Není kam uhnout. Důležitější zápas fotbalové Česko nehrálo dvacet let

/Od zvláštního zpravodaje v USA/

Byli přesně o třicet let mladší. První kopal ve Spartě a měl dost krátký sestřih. Druhý patřil Slavii a jeho nedbale dlouhé kudrny odpovídaly době, ve které se žilo. Retro, řeklo by se dnes. „Nikdo s námi nepočítal, byli jsme outsideři odsouzení k rychlé cestě domů,“ vzpomene si Karel Poborský, který teď drží televizní mikrofon a povídá si s dávným parťákem Pavlem Nedvědem, jenž je reprezentačním manažerem.

Než fotbalový tým v úterý po obědě amerického času odletěl z Dallasu do Atlanty, dávní parťáci spolu mudrovali, jak zachránit mistrovství světa. Jako tehdy Euro 1996 v Anglii.

Rozdílné životní etapy. Rozdílný styl fotbalu. Rozdílné generace. Rozdílný soupeř.

Zato stejný úkol. A stejná nálada.

Tehdy nevládla žádná velká očekávání. Nepříliš zkušení borci, vesměs z české ligy, vyfasovali skupinu hrůzy a ke všemu hned v prvním utkání schytali facku 0:2 od Němců, jen to mlasklo. Proti nadupaným Italům, kteří plánovali útok na titul, museli zabrat, jinak by měli poslední zápas s Ruskem skoro za trest. Rozdíl je v tom, že tehdy by je doma nikdo nepranýřoval, pokud by se vraceli bez postupu.

Nedvěd, Poborský, Bejbl, Berger a spol. se vzepřeli osudu, odhodili ostych. V důležitých chvílích pomohlo štěstí. Česko slavně zdolalo Italy a nakonec zůstalo až do finále.

I po třiceti letech je zjevné, co způsobil bič, který fotbalistům po úvodním nezdaru létal nad hlavou. Nechtěli být za odpadlíky, ale nejprve museli uvěřit sami sobě. Přestat být ustrašení a bojácní. Potřebovali najít radost z fotbalu, byť třeba nebyli tak šikovní jako soupeři. I proto každou další minutou, kterou na anglickém turnaji sbírali, chytali větší a větší sebevědomí.

„Moc bych si přál, aby se to teď opakovalo. Protože znovu není kam uhnout,“ vidí Nedvěd.

Reprezentace MUSÍ, což je velmi snadné napsat nebo vyslovit, ale nesmírně obtížné splnit. Taková fotbalová mise byla v samostatné historii zatím jenom jedna. Před dvaceti lety, na posledním českém mistrovství světa, museli Češi vyhrát poslední zápas ve skupině.

Znovu proti Itálii. A znovu u toho byli Poborský s Nedvědem. Navzdory odhodlání a snaze to nevyšlo, protože národní tým neměl fit elitní útočníky Jana Kollera s Milanem Barošem a bez nich neuměl střílet góly. Česko prohrálo 0:2 a výprava plná českých hvězd, která snila klidně o čtvrtfinále, jela bleskově domů.

Stejný scénář hrozí také teď, pokud tým zápas o všechno prohraje.

„Víme to. Nepřijeli jsme se Amerikou kochat, chceme náš národ hrdě reprezentovat. Výhra s Jihoafrickou republikou je pro nás nejvyšší priorita,“ prohlásil útočník Tomáš Chorý.

„Hned po první porážce bylo v kabině cítit zklamání, ale jiskra v očích zůstala, což je zásadní. Chceme jít dál. A cesta vede přes Jižní Afriku,“ dodal trenérský asistent Jan Rezek.

Od slov k činům, pánové! Výchozí pozice je po porážce 1:2 s Jižní Koreou podobně nepříjemná a svazující jako před třiceti lety, byť se můžeme bavit o tom, že na stříbrném Euru prošly do vyřazovací fáze jen dva týmy ze skupiny, zatímco v Americe postoupí navrch osm mužstev ze třetích míst. Matematická šance je tedy o něco vyšší, leč povinnost zůstává stejná.

Porazit Jihoafrickou republiku.

„Pamatuješ, jak jsme byli zaťatí, když jsme šli do boje?“ vrátil se Poborský do roku 1996.

„Přesně tohle potřebujeme. Zbavit se bázně,“ přikývl Nedvěd.

Trenér Miroslav Koubek je u reprezentace teprve půl roku. Díky dvěma penaltovým thrillerům proti Irsku a Dánsku zvládl nevyzpytatelnou baráž, v přípravě na šampionát dvakrát těsně zvítězil a teprve utkání s Jižní Koreou poprvé padl, což přišlo dost nevhod. Na stále nedostavěném stadionu v Mansfieldu, kam jezdí reprezentace během šampionátu trénovat, vymýšlel v posledních dnech taktiku, jak udolat Jižní Afriku. Sice by to nezaručilo postup do další fáze turnaje, ale význam pro naději by to mělo zásadní.

I když byly puštěné vodní trysky, které trávník zvlhčovaly, trenér se nedíval zálibně po tribunách, ale koncentrovaně hleděl před sebe. S vírou, že jeho taktika by mohla vyjít.

Předpokládá, že se Jižní Afrika po úvodní porážce mohla vrátit k rozestavení na čtyři obránce, protože změna schématu proti Mexiku přinesla hlavně chaos. Na to musejí být Češi připravení. A hlavně: musí trefit sestavu.

Plán se rodil už u parkoviště v Mansfieldu, které zatím nepokrývá pečlivě střižený trávník, nýbrž popraskaná hlína z horkých teplot. Ani revoluce na soupisce není vyloučená. Ve čtvrtek v 18.00 českého času totiž půjde o všechno.