Vedra přepisují historii. Extrém oteplené Evropy může být ale ještě horší

Většina Evropy se už druhý týden potýká s vlnou veder, která je určitě jednou z nejteplejších ve známé historii.

Národní rekord už dvakrát po sobě padl například ve Francii, kde byla zaznamenána nejvyšší průměrná denní teplota (včetně noci) napříč 30 stanicemi ve výši 29,8 °C. V těchto hodinách a dnech, kdy mají vedra vrcholit, se navíc čekají i národní rekordy maximální teploty v řadě dalších zemí, včetně Česka.

Bude z toho ale nakonec i vůbec nejteplejší vlna veder v celé známé historii kontinentu?

To je zapeklité. Vedra jsou na jednu stranu už teď jistě bezprecedentní v tom, že přicházejí tak brzy a navíc hned po květnové teplé vlně. Téměř jistě budou překonány také některé rekordy maximálních teplot v některých státech. Alespoň některé rekordy nicméně určitě zůstanou nepřekonány.

Pro srovnávání horkých vln přitom neexistuje žádné univerzálně uznávané měřítko. Za poslední nejhorší vlnu veder v Evropě je ostatně dosud považován rok 2003, přestože mnoho tehdejších teplotních rekordů bylo od té doby překonáno během horkých vln v letech 2019, 2022 nebo 2023 a například průměrná teplota celého léta byla vyšší už v roce 2010.

Lze tak očekávat, že i když letošní vlna veder překoná třeba i v některých objektivně reprezentativnějších měřítkách rok 2003, pořád bude v obecném diskurzu řazena někam po bok dosavadních největších známých „výhní“ historie kontinentu z let 2003 a 1540.

Jak je ale možné, že ještě nyní, v době silného působení změny klimatu, způsobené emisemi skleníkových plynů, se při hledání největšího vedra v Evropě pořád vracíme až do roku 1540? A co nám to o změně klimatu a jejím dopadu na náš svět vlastně říká?

Odpověď není vůbec příznivá – jestli totiž skutečně mohlo být podobně vedro i v roce 1540 jen dílem přírodní variability, tak to znamená, že podobné rozpoložení by v dnešních podmínkách skončilo ještě mnohem hůř.

„Klimatičtí alarmisté rádi šíří paniku. V některých částech Evropy zažíváme horké období, to je pravda. K pravdě však patří i to, že letošní léto je procházkou růžovou zahradou ve srovnání s měsíčními vlnami veder a sucha v roce 1540, které postihly velké části Evropy. Dnes máme k dispozici technické prostředky, jako jsou klimatizace, a nikdo nemusí kvůli horku umírat. A teploty nejsou srovnatelné s těmi z roku 1540, které byly ještě vyšší než v rekordním létě 2003. A nezažíváme ani jedenáct měsíců trvající sucho, ani výpadky úrody. Obchody jsou dobře zásobené, lidé nepadají mrtví na ulicích, vy pohádkáři. Užijte si krásné letní dny.“

Tento výklad od jednoho klimaskeptického účtu na sociálních sítích je ve všem špatně. Právě proto, že obsahuje ty největší chyby, k nimž to při přemýšlení o významu veder v roce 1540 může svádět, se nicméně dobře hodí jako podklad pro vysvětlení problematiky.

Jak to tedy je? A jak to není?

Zaprvé vědci určitě netvrdí, že vedra v roce 1540 byla mnohem intenzivnější než v roce 2003 nebo dnes. Samotná studie, na kterou autor příspěvku odkazuje, uvádí, že vedra v létě 1540 byla „pravděpodobně teplejší“ než v roce 2003. Naproti tomu jiná, novější studie uvádí, že pravděpodobnost výskytu vyšších denních maxim v roce 1540 než v roce 2003 je 40 až 70 % a že pravděpodobnost teplejšího celého léta je „nanejvýš 20 %“. (Celý rok na celé planetě byl chladnější, ale to teď nechme stranou.)

Jinými slovy, není ani úplně jisté, zda bylo v létě 1540 tepleji než v roce 2003, a pokud bylo, pak podle toho, co víme, nešlo o dramatický rozdíl. Vedra v roce 1540 byla v Evropě zkrátka podobná jako v roce 2003 a někde asi o něco silnější.

Zadruhé lidé samozřejmě umírají i v dobách existence klimatizace. V roce 2003 bylo v Evropě obětí 50 až 70 tisíc. Nyní můžeme doufat, že to díky nejrůznějším opatřením, která se za dvě dekády podařilo udělat, bude méně. I po roce 2020 ale při horkých vlnách v Evropě umíraly desítky tisíc lidí, takže problém určitě není vyřešený. Už teď přicházejí například zprávy z Paříže o přeplněných nemocnicích a je velká otázka, jak se s vedry vypořádají země jako Česko, které dosud nemají takovou zkušenost s katastrofálními dopady veder, jakou nabyla třeba právě Francie v roce 2003.

