Článek
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout. Nové Šťastné slovo můžete už v pátek dostat přímo do své e-mailové schránky v rámci newsletteru Šťastný oběžník, kde také najdete další zajímavé čtení a novinky od týmu Šťastného pondělí. Přihlaste se k odběru!
Čekalo se na první příležitost - a ta se právě objevila. A je úplně jedno, že k tomu paradoxně zavdal záminku prezident Petr Pavel svou kompetenční žalobou kvůli sporu o to, zda jako prezident může vykonávat pravomoci prezidenta tak, jak je 30 let vykonávali jeho předchůdci a pak i on sám.
Kdyby se to nestalo kvůli aktuálnímu předběžnému opatření, došlo by na to kdykoliv později a také ještě dojde. Po veřejnoprávních médiích či státní správě se právě teď ocitá pod palbou Ústavní soud. Jedna z klíčových institucí země, garantující, že se jeden volební výsledek nemůže zvrhnout v tyranii momentální většiny a v ohrožení samotné podstaty demokracie, tedy jistoty, že i příští volby budou stejně svobodné a férové jako ty minulé.
S Ústavním soudem je to pochopitelně složitější než s Českou televizí a rozhlasem, kterým prostě seberete peníze a do kontrolních rad dosadíte typy, jako je Xaver Veselý. Nefunguje tady spolehlivě ani atmosféra strachu jako ve státní správě. Patnáct špičkových právníků na vrcholu kariéry a s pevně daným desetiletým mandátem, jejichž rozhodnutí jsou podle ústavy závazná, si asi nemusí dělat těžkou hlavu, když se zase Filipu Turkovi splaší kolobrnda a prohlásí, že by Ústavní soud neměl vůbec existovat.
Turkův úlet lze připsat unikátní kombinaci zbytnělého sebevědomí a zanedbaného vzdělání. Je to ale jen jeden dílek příběhu, na jehož konci má být znedůvěryhodnění Ústavního soudu jako rozhodčího, který má nakonec vždycky pravdu, i když ji třeba nemá.
S Ústavním soudem je to složité: proti jeho rozhodnutí se - většinou - už neodvoláte. Co řekne, platí. Není ale z principu nekritizovatelný – už proto existuje institut disentních stanovisek, v nichž soudci, kteří s konečným verdiktem nesouhlasí, nabízejí svůj pohled na věc. Vyplatí se je číst, jako v případě disentů Dity Řepkové a Jana Wintra ohledně prezidentovy cesty do Ankary.
Především ovšem tady Ústavní soud není od toho, aby dělal radost politikům, naopak. Každý, kdo strávil ve vrcholné funkci víc než jedno volební období, se patrně ocitl v situaci, kdy mu z Brna vzkázali: Takhle by to nešlo. Nebo kdy naopak přijal verdikt s potěšením, jako důkaz, že spravedlnost přece jen existuje.
Přečtěte si glosu k tématu:
Dnešní vládní politici se například jistě radovali, jak soudce Tomáš Langášek loni na jaře významně rozšířil hranice svobody projevu, když - zjednodušeně řečeno - rozhodl, že demokratická společnost musí občas strpět i lži a není nutné posílat jejich šiřitele hned do vězení.
Stejně tak v SPD a přidružených fašizoidních partajích dodnes s vděčností vzpomínají na to, jak ústavní soudci umožnili jejich koalici kandidovat v loňských volbách jako jedné straně, které stačí ke vstupu do sněmovny 5 procent a nikoliv 11. Pokud by soudci tehdy řekli, že jde o koalici, Tomiu Okamurovi by se zhroutil byznys plán, Jindřich Rajchl by se vrátil k hrané tvorbě a Andrej Babiš by nejspíš nebyl premiér.
Nepředvídatelnost rozhodování Ústavního soudu zažili samozřejmě i prezidenti, kteří ústavní soudce po souhlasu Senátu schvalují. Čímž bychom snad mohli jednou provždy odpískat „argument vděčnosti“, s nímž někteří prominentní kritici rozhodnutí „Ankara“ vystartovali, sotva se o něm doslechli. Například bývalý prezident Miloš Zeman či komentátor Primy CNN Thomas Kulidakis, kteří věc vyřídili stručně: ústavní soudci jsou zavázáni tomu, komu vděčí za své jmenování, nazdar, hotovo.
Je to pozoruhodný pohled do jejich světa, kde se za povýšení automaticky očekává protislužba. Kupodivu existují i civilizace, kde to takhle přímočaře nefunguje, což by si Miloš Zeman mohl sám pamatovat.
