Ve filmu si senioři odkládají peníze z úplatků. Pak se stanou obětí podvodu

Marina už 30 let touží zažít magické bílé noci v Petrohradu. Bulharská šedesátnice s manželem Gošou roky spoří, aby se mohli vypravit na vytoužený zájezd. Režiséři Kristina Grozevová a Petar Valčanov ve svém novém filmu Bílé noci, černý prachy opět mění jednoduchou premisu v absurditu, která tepe nejen do neduhů bulharské společnosti.

Film uvádí karlovarský festival v hlavní soutěži. Tvůrci se sem vrátili poněkolikáté. S úspěchem tu uvedli svůj nejlepší snímek Sláva o chudém drážním dělníkovi, jenž na kolejích najde obrovské množství peněz a přinese mu to jen neštěstí. A jejich drama Otec tu v roce 2019 získalo hlavní cenu Křišťálový glóbus.

Novinka opět pojednává o dvojici nešťastníků. Poté, co začne plnohodnotná ruská invaze na Ukrajinu, už není tak snadné vypravit se do vysněné lokace a Marina s Gošou časem zjišťují, že na ně cestovní kancelář ušila boudu. Dozvědí se to během úmorného trmácení Sofií, v jejímž centru převládá chaos, neboť zde probíhají demonstrace za práva LGBT lidí, stejně jako protesty odpůrců. To je však jen moment z pouti, během níž se vyjevují poklesky protagonistů i to, co je stále prohnilého v postkomunistickém Bulharsku.

Marina pracuje jako zdravotní sestra, Goša na dráze a oba peníze do své dovolenkové kasičky získávali mimo jiné z úplatků. Ty jsou v Bulharsku zjevně stále běžnou praxí. „Něco malého pro doktora nebo sestřičku, aby se nám o našeho pacienta dobře postarali,“ zaznívá tu mimo jiné.

Postupně ze snímku vyplývá, že bez těchto „službiček“ by systém přestal fungovat, neboť poctivý jedinec by rozvