„Nejsme zahnaní v koutě.“ Kapitán fotbalistů miluje, když se hraje o všechno

/Od našeho zpravodaje v USA/

Jsou v krajně rizikové situaci. Čeští fotbalisté potřebují vyhrát, aby se jim mistrovství světa, o kterém snili, před očima najednou nezměnilo v protivně krátké dobrodružství. Není totiž vyloučené, že po prohře jako první ze 48 účastníků vypadnou.

Nesmí prohrát. Buď, anebo. Sláva a pochvaly, nebo drsné odsudky.

„Je to úhel pohledu. Já nevidím, že bychom byli zahnaní do kouta,“ prohlásil Ladislav Krejčí, když se téměř bez mrknutí díval do zaplněného novinářského sálu ve futuristickém stadionu v Atlantě.

Do očí mu den před soubojem s Jihoafrickou republikou (od 18:00 SELČ) ostře svítily reflektory. Padaly otázky v češtině, ve španělštině, v dobré i špatné angličtině, ovšem jeho výraz se prakticky nezměnil. Byl až ledový. Krejčí se snažil mluvit hlavně ve frázích, aby nic nevyzradil. Snad jen ve chvíli, kdy stroze zareagoval na to, jestli se míč pro mistrovství světa nechová nějak divně, se s úsměvem omluvil za zbytečně krátkou odpověď.

Na impozantním stadionu v Atlantě bude hodně záležet na něm, v jakém rozpoložení vyběhne národní tým do souboje o všechno. Jestli rozpačitě jako do úvodního utkání proti Jižní Koreji, nebo válečnicky jako v březnové baráži.

Ačkoli tehdy Češi zaostávali v šikovnosti a kombinační jistotě, stejně oba silné soupeře s kuráží vyřadili. Krejčí, ačkoli to má k brance soupeře jako stoper daleko, skóroval proti Irsku i proti Dánsku. Stejně tak při premiéře na šampionátu, kdy si naběhl na aut, který směrem k němu hodil Vladimír Coufal. Zlatá hlava kapitána! Bohužel to nestačilo, Češi prohráli s Jižní Koreou 1:2.

Už když jako teenager začínal hrát ligu ve Zbrojovce Brno, liboval si ve velkých zápasech, které ostatní spíš znervózňují. Bude to deset let, kdy při ligovém debutu naskočil proti Spartě a všichni se divili, kde se ten sedmnáctiletý suverén vlastně vzal.

Jeho kariéra nabrala rychlost, která se jen tak nevidí. Přestup do Sparty, kapitánská páska, dva tituly, nepopsatelný vděk fanoušků, odchod do španělské Girony, do anglického Wolverhamptonu – a teď šéfuje národnímu týmu na mistrovství světa. Jeho poslední přestupní cenovka byla 30 milionů eur, v přepočtu skoro tři čtvrtě miliardy.

Vsaďte se, že proti Jihoafrické republice trenér Miroslav Koubek řízne do sestavy. A nejspíš daleko výrazněji, než jsou konzervativní povahy zvyklé. Naznačil to hodně diplomaticky: „V posledních zápasech se určité standardy trošku nalomily. Musíme na to reagovat.“

Jestli změn bude pět, nebo dokonce šest, to se teprve uvidí. Každopádně to bude tísňový signál SOS. Klidně může chybět někdejší kapitán Tomáš Souček, slávistický workoholik Lukáš Provod nebo nejlepší fotbalista posledního roku Pavel Šulc. Krejčího se revoluce v sestavě týkat nebude. Zase půjde první a hrdě zazpívá hymnu.

Přitom kdyby na podzim reprezentanti zatleskali fanouškům po kvalifikačním vítězství 6:0 nad Gibraltarem, velmi pravděpodobně by kapitánskou pásku dál nesl Tomáš Souček, u trenérů dlouhé roky nepostradatelný. Jenže toho za trest degradovali, když mužstvo tradiční děkovačku odmítlo. Vyměnil se trenér, vyměnil se kapitán a s odstupem čase se dá konstatovat, že i díky tomu se mátožná tvář české reprezentace proměnila.

Jenže teď má zase namále. Z jednoho úhlu pohledu, pokud si vypůjčíme Krejčího slovník, se schyluje k velkému maléru. Neúspěch s Jihoafrickou republikou by před posledním utkáním s Mexikem znamenal jedině čekání na zázrak.