Jím jmenovaný Ústavní soud v roce 2021 například zrušil dvacet let starý volební zákon, což Zemana rozrušilo natolik, že odmítl dát jeho předsedovi a svému dlouholetému příteli Pavlu Rychetskému už přislíbené státní vyznamenání. (Vzhledem ke vztahu obou mužů v té době se s tím Rychetský vyrovnal bez vážnějších následků.)
Stejně tak Zeman neuspěl třeba už v roce 2015, kdy „jeho“ soud odmítl zrušit služební zákon.
A totéž zažil mnohokrát i Zemanův předchůdce Václav Klaus, který byl třeba v roce 2009 „donucen“ podepsat Lisabonskou smlouvu, což taky asi tak hodinu po rozhodnutí udělal.
Rok 2009 si druhá sestava brněnských soudců vůbec vyhradila na důležitá a občas i šokující rozhodnutí, když třeba v září zrušila předčasné volby plánované na říjen. Politici to tehdy sledovali s nevěřícným výrazem, který za všechny vyjádřil předseda ODS Mirek Topolánek spontánním výlevem: „Prosím tě, Pavle Rychetský, řekni, že to není pravda.“ Byla. K volbám jsme šli až v květnu 2010 a výsledky fakticky znamenaly konec politického systému, jak jsme ho znali od 90. let.
Rozhodování Ústavního soudu samozřejmě může a má být předmětem kritické diskuze expertů a nakonec i laiků, protože i po nich se žádá, aby ono konečné slovo, když už zazní, poslechli a řídili se podle něj.
Problém je, že tahle koalice pomalu a pečlivě vytváří obraz Ústavního soudu jako součásti politické opozice. O dětském vzdoru Filipa Turka už byla řeč, hned vedle můžeme zařadit čistou lež poradce ministra zahraničí a předsedy Motoristů Macinky Pavla Šika, který pustil do prostoru „informaci“, že se soudce-zpravodaj Pavel Šámal sešel na koncertě v Litomyšli s prezidentovým poradcem Petrem Kolářem. (Kdosi další pak historku doplnil dokonce AI fotografií, na níž nejvíc stojí za pozornost, jak naivně blbý výtvor to je.)
Asi nepřekvapí, že Kolář se soudcem Šámalem se nikdy nesešli, což Šik po několika dnech mlčení připustil stylem „jé, tak jsem se spletl, komu se to nestalo“.
Jasně, v pohodě. Nic se neděje. Až na to, že Šik sám dobře ví, že se síla jeho „omluvy“ už nikdy nevyrovná napáchané škodě a člověk by si skoro myslel, že s tím Macinkův poradce počítal.
A můžeme se vsadit, že tohle je jen začátek. Svobodní už vyzvali k rezignaci předsedu Ústavního soudu Josefa Baxu. Samozřejmě to vede k otázce: Proč by mě mělo zajímat, co říkají Svobodní? Protože je to dnes součást vládní koalice, třeba proto. Mají sice jediného poslance, přítele slovenských neonacistů Libora Vondráčka v klubu SPD, důležité ale je, že tahle myšlenka vůbec zazněla. A jak známe modus operandi této koalice, za chvíli ji zopakuje nějaký méně významný poslanec ANO, pak se připlete do nespoutaného proslovu premiéra Babiše, který ji pak stejně málo srozumitelně vezme zpátky, a časem se z ní stane oficiální součást vládní politiky.
Ústavní soud je v systému pojistek české demokracie jednou z nejdůležitějších. Už před čtvrtstoletím nás uchránil před maďarskou cestou, na niž Česko nasměrovaly spojené síly Václava Klause a Miloše Zemana. Podmínkou ale je, aby jeho rozhodnutí byla nejen „respektována“, jak zní tradiční klišé, ale aby je politici také vždycky poslechli. A to se bude dít jen do té doby, dokud se bude Ústavní soud - jako doteď - těšit důvěře obyvatelstva. Ta je zatím víc než solidní, podle posledních dat mu důvěřují dvě třetiny Čechů.
Andrej Babiš ale nepotřebuje silné a nezávislé instituce, jejichž smysl a význam upřímně nechápe. Andreje Babiše zajímá jediné: jak už nikdy neprohrát žádné volby. A vše, co mu stojí v cestě, hodlá odstranit. U Ústavního soudu zvolil taktiku postupného rozkladu důvěry. Ví, proč to dělá – vzhledem k brutálně přímočarému stylu jeho vládnutí je velmi pravděpodobné, že v Brně budou mít další tři roky o práci postaráno. A dá se taky čekat, že u toho budou soudkyně a soudci pod tlakem, jaký Ústavní soud za 33 let své úctyhodné existence ještě nezažil.
