy“, jako pojistky úřední integrity, jak vidno, neplní.

Nejdůležitější pojistkou jsou totiž ve výsledku kritická, nezávislá média a společnost, která zásahy politiků do státní správy zkrátka netoleruje. Ta se totiž nakonec do značné míry odráží i v nastavení politického vedení a v tom, jak daleko jsou ministři ochotni v demontáži nezávislého úřednictva zajít.

Jistě, nepohodlného tajemníka můžete „odstřelit“ i v Británii. Jak se ale vícero vládám v minulosti potvrdilo, s odvolacím dekretem si můžete podepisovat také politické parte.

V nedávném sdělení státním zaměstnancům tak britský premiér explicitně oceňuje snahu úřednictva „vystavovat moc slovu pravdy“ a důležitost „přímé a rigorózní“ služby coby základního kamene „lepšího vládnutí“. U nás téměř hudba budoucnosti, chtělo by se říct – a jak vidno, o „deratizaci“ ani zmínka.

Ať už štíhlý, zelený, sociální, nebo třeba dieselový stát, pokud to naše vláda s „lepším Českem“ myslí skutečně vážně, musí začít pěkně od základů. K pochopení poselství, že s demoliční koulí nic nepostavíš, totiž stačí jediný poslech Miley Cyrus. Doufejme, že nejen motoristickým ministrům.