„Situaci si moc dobře uvědomujeme, prostě to musíme zvládnout,“ velí kapitán.

Česká sportovní historie nabízí víc příběhů, kdy klíčové osobnosti při zlomovém utkání důrazně vystoupily. Ať už slovy, nebo výkonem. Vladimír Růžička na zlaté olympiádě v Naganu drsně sepsul svůj tým, který ve čtvrtfinále proti Američanům trápila bázlivost. Když vynecháme sprostá slova, kterých ve sportovních kolektivech a emotivních chvílích padají mraky, dalo by se to shrnout do sdělení: „Pánové, nesmíme být podělaní.“

Jaromír Jágr ho následoval na mistrovství světa v roce 2010, když si Češi koledovali o kolosální průšvih. Nakonec z toho bylo rovněž zlato.

Pavel Nedvěd – a tehdy to nevyšlo – by se byl rozkrájel, aby zachránil fotbalovou misi na mistrovství světa v roce 2006. V závěrečném utkání ve skupině proti Itálii připomínal Robocopa, který zvládne úplně všechno. Střílel, bojoval, hecoval. Jenže soupeř, budoucí šampion, byl příliš silný. Po porážce 0:2 se reprezentace vracela domů příliš rychle.

To samé hrozí i teď. Nedvěd je manažerem a zblízka bude sledovat, jak zareaguje Krejčí.

Samozřejmě zdaleka nezáleží jen na kapitánovi, ale on je od toho, aby velel.

„Ten kluk má neuvěřitelnou sílu v hlavě,“ prohlásil bývalý reprezentační kapitán Tomáš Rosický, když pro Seznam Zprávy v podcastu MVP hodnotil svého následníka. Ti dva k sobě mají blízko. Současný manažer Sparty na Krejčího schopnosti vyloženě sázel a nutil ho, ať se chová ještě výrazněji, protože ovlivňuje celý tým.

Krejčí na druhou stranu neskrývá, jak si Rosického důvěry a podpory i po letech váží. „On je můj životní vzor,“ prohlásil před týdnem v Guadalajaře, kde ani jeho gól nestačil ani na remízu. Když se trefil, nadšeně hecoval hrstku českých fanoušků a k nebi poslal „paroháče“. Přesně tak to po svých trefách dělával Rosický.

Zásadní chvíle přichází. Můžete si být jistí, že se Krejčí z Ameriky ozval svému mentálnímu kouči, který mu pomáhal v těžkých chvílích, kdy jako fotbalista selhal. Hádal se, křičel, stěžoval si na rozhodčí, se slávistickým kapitánem Janem Bořilem se při derby porval na hřišti, dostával příliš mnoho karet. Má kohoutí reflexy. Jakmile cítí, že je jeho fotbalové hejno ohrožené, zaujme obranný postoj a chrání teritorium.

V sezoně 2023/24, kdy pomalu šplhal mezi fotbalové celebrity, ho dokonce třikrát vyloučili. Teď je kapitánem reprezentace, střílí nesmírně důležité góly, zpívá o něm nejstreamovanější český umělec Calin a reprezentační trenér Koubek opakuje: „Je to lídr.“

Důkaz, který není první pohled vidět: Stačí se vrátit k předposlední přípravě na šampionát proti Kosovu, kdy Krejčí dostal od trenéra za úkol, aby při útočných akcích těsně bránil Veldina Hodžu, zatím celkem neznámého chorvatského rodáka s parádní technikou a albánsky psaným příjmením Hoxha. Zaprvé: Český trenér se klidně mohl vykašlat na tak speciální taktiku, když prakticky o nic nešlo. A zadruhé? Kapitán mohl trenérův příkaz plnit ležérně, aby se třeba před šampionátem nezranil.

A výsledek? Od Hodži se za první poločas, po kterém střídal, ani nehnul. Vybíhal za soupeřem do prostorů, kde by stoper zpravidla vůbec neměl co dělat. Hlídal si náběhy, akurátně sledoval, kde se kosovský junák nabízí. Jihoafrická republika a mistrovství světa jsou sice úplně jiná úroveň fotbalu, ale Krejčího zanícení a zodpovědnost zůstanou.

A Češi musí svého kapitána následovat.