Které státy Evropy by nesly tíhu obrany: Tradiční role se mění

Evropské výdaje na obranu loni vzrostly nejrychleji od roku 1953. Devětadvacet evropských členů NATO utratilo podle švédského bezpečnostního think tanku SIPRI, který tyto údaje zkoumá dlouhodobě, dohromady 559 miliard dolarů, tedy téměř 12 bilionů korun.

Za tento skok nemůžou jen obavy z ruské agrese po válce na Ukrajině. Promítá se do nich i návrat Donalda Trumpa do Bílého domu.

Americký prezident do otázky evropské bezpečnosti vnesl ještě větší nejistotu. Opakovaně dává Evropě opakovaně najevo, že za ni nehodlá nést zodpovědnost a evropské státy NATO nabádá, aby převzaly iniciativu.

Seznam Zprávy před odstartováním ostře sledovaného summitu NATO v Ankaře shrnují, jaké země by vzhledem k posunům v Evropě hrály klíčovou roli a v případě útoku by nesly největší břemeno obrany.

Podle belgického bezpečnostního experta Svena Biscopa, ředitele think tanku EGMONT, by se v případě rozsáhlé konvenční vojenské hrozby Evropa semkla a všechny země by se do boje zapojily se všemi prostředky, co mají.

Značné břemeno by nicméně padlo na Francii, která v tuto chvíli disponuje nejvíce profesionální armádou s nejširším spektrem kapacit.

„Pak jsou tu samozřejmě velmi početné ozbrojené síly prosazující velmi silnou koncepci totální obrany, kterými disponuje Polsko a Finsko. To platí i pro pobaltské státy, i když samozřejmě v menším měřítku,“ říká Biscop pro Seznam Zprávy.

Francie po anexi Krymu odstartovala rozsáhlou transformaci armády, která dále nabrala na obrátkách po začátku ruské plnohodnotné invaze na Ukrajinu.

Analytici think tanku RUSI Lucie Pebayová a Laurence Thompson v březnovém textu píší, že francouzská armáda se přesvědčivým způsobem přeorientovala od protipovstaleckých a protiteroristických operací k přípravě na rozsáhlý konflikt s rovnocenným či téměř rovnocenným protivníkem.

Francie je navíc jedinou evropskou zemí se zcela nezávislým jaderným arzenálem, s ohledem na to, že jaderný program Velké Británie je úzce propojen s tím americkým.

Tamní prezident Emmanuel Macron opakovaně otevírá debatu o roli francouzského jaderného odstrašení v rámci evropské bezpečnosti a nabízí partnerům, aby se pod jaderný deštník schovali.

Podle bezpečnostního analytika Ananda Sundara z londýnské pobočky think tanku Evropská rada pro zahraniční vztahy (ECFR) nadále platí, že Francie spolu s Velkou Británií hrají v rámci evropské bezpečnosti stěžejní roli. Zároveň ovšem upozorňuje na to, že poměr sil na kontinentu prochází proměnou.

„Německo výrazně zvyšuje výdaje a navíc nakupuje velké množství vybavení, rozšiřuje své personální kapacity a brzy bude utrácet více než Velká Británie a Francie dohromady. V Polsku je situace podobná,“ říká pro Seznam Zprávy.

Německo si v návaznosti na stupňující se ruskou hrozbu předsevzalo, že vybuduje nejsilnější konvenční ozbrojenou sílu v Evropě.

Z analýz SIPRI vyplývá, že spolková republika za obranu loni utratila 114 miliard dolarů (2,4 bilionu korun), o 24 % více než v předchozím roce. Přebrala tak Británii roli největšího investora v oblasti obrany v Evropě a obsadila čtvrtou příčku na světě - po Spojených státech, Číně a Rusku.

Berlín pracuje na posílení bojeschopnosti svých pozemních sil, snaží se posílit protivzdušnou obranu a rozšířit své námořnictvo i vesmírné kapacity.

V rámci balíčku 153 klíčových projektů si Německo klade za cíl pořídit nové zbraňové systémy, modernizovat výzbroj a posílit infrastrukturu i kyberbezpečnost, jak podotknul v dubnu pro server Euronews německý expert na obranu Ralph Thiele.

