Článek
Vladimir Putin se „zapřel patami a trvá na svém“, říká jeden z hlasů, které zpravodajové Reuters zaznamenali. Ba co více, kremelští experti diskutují o útocích na evropské cíle, přičemž nejčastěji zmiňují základny NATO v pobaltských zemích. Expanze je vším, mír ničím!
Na Putinovu obranu nutno uvést, že pouze pokračuje ve výbojích předchůdců, ať už seděli na carském trůnu, nebo šéfovali Sovětskému svazu, přesněji ústřednímu výboru komunistické partaje. Společný měli i zvyk pohrdat vlastními poddanými. A k podmaněným etnikům se chovat s o to větší nadřazeností, ba opovržením.
„Pouhé tisícovky našich vojáků by stačily k dobytí asijského území od Bajkalu po Himálaj. Evropané sem musí přijít s penězi v kapse, vyzbrojeni puškou v jedné a bičem v druhé ruce, aby ve jménu civilizace zlikvidovali tuhle spodinu lidstva,“ zapsal si v 70. letech 19. století během středoasijské expedice Nikolaj Prževalskij.
Kartograf a hlavně carský důstojník polského původu, jehož jméno zná patrně každé české dítě díky po něm nazvanému divokému koni. (Ano, koni převalského, kterého Zoo Praha pomohla zachránit, což stvrzuji, neboť jsem spokojeně se pasoucí pražské rodáky v jejich mongolské rezervaci osobně navštívil.)
Generálmajor Prževalskij opravdu předal petrohradským vědcům lebku a kůži tohoto vzácného zvířete, pro Kreml byly přesto důležitější jeho výzkumy a mapy, které posloužily nelítostné pozemní expanzi na východ. Moskva byla podobně jako evropské mocnosti té doby - Francie, Anglie či třeba i Belgie - přemožena imperiálním zápalem.
Na rozdíl od nich si ovšem stále odmítá přiznat, že se k porobeným etnikům chovala s despektem, jejich bohatství drancovala a podporovala příchod ruských osadníků, kteří v obsazených krajích získávali všemožná privilegia.
Jeden příklad z Biškeku. Když se letos v kyrgyzských učebnicích objevila pasáž o kolonizaci z dob Sovětského svazu, Moskva se cítila dotčena. „Používání tohoto pojmu je módní (sic!),“ nechal se slyšet expert ruské Akademie věd. „Pokud nahradíme pojmy ‚kolonialismus‘ a ‚koloniální politika‘ slovy ‚správa‘ či ‚administrativní opatření‘, všechny záporné asociace (vůči Rusku) zmizí,“ poradil kolegům z nezávislého Kyrgyzstánu bohorovný moskevský badatel. Ke cti středoasijských pedagogů nutno dodat, že námitky oslyšeli.
Pro Evropu, postsovětské státy i etnické menšiny samotné Ruské federace je nicméně krajně nepříjemné, že Kreml nejenže nelituje koloniální minulosti, ale nadále sní o velmocenské budoucnosti hnané velkoruským nacionalismem. Své o tom ví neruské národy říše Vladimira Putina, které v koloniálním postavení - rozuměj chudobě a nezájmu - žijí dosud. Skutečnou pozornost centra získaly až v roce 2022, kdy se z jejich mužů stali postradatelní vojáci ve střetu s Ukrajinou.
Chronická zaostalost a neefektivita Ruska navíc takřka vynulovaly možné benefity jeho nadvlády - bytostní antikolonialisté nechť prominou! S jistou dávkou cynismu lze říci, že být vykořisťován je nepříjemné vždy, místy ale poroba může přinést jisté kulturní či technologické výhody. To v případě moskevské dominance nehrozí. Beznaděj neslovanských komunit umocňuje fakt, že výsměšnou přezíravostí k menšinám trpí nejen Putinova klika, ale i etnicky ruská protirežimní opozice.
Rovněž postsovětské republiky musejí počítat s nevítaným zájmem moskevských (neo)kolonialistů. Jakkoli oficiálně nezávislé, všechny bez výjimky čelí kremelskému vměšování pramenícímu z představy, že co bylo sovětské, zůstává ruské. Některé hledají pomoc na Západě (Arménie, Moldavsko, Ukrajina), jiné se do něj začlenily (Pobaltí). Další se obracejí k Turecku, asijské země vyvažují kremelský vliv čínským.
Nejdotěrnější šikaně čelí Ukrajina s Běloruskem, slovanskými jazyky mluvící národy, které podle představ Vladimira Putina a jeho okolí tvoří s Rusy jediný celek. Kreml je proto nepovažuje za kolonie, jakkoli by přesně tak pod kremelským záborem fungovaly, ale za organický kus vnitřního ruského světa. Tedy svého druhu provincie.
Poslušný Minsk prozatím zvolil spolupráci, jakkoli účelově vychytralou. Kyjev se vydal cestou k naprosté samostatnosti, což je pro Moskvu nejen urážka, ale prý i hrozba. Nejen nynější moskevský boss totiž upřímně věří, že bez Ukrajiny je ruské impérium nemožné, neudržitelné.
Pocit koloniální nadřazenosti, přímo imperiální povinnosti, u ruské politické elity nejrůznějších barev přetrvává. Frontální útok na Ukrajinu z 24. února 2022 tento sentiment ještě posílil. Ba co více, stal se klíčovou ideou Putinova Ruska. Bývalé sovětské země se právem bojí ztráty samostatnosti. Otázkou je, zda by pád současného prezidenta situaci změnil. Sotva lze očekávat, že po carském, sovětském a Putinově panování nastoupí garnitura, která se vzdá expanze, aby se soustředila na řešení domácích problémů. To už by snad ani nebylo Rusko.