Lidé mimochodem v drtivé většině kvůli vedrům v Evropě neumírají přímo na úplné přehřátí následované kolapsem, ke kterému může dojít třeba při delším setrvání na slunci v kombinaci s fyzickou námahou. Většinu obětí tvoří starší lidé, které dlouhotrvající a intenzivní vedro natolik vyčerpá, že jim selže například srdce nebo se projeví nějaká jiná slabina organismu. Počet obětí horkých vln se proto zjišťuje až z dat o celkových úmrtích a počítá se z tzv. nadúmrtí, podobně jako se to dělalo při pandemii covidu-19 v zemích, kde přetížené zdravotnické systémy nestíhaly testovat.

Pohodový rok navíc pochopitelně nezažívají ani zemědělci, kteří už od jara bojují se suchem a počítají velké ztráty.

Jak už jsme ale naznačili v úvodu článku, největší chyba spočívá v celkové širší interpretaci - zatímco klimaskeptici považují vědecká zjištění o horkých extrémech z minulosti jako argument pro zlehčování dopadů změny klimatu, reálně je přesah těchto událostí do současnosti přesně opačný.

„Širší ponaučení je skoro přesným opakem argumentů skeptiků. Události roku 1540 ukazují, že evropský klimatický systém je schopný vyprodukovat extrémně intenzivní a dlouhotrvající vlnu veder i sucha i bez moderního dopadu skleníkových plynů,“ řekl Seznam Zprávám Oliver Wetter, vědec zabývající se environmentální historií na Univerzitě v Bernu.

Nejde přitom o náhodně vybraného vědce s příslušnou specializací. Wetter se přímo zabývá výzkumem roku 1540 a podílel se mimo jiné právě na té konkrétní studii, kterou zmiňuje výše citovaný klimaskeptický příspěvek.

„Při současném nebo budoucím oteplení podobné anomálie v cirkulacích, které vedly k vedrům v roce 1540, přicházejí do mnohem teplejšího základu. To znamená, že srovnatelné události jsou teplejší, pravděpodobnější, intenzivnější a jejich společenské a ekologické dopady závažnější,“ dodal Wetter.

Jak je ale možné, že jsme přesto nezažili nic, co by vedra roku 1540 jednoznačně překonalo s obrovským rozdílem?

Zdá se, že zatím jsme prostě jen neměli dost velkou „smůlu“.

Podle Wettera se vědci domnívají, že historické vedro tehdy způsobila kombinace výrazně omezeného průchodu atlantických tlakových níží nad velkou částí Evropy, k nimž se ještě přidaly zpětné vazby způsobené suchem, a to tak, že vzduch se ještě více ohřál kvůli absenci vody vypařující se z půdy.

Princip příspěvku sucha k teplu je vlastně podobný jako u lidského těla. To se přehřívá také zpravidla tehdy, když mu dojde voda, přestane se potit a přirozené ochlazování skrze odpar vody z kůže přestane fungovat.

„Oteplování vzduchu není dáno jen počasím, délkou dne a pozicí slunce, ale i odpařováním vody. Když je jaro suché, půda a vegetace uschne. V létě se pak odpařuje méně vlhkosti. V těchto podmínkách se větší množství sluneční energie přetavuje do oteplování vzduchu. To pak způsobuje ještě větší vysychání, takže vedro a sucho se mohou vzájemně prodlužovat,“ přiblížil problematiku Seznam Zprávám Christian Pfister, vědec, který se rovněž podílel na největších studiích o roce 1540. 

Jaká byla v roce 1540 situace v atmosféře, se ale dá zpětně zjišťovat hodně těžko. Uvažuje se dokonce i o možnosti, že na určitý čas zcela „zkolabovalo“ tryskové proudění (jet stream), ale podle Wettera to nelze potvrdit ani vyvrátit.

Pojďme ale zpět do přítomnosti. Minulý měsíc v předběžném přístupu vyšla v prestižním časopise Communications Earth & Environment studie, která se zjednodušeně řečeno zabývá přímo otázkou, jak by vlastně mohlo vypadat vedro v Evropě, pokud bychom měli velkou smůlu a náhodná skládačka počasí by vytvořila ten největší možný extrém. Výsledkem ansámblových simulací bylo, že už v podmínkách současného oteplení je hypoteticky možné, že dojde k horké vlně, která by spadala do extrémní kategorie i ve světě otepleném dokonce o 3 °C ve srovnání s předindustriální érou (zatím se svět oteplil asi o 1,4 °C).