Podle Sundara je ale zřejmě nejzásadnější celková změna nastavení, kterou Německo prošlo. „Nejde jen o to, že utrácejí více peněz, ale také o to, že se objevují diskurzy, které by dříve byly zcela nemyslitelné – způsoby, jak hovořit o připravenosti, odolnosti a schopnosti vést válku,“ vysvětluje.

Biscop nicméně podotýká, že před Německem je stále dlouhá cesta. „Pokud dáme stranou velikost a výdaje, myslím si, že Německu bude nějakou dobu trvat než přetvoří vojenskou kulturu, kterou mají dodnes Francie a Velká Británie,“ vysvětluje.

Vůdčí pozici zastává též Finsko, které disponuje jednou z nejlépe připravených armád v Evropě. Tamní prezident Alexandr Stubb v lednu na Světovém ekonomickém fóru v Davosu řekl, že finské ozbrojené složky jsou připraveny čelit ruskému útoku.

„Společně s Polskem disponujeme největším dělostřelectvem v Evropě. Máme rakety s dlouhým doletem, pozemní, námořní i vzdušné,“ vzkázal lídr země, která dlouhodobě a silně pociťuje ruskou hrozbu. Podotkl také, že Finsko díky povinné vojenské službě dokáže mobilizovat v řádu týdnů okolo 280 tisíc vojáků.

Mezi tahouny evropské obrany patří též Polsko, které vydává na obranu nejvíc ze všech zemí NATO v poměru k výkonu ekonomiky. Za rok 2024 utratilo za obranu 4,1 % svého HDP, loni se přiblížilo 4,7 % a letos by výdaje měly dosáhnout až k 5 %.

Země během několika let rozjela největší přezbrojení armády od pádu komunismu: přezbrojuje pozemní vojsko, buduje protivzdušnou obranu, modernizuje námořnictvo, pořizuje stíhačky páté generace a zároveň staví nové opevnění na hranici s Ruskem a Běloruskem.

Jak podotkl pro Seznam Zprávy bývalý velitel polské elitní jednotky GROM Roman Polko, kromě kapacit se změnilo i celkové uvažování armády - zatímco dříve se soustředila hlavně na obranu vlastního území, dnes buduje především schopnost odstrašení.

Mimo premiantů jsou tu ale státy, které pořád značně zaostávají. Většina zemí jižní Evropy navyšuje výdaje a s nimi i své vojenské kapacity mnohem pomaleji než pobaltské státy, Německo a severské země.

Jih Evropy, v čele se Španělskem, dlouhodobě čelí kritice ze strany amerického prezidenta za to, že jejich výdaje ani zdaleka nedosahují požadované výše. I tak je ale u nich nicméně v návaznosti na ruskou agresi patrný výrazný nárůst.

Itálie navýšila své výdaje o 20 %, Španělsko dokonce o 50 %, čímž se poprvé od devadesátých let dostalo na hranici 2 % HDP.

Podle analytiků se nárůst evropských výdajů na obranu začíná pomalu, ale jistě promítat do nových schopností a kapacit. A závislost na Spojených státech se tak začíná snižovat.

Sundar nicméně konstatuje, že v tuto chvíli by se Evropa bez Spojených států neobešla. „Bez pomoci amerických strategických prostředků – tedy logistické podpory či zpravodajských a zaměřovacích systémů – skutečně není schopna vést vysoce intenzivní samostatné vojenské operace proti vážnému protivníkovi,“ míní.

Biscop upozorňuje, že největší slabinou Evropy je, že jí chybí společné úsilí o to, aby dokázala prosadit vlastní strategické cíle. „Pokud se nám to nepodaří, pak řekněme, že za 10 let budeme mít všichni silnější národní ozbrojené síly, ale budou stále stejně závislé na USA jako dnes,“ míní.

„Máme sice početné ozbrojené síly, ale jde o několik desítek samostatných jednotek. Nejedná se o jednu jednotnou sílu, jako je tomu u Rusů. A tou skupinou, která z nich tvoří jednu jednotnou sílu, byly vždy Spojené státy. Nyní ale tuto roli přestávají plnit,“ dodává s tím, že je potřeba začít okamžitě jednat a vybudovat v rámci NATO vojensky plnohodnotný evropský pilíř.