Ropa rychle zlevnila, ale něco už ani otevřený Hormuz světu nezachrání

Začátkem dubna se fyzický barel severomořské ropy Brent prodával za více než 140 dolarů. Za cenou stál strach: zpracovatelé po celé planetě nakupovali v panice, co se dalo, protože Hormuzským průlivem, kudy před válkou proteklo kolem pětiny celosvětové spotřeby ropy, se prakticky nedalo proplout.

O necelé tři měsíce později spadl tentýž ukazatel zhruba na polovinu – pod 75 dolarů. A obchodníci se naopak předhánějí, kdo se zbaví přebytků. Angolská ropa, která je jinak například v obvykle „hladové“ Číně žádaným zbožím, se začátkem minulého týdne prodávala s největší slevou za více než deset let, někdy až o 10 dolarů levněji, než kolik činí obvyklá světová cena.

Zadrhnutý obchod se totiž znovu pomalu rozebíhá do obvyklých obrátek. Po memorandu mezi USA a Íránem, které obě strany podepsaly v polovině června, se průliv po měsících začal plnit loděmi. A zatím to vypadá, že svět se může vyhnout nejčernějším scénářům, kterými jsme se na začátku konfliktu zabývali.

Cesta zpět k normálu přesto bude trvat měsíce a některé škody už se napravit nepodaří.

Energetické trhy se uklidnily nejrychleji, a to z několika důvodů najednou. Část z nich byla výsledkem koordinované akce států: členské země Mezinárodní energetické agentury sáhly do strategických zásob, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty přesměrovaly ropu obchvatnými trasami a Emiráty navíc po celou válku tiše vyvážely ropu „potmě“, s vypnutými transpondéry. Podle odhadů agentury se jejich celkový vývoz dostal do začátku června zhruba na 85 % předválečné úrovně, ještě než se průliv formálně otevřel.

Druhý důvod čekal nikoli na Blízkém východě, ale v Asii. Poptávka v Číně, největším světovém dovozci, klesla výrazně víc, než se počítalo. Ropa, kterou se ze Zálivu nakonec podařilo skutečně dostat, nemířila na tak žíznivý trh, jak se řada pozorovatelů obávala.

V tuto chvíli je tedy na trhu s ropou nabídka větší než poptávka. Trh to dal najevo svým způsobem: cena „budoucí“ ropy Brent, tedy zásilky, kterou dostanete až za měsíc, se poprvé od začátku války dostala nad cenu barelu, který můžete mít hned.

Spolu s ropou klesly i ceny pojištění, tedy ten faktor, který průliv ve skutečnosti zavřel dřív, než to oznámilo íránské námořnictvo. Válečné pojistné na trup lodi spadlo podle makléřů za pouhých šest dní z bezmála 5 % hodnoty plavidla na zhruba 2 %, což u velkých tankerů znamená úsporu stovek tisíc dolarů na jediném průjezdu.

Od 18. června proplulo průlivem nejméně 172 lodí, a co je možná výmluvnější, znovu při tom zapínaly transpondéry: ještě v týdnech před dohodou většina kapitánů proplouvala se zhasnutými přístroji ze strachu z útoku. Dokonce i kontejnerový gigant MSC, kterému Íránci dvě lodě zajali, poslal 20. června průlivem plavidlo se zapnutým signálem.

Bylo by ovšem chybou číst klesající křivky cen jako zprávu, že válka nikomu neublížila. Některé škody jsou nevratné jednoduše proto, že čas nelze vrátit - vidět to bude například na letošní úrodě.

Pět zemí Perského zálivu – Írán, Saúdská Arábie, Katar, Emiráty a Bahrajn – vyrábí dohromady asi třetinu světové produkce močoviny, nejrozšířenějšího dusíkatého hnojiva. Když se Hormuz zadrhl, zásoby se nedostaly z místa a íránské útoky na výrobní zařízení omezily výrobu dalších dávek.

Hnojivo, které se kvůli tomu nedostalo na pole včas během vegetační sezony, už ale rostlinám zpětně nikdo nedodá. Menší letošní dávky znamenají menší příští sklizně, a tedy další tlak na ceny potravin v době, kdy průliv bude dávno otevřený.

