Největší český poklad pro noční draft NHL: Od patnácti mezi dospělými

Kolem hokejových talentů bývá vždycky velké nadšení. Baví představa, kam by to jednou mohli dotáhnout. Adam Novotný začínal hrát extraligu v Hradci, první gól vstřelil, když mu bylo 15 let a 327 dní. Nikdo to v nejvyšší české soutěži nestihl dřív. Na draftu NHL by jeho jméno mělo zaznít v prvním kole, které se koná z pátku na sobotu.

Útočník vyrazil do Buffala s rodinou ve středu. Prognózy říkají, že by měl jít na řadu kolem dvacátého místa, možná o trochu dřív. Spekuluje se, že skončí třeba ve Washingtonu nebo v St. Louis.

„Práce, která za vším stojí, se snad vyplatí. Těším se, že ten moment zažiju,“ říká ve velkém rozhovoru pro Seznam Zprávy. Draft mu ukáže, kudy se bude jeho kariéra ubírat dál.

Doteď jste mohl všechno ovlivnit, ale najednou budete jen divák. Není to zvláštní?

Trochu jo, to je fakt. Makal jsem nejvíc, jak to šlo, a teď už neudělám nic. Sezona je pryč, pohovory taky, už nepřijde žádný test. Jenom čekám, co bude. Těším se, ale už bych to chtěl mít za sebou a vědět, co přijde dál.

Je to i trochu adrenalin, že o sobě nerozhodujete sám?

Nemám moc rád, když nevím, co bude příště. Takže… (usměje se)

Je to adrenalin.

Najednou je ve hvězdách, jestli zůstanu v juniorce, nebo mě klub vezme na farmu. Tohle je divný, něco, co jsem nikdy nepoznal. Sezonu jsem měl vždycky touhle dobou naplánovanou.

Počítáte s tím, že třeba budete muset být trpělivý a šance v NHL přijde třeba za pár let?

Každý tým má jinak nastavené cíle. Někdo jede na Stanley Cup, jiný prochází přestavbou. Já budu vděčný za každý tým, který si mě vybere. Ale současně si uvědomuju, že v každém týmu NHL bude cesta úplně jiná. Někde můžete čekat rok, jinde klidně čtyři, nebo vás vymění, což je taky běžné. Jsem zvědavý, kdo si mě vezme. Všude ale bude záležet na práci, takže tým vůbec neřeším. Jen vím, že budu muset hodně makat, abych si o šanci řekl.

Extraligu jste hrál poprvé, když vám bylo patnáct. Hodně se změnil život, když na zápasech Hradce byli lidé zvědaví na talentovaného hráče s košíkem?

Tohle jsem si nejdřív neuvědomoval. Nakoukl jsem v patnácti do extraligy a spíš jsem si říkal, že nemám co ztratit. Máte pocit, jak jde všechno krásně. Hrát nejvyšší soutěž takhle brzy je zážitek. Ale seniorský hokej je samozřejmě jiný. Kolem vás jsou dospělí chlapi, kteří mají hokej jako práci, doma mají děti. Já tam jezdil jako mladý kluk, který si všechno užívá.

Dá se zapadnout do prostředí, kde jsou hráči o dvacet let starší, mají jiné starosti i humor?

Když přišla řeč na rodinu a děti, tak jsem se ztrácel. (usměje se) Rozhodně je to jiné, než když sedíte v kabině s kluky, kterým je osmnáct, a řešíte plus mínus stejné věci. Ale nemám jediný důvod si stěžovat, i starší kluci se mi snažili pomáhat. Srandu jsem si tam užil taky.

Musí takhle mladý hráč nejdřív ukázat, že není floutek, aby ho mazáci přijali?

Pořád si pamatuju první trénink, když jsem mezi ně přišel. Já kluky samozřejmě znal, sledoval jsem hradecké áčko. Oni spíš asi moc nevěděli, kdo se mezi nimi zjevil. Věděli, že je tam nějaký patnáctiletý kluk. Nejdřív jsem z nich byl i dost nervózní, pořád jsem přemýšlel, jak se asi chovají, co budou říkat, jaké mají zájmy. Dál už to ale šlo rychle a kluci mě vzali dobře.

Pak přišel zápas proti Kladnu a hned gól. O to silnější zážitek, když proti vám stál třeba Tomáš Plekanec?

Byl i zrovna na ledě, když padl ten gól. (usměje se)

Takže jste mu zařídil mínusový bod, fajn.

Pravda (usměje se). Ale v tu chvíli si všechny tyhle souvislosti, jaké hvězdy hrají na druhé straně, neuvědomujete. Když jsem přijel domů a otevřel sociální sítě, všechno na mě začalo skákat. Najednou jsem i zjistil, že se ze mě stal nejmladší střelec extraligy. O tom jsem neměl ani páru, což je dobře. Víte, co si myslím?

Povídejte.

Že mi ten gól hned v prvním zápase pomohl. Poprvé si mě lidi začali všímat, upozornil jsem na sebe. V juniorce mi to celkem šlo, patřil jsem mezi nejlepší střelce. Ale lidi se o mně nijak nebavili. Najednou se to změnilo.

To zní, jako kdyby vás ta změna bavila.

(usměje se) Zmizela totální anonymita. Chodil jsem normálně do školy, v Hradci se lidi ke mně občas začali hlásit. Nemyslím si, že by mě to ale měnilo. Vždycky jsem pracoval na tom, abych se dostal co nejvýš, a tohle byl další velký stupínek.

Jen jste si musel už dávat pozor, abyste nešel do města v roztrhaných teplákách, chápu.

Tak to zase ne. (směje se) Řeším, co mám na sobě, ne že bych to úplně vypouštěl. Ale chci se líbit sobě, neřeším, jestli se to líbí někomu jinému, nebo ne.

Když jste mluvil o škole, pamatuju si správně, že jste zkoušel souběžně s extraligou chodit na obchodní akademii v Hradci?

Ano, a prvák, kdy jsem v Hradci s áčkem spíš trénoval, se dal celkem zvládat. Ale když jsem pak začal hrát pravidelně, po půlroce jsem skončil. S profihokejem to nešlo kombinovat.

Po dvou sezonách jste pak musel trenéru Tomáši Martincovi říct, že před draftem chcete do Kanady. Byla to těžká disciplína?

Jasně, byla. Trvalo mi asi dva měsíce, než jsem se rozhodl, co udělám dál. Není jednoduché za trenérem přijít a říct mu, že děkuju, ale chci hrát jinde. Ale na druhou stranu, musím se rozhodovat podle toho, co je nejlepší pro mě.

Chystal jste si řeč?

Nebyla potřeba. Pan Martinec mi dal čas se rozmyslet, já si všechno v klidu prošel. Když měl padnout verdikt, slušně jsem přišel a celou věc jsme probrali.

Po dvou sezonách mezi dospělými jste před draftem odešel do kanadské juniorky. Na první pohled krok zpátky, ve výsledku ale promyšlený tah. Co vás k němu vedlo?

Hrát za chlapy bylo super. Ale taky jsem se potřeboval rozvíjet jako hráč v klíčových momentech zápasu. Kluby NHL vidí, že hraju za dospělé. Jenže sám jsem se chtěl zlepšovat v dovednostech typu, že tým po mně chce gól a já ho dám.

Abyste se naučil pracovat pod tlakem, že nesete zodpovědnost za výkon?

Přesně tak. Mě tohle v Kanadě strašně posunulo. Nechtěl jsem ztratit jistotu v zakončení a chtěl víc situací, kdy jdu třeba jako první na prodloužení a musím dát rozhodující gól. Chybělo mi to a kanadská juniorka mi přesně tohle mohla nabídnout. Navíc mě hrozně posílily zkušenosti, že jsem doma nastupoval proti hráčům s 500 zápasy v dospělé lize. Všechno najednou dávalo smysl.

Tak mě napadá, bavíte se pořád hokejem, nebo profi svět tohle myšlení posunul někam jinam?

Kdybych se v osmnácti hokejem nebavil, je něco špatně. Začíná to být čím dál serióznější vzhledem k tomu, kam mířím. Na druhou stranu, když děláte něco, co vás baví, jde vám to nejlépe. Mě baví i ta dřina, která vede ke každému zápasu.

Kdy jste sám uvěřil, že byste se mohl hokejem jednou živit?

Když jsem se začal prosazovat v extralize, napadlo mě, že by se to třeba mohlo povést. V mládeži jsem celkem vyčníval. Ale zase takových hráčů je hodně, nemůžete si myslet, že když ve dvanácti hrajete dobře, budete v NHL. Když jsem se ale v patnácti neztratil mezi hráči do dvaceti let a začal jsem zvládat seniorský hokej, napadlo mě, že by tohle mohla být moje cesta.

Je důležité sebevědomí? Soupeři vás chtějí rozhodit, spoluhráči mohou zase někdy žárlit.

Zdravý sebevědomí je nejdůležitější. Nesmíte být arogantní, ale věřit si je zásadní. Užil jsem si různé narážky i teď, když jsem hrál za Peterborough v Kanadě.

Soupeře dráždilo, že proti nim stojí hráč projektovaný do prvního kola draftu?

Jo, ale to je normální. Přišel jsem tam jako posila, psalo se o tom tak i na sociálních sítích a kluci z ostatních týmů se mi všechno snažili dělat co nejtěžší.

Co s tím?

Zvyknout si. (usměje se) Nakonec je dobře, když se na vás druhý tým soustředí a štvete je.

O hráčích před draftem vychází všude hodně analýz. Čtete je?

Občas si otevřu Instagram nebo Twitter a vyskakuje to samo. Nedá se tomu vyhnout.

Rozhodí vás něco, s čím úplně nesouhlasíte?

Zatím nic takového nepřišlo. Není to ale tak, že bych se sám hledal. Jen jak jsou všechny ty algoritmy nastavené, jednou kliknete a hází vám to samo. (usměje se)

Četl jsem, že máte rychlost i dovednost na NHL úrovni a že dovedete hrát na více pozicích. Máte dobrou střelu, potenciál na 40-50 bodů v nejlepší lize světa. Je něco, co byste do reportů, které o vás běhají po internetu, sám doplnil?

Možná, že jsem komplexní hráč. Často mě zařazují spíš do ofenzivních rolí, ale já myslím, že toho dovedu víc. Scouti to podle mě vidí, ale běžným sledováním hokeje to spíš vidět asi není.

Poslední MS do 20 let se dá brát jako razítko na vaše slova. Sedm zápasů, žádný gól. Ale vlna chvály, jak jste pracoval pro tým a upozadil jste vlastní ego. Upřímně, nedělalo vám problém přepnout z role bodového hráče do pozice někoho, kdo hlavně dře?

Jel jsem na svoje druhé dvacítky, tak lidi asi čekali možná nějakou střeleckou explozi. (usměje se) Ale já jsem neměnil nijak svůj styl, spíš se dovedu přizpůsobit tomu, co tým potřebuje. Chtěl jsem dávat góly, střel jsem měl hodně, ale nic mi tam nepadalo. No a když hrajete za nároďák, fakt nemá cenu řešit sebe. Tady je na prvním místě tým, tak jsem se snažil aspoň klukům co nejvíc pomáhat.

Každý útočník by góly samozřejmě dávat chtěl. Ale myslím, že i s nějakým výhledem na draft mi pomohlo, jak jsem na mistrovství hrál. Ve finále mi neuškodilo, že jsem žádný gól nedal.

Nabídnu ještě jeden pohled, když jsem se bavil s několika vašimi spoluhráči, nezávisle vás dávali za příklad toho, jak se má hrát v reprezentaci. Přijel jste jako hráč s potenciálem na první kolo draftu, ale neměl jste potřebu se ukazovat. Chtěl jste vyhrát, což nakonec pomohlo, abyste se ukázal.

Tohle potěší vždycky. Mám to v sobě a nemělo by to snad nikdy zmizet. (usměje se)

NHL pozvala zhruba sto nejlépe hodnocených hráčů pro draft na Combine testy, kde jste měli debaty s kluby a pak jste jim i ukázali, jak jste kondičně připraveni. Nasál jste tam poprvé vzduch nejlepší ligy světa?

Dost. Točí se tam hodně lidí z médií, najednou dostanete věci s logem NHL. (usměje se) Potkáváte scouty týmů, každá organizace má v hale svůj sky box a přímo sleduje, co děláme.

Takže jedno slovo?

Hustý.

Pěkná emoce.

Pár let zpátky by mě tohle v životě nenapadlo. Byla to hodně zajímavá atmosféra.

A vy jste tam jel jako lokomotiva na hrazdě, napočítali vám 18 shybů a chyběl jeden, abyste vyrovnal historický rekord. Užíval jste si pak ty pohledy?

Šel jsem na řadu jako poslední a věděl jsem, že nejlepší kluk udělal 17. Věděl jsem, že udělám 18.

Věděl?

Mohlo se stát, že bych se špatně vyspal. Ale věděl jsem, co umím, jak trénuju. Chtěl jsem i víc, ale to už nešlo. Ruce vypnou, znáte to.

Velmi dobře, jen zhruba při třetím shybu.

(usměje se) Strašnej pocit, ať tam máte jakýkoliv číslo. Prostě víte, že dál to nejde. Ale osmnáctka bylo hodně příjemné číslo.

O pět míst na draftu vás taková věc asi neposune, ale ukážete se, že máte vůli?

Shyby neukážou, jaký jste hráč, což platí asi o všech testech. Ale z pohledu nějakého zviditelnění je vždycky dobře, když se něco povede.

Můžu těžkou otázku na závěr?

Pojďme.

Představte si, že jste zpátky patnáctiletý Adam Novotný, kterého čeká první zápas v extralize. Jak by viděl Adama Novotného, který má před draftem?

Vždycky jsem měl mentalitu, že chci makat navíc. Přišel jsem na to strašně brzo. Jako mladší jsem dělal věci typu, že jsem si pouštěl videa, jak cvičit břišáky. Ale v patnácti jsem si pořád neuměl představit, jak tvrdá práce může být se dostat jen k draftu. Za ty tři roky jsem dospěl, tenkrát jsem byl pořád víc dítě.

Takže byste si říkal, že ten osmnáctiletý kluk to moc hrotí?

Spíš bych přemýšlel proč. (usměje se) Mentálně jsem došel jinam, dovedu řešit nepříjemné situace, které přijdou. Sám si dovedu vyřešit problém. Vím, že nestačí trénovat hodinu nebo dvě denně. Jestli se chcete někam dostat, tak trénujete klidně šest hodin.

Až tak?

Postupně jsem si všiml, jak nejlepší hráči trénují. Dřou úplně šíleně, což musíte mít v hlavě nastavené, že dobře víte proč. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Ale když se o tom tak bavíme, určitě přistupuju ke kariéře jinak. Nic jsem neflákal ani dřív, jen jsem si neuměl představit, co obnáší se stát profesionálem.