Hlavní autorka práce Laura Suarez Gutierrez z Univerzity ve Wageningenu Seznam Zprávám potvrdila, že její závěry zapadají do celého příběhu přesně tak, jak to teď čtete v tomto článku, a svým způsobem doplňují prezentované přesahy zjištění o roce 1540 do dnešní doby.

„Nejvyšší teploty, které nám vyšly, byly kolem 2 °C až 3 °C nad národními rekordy ve střední Evropě a trvání teplot bylo o hodně delší. Zatímco v roce 2003 to bylo 10 dní, nám v těch nejhorších případech vyšlo i něco mezi 30 a 40 dny,“ odpověděla vědkyně na otázku, jak by nejhorší možný aktuální scénář pro Evropu mohl vypadat.

Vyplývá z toho, že – cynicky řečeno – bychom mohli být za současná vedra rádi, protože vlastně nejsou tak extrémní.

K podobnému závěru mimochodem zcela mimoděk došel ve svém hodnocení veder v Evropě i vlivný americký fyzik a klimatolog Robert Rohde. „Aktuální vlna veder je jen pátou největší odchylkou od dlouhodobého trendu ve stoletém záznamu. Jinými slovy to znamená, že v tomto novém klimatu můžeme podobné události očekávat asi každých 20 let,“ napsal vědec k rekordním teplotám naměřeným ve francouzském Bordeaux.

„Když mluvíme o skutečném počasí, často jde o události, které se můžou stát jednou za sto a více let. Nezdá se ale, že by toto byl případ aktuální evropské vlny veder,“ dodal vedoucí vědecké sekce analytické organizace Berkeley Earth.

Nakonec musíme dodat dokola opakovanou, ale přesto stále často ignorovanou skutečnost - změna klimatu sice zvyšuje i šance na vyšší maximální teploty, ale ještě víc je její vliv vidět na frekvenci výskytu vysokých teplot.

Jinými slovy, i kdyby například letos v Česku nebyl překonán rekord maximální denní teploty 40,4 °C z Dobřichovic z roku 2012, nebo kdyby tento rekord hypoteticky pocházel třeba z roku 1980 a dosud nebyl překonán, pořád by to neznamenalo, že se vlny veder nezhoršily.

Jasně totiž vidíme, že se zvyšuje nejen průměrná teplota, ale například i počet tropických dní:

Extrémně horkých dní:

A stejně tak i tropických nocí:

A jinde je to stejné. Ve Velké Británii byly podobně vysoké teploty jako nyní třeba i v roce 1976, ale v dnešní době se vrací každých pár let, zatímco tehdy šlo o velmi vzácnou událost. To samé platí pro Francii a takto bychom mohli pokračovat v podstatě do všech ostatních zemí.

Toto je klíčové i pro kontext událostí roku 1540.

„Ve Švýcarsku jsme měli horkou vlnu v letech 2013, 2015, 2018, 2019, 2022, 2023, 2024 a 2025. Jak jste na tom v Česku? Chci tím říct, že současné extrémy musíme vnímat v dlouhodobějším kontextu. Pak uvidíme, že současná vedra jsou součástí kulminace podobných událostí, která nemá v posledním tisíciletí, a ani v delší době, obdoby,“ řekl Pfister.

To samé ostatně uvidíme, i když zavřeme oči nad všemi těmi „menšími“ horkými vlnami a podíváme se jen na ty nejhorší. V současnosti totiž zažíváme už druhou takovou vlnu za něco málo přes 20 let, přičemž po roce 1540 se na obdobnou vlnu čekalo necelých pět století.

Další cennou perspektivu dávají i pokusy o vyčíslení, jak by teploty v dané době vypadaly, kdyby je nijak neovlivňovala zvýšená „základní laťka“ teplot způsobená změnou klimatu. Odhad pro letošní vlnu veder už vydala organizace World Weather Atribution, která došla k závěru, že v roce 1976 by za stejných podmínek červnová vedra dosahovala asi o 3,5 °C méně a v roce 2003 o asi 2 °C méně. Z práce také vyplývá, že současné teploty v tomto období roku by byly v roce 2003 o hodně méně pravděpodobné a před 50 lety téměř nemožné.

To nás obloukem vrací ke stejnému závěru – že extrémní projev nejteplejší možné přirozené klimatické variability, který se objeví jednou za sto a více let, může být ještě horší než to, co teď zažíváme.