Poznat to bude prakticky po celém světě, včetně Česka. „Hnojiva jsou tak drahá, že to zemědělci nejsou schopni akceptovat. A přitom zemědělské komodity se prodávají za ceny jako před třiceti lety,“ postěžoval si jeden z českých zemědělců pro Seznam Zprávy. Naštěstí se ovšem zřejmě většina tuzemských agrárníků předzásobila hnojivy za nižší ceny a šok nebude ve střední Evropě tak výrazný – a totéž bude platit i pro velkou část zbytku vyspělého světa.

Citelnější bude dopad v chudších zemích. Reportér deníku The New York Times tak zachytil stopy války i v africkém Pobřeží slonoviny, tisíce kilometrů od míst bojů. Pěstitel kakaa Michel Bla uváděl, jak mu kvůli zdražení hnojiva a paliva přestala plantáž vydělávat zrovna ve chvíli, kdy ceny kakaa padaly: pytel močoviny u místního prodejce podražil z 18 na 22 tisíc západoafrických franků, syna musel stáhnout z univerzity a stromy mu chřadnou.

Rozvojový program OSN už v dubnu varoval, že kvůli dražším potravinám a energiím hrozí letos pád do chudoby asi 33 milionům lidí od Latinské Ameriky přes Afriku po Asii. To znamená, že poptávka v těchto zemích bude nižší – a světová ekonomika tedy poroste minimálně o něco méně, než se čekalo před válkou.

Důvod, proč se přesto daří nejhorší dopady Izraelem a USA spuštěné války tlumit, je z velké části vynalézavost, s jakou ropní producenti hledali cesty kolem ucpaného „hrdla“ Hormuzu. Tradiční obchvaty postavili Saúdové a Emiráťané už dávno: saúdský ropovod East-West vede přes Arabský poloostrov k Rudému moři a uveze kolem pěti milionů barelů denně, emirátská trasa do Ománského zálivu další zhruba milion a půl.

Pak jsou tu obchvaty improvizované, které před válkou nikoho nenapadly. Nejnázornějším se stala Sýrie. Irák, šestý největší producent ropy na světě, je geografií odsouzený k závislosti na Zálivu a v březnu musel kvůli zaplněným skladům srazit těžbu o 80 %. Řešením se staly kamiony. Po 860 kilometrů dlouhé silnici z Ramádí do přístavu Baniyás na syrském pobřeží dnes denně projede kolem tisícovky cisteren, které vozí iráckou ropu rovnou ke Středozemnímu moři.

Hraniční přechod al-Waleed se otevřel poprvé za deset let a syrští sunnitští ozbrojenci, dnes pilíře nové vlády v Damašku, eskortují irácké šíitské řidiče, tedy lidi, proti nimž ještě nedávno bojovali. Pro Damašek je to vítaný příliv hotovosti, zhruba jeden až dva miliony dolarů denně z tranzitních poplatků, byť cisterny zvládnou odvézt jen asi 5 % předválečného iráckého exportu.

Návrat k normálu nebude probíhat ve všech oblastech stejně rychle. Zatímco ceny ropy se rychle vrací k normálu, fyzická doprava zboží se z otřesu bude vzpamatovávat podstatně déle.

Blokáda, která začala 28. února, podle odhadů rozházela po světové síti kolem dvou milionů kontejnerů: naložené uvázly uvnitř Zálivu, prázdné se hromadí v Evropě. Provoz průlivem klesl ze zhruba sta lodí denně na pouhých šest na vrcholu krize a v jednu chvíli čekalo na proplutí přes 1500 plavidel. Takový nápor se nedá vstřebat ze dne na den, a i když lodě začnou plout, zácpa se jen přesune do překladišť jako Džebal Alí, Kolombo nebo Singapur, která jsou už teď přetížená.

Odhady, kdy se námořní doprava srovná, se proto pohybují v měsících, nikoliv v týdnech. Analytici Xeneta čekají zotavení sítí zhruba do poloviny září, McMasterova univerzita odhaduje návrat k předkrizové rovnováze za devět měsíců až rok.

Spotové sazby za přepravu z Dálného východu na západní pobřeží USA mezitím od konce února vyskočily o 192 %, na východní pobřeží o 158 % a podle analytiků ještě nějaký týden porostou, dokud nebude průliv plně průchodný. Cena dopravy představuje obvykle jednotky procent v ceně zboží, ale v celosvětovém měřítku znovu nejde o zanedbatelné prostředky.

V tomto ohledu máme také poměrně dobrý příklad z nedávné doby: i sto dní poté, co Hútíové přestali útočit na lodě v Rudém moři, zůstával provoz Suezským kanálem o 60 % pod úrovní před krizí. Lodě, které jednou změnily trasu, se nedají jednoduše vrátit na tu původní jen tak „na povel“.

Největším zádrhelem ovšem je fakt, že průliv se neotevřel do starých pořádků, nýbrž do nového a křehkého uspořádání. Lodě dnes volí mezi dvěma režimy průjezdu. Jižní trasa ománskými vodami je pod americkým dohledem a Washington ji nabízí jako trasu otevřenou všem bez podmínek.

Severní koridor ovládá íránský úřad PGSA, který americké ministerstvo financí v květnu zařadilo na sankční seznam kvůli napojení na Revoluční gardy a který zavádí nový režim, ve kterém lodě potřebují povolení k průjezdu. Například v noci z 18. na 19. června Írán podle sdružení tankerových rejdařů obvolal několik lodí se vzkazem, že povolení k průjezdu nemají.

Írán (či přesněji některé frakce íránského státu, konkrétně především Revoluční gardy) přitom opakovaně vyhrožují uzavíráním průlivu a především jižního koridoru. Na konci minulého týdne, 25. června, byla jedna z lodí pohybujících se touto trasou zasažena menším projektilem (snad dronem). Další útok se pak odehrál 27. června. Nejpravděpodobnější je, že šlo o íránskou snahu ukázat, že úžinu může zablokovat. USA po prvním incidentu zaútočily na íránské vojenské cíle v oblasti.

Jinak řečeno, politická situace je stále nestabilní a obě strany se snaží dát najevo (minimálně aby posílily svou pozici při vyjednávání), že se nebudou bát použít sílu. Jak bude tedy vypadat budoucí režim v průlivu, stále není jasné.

Donald Trump oznámil, že po dobu 60 dní příměří nebudou za průjezd žádné poplatky, ovšem dodal, že pokud se nepodaří uzavřít konečnou dohodu, clo zavede. Se stejnou myšlenkou koketuje i Írán – možná ve formě „povinného pojištění“ –, byť zatím také uděluje povolení zdarma. A z Ománu, který leží na jižní straně průlivu, se také občas ozývá, že nejde o špatnou myšlenku.

Pokud z konfliktu vzejde precedens, že kontrolu nad úžinou lze proměnit ve zdroj příjmů – ať už formou cla, povolení, nebo „pojištění“ – mohlo by to jednoho dne inspirovat aktéry i v jiných částech světa.

„Uvědomujeme si, že 70 % energie pro východní Asii a 70 % jejího obchodu prochází úžinou kolem Indonésie?“ citoval The Economist v dubnu slova indonéského předsedy vlády. Pokud by íránské a trumpovské nápady inspirovaly i další, světová ekonomika by se musela přizpůsobit – a to by se bez dalších šoků obešlo jen těžko.

Problémem je, že pokud bychom se měli vrátit do stavu uzavření Hormuzského průlivu z jedné či druhé strany, situace bude horší než na začátku roku. Svět má nyní ještě méně rezerv a zásob než na začátku konfliktu. Strategické zásoby jsou ze značné části vyčerpané, americké komerční zásoby ropy klesly na nejnižší úroveň od roku 1984 a zásobníky v klíčovém uzlu Cushing se přiblížily provoznímu minimu.

Trh, který přečkal první šok, by druhý nesl mnohem hůř, protože už nemá z čeho brát. Případný krach jednání by tak mohl napáchat z ekonomického hlediska ještě větší škody než celá dosavadní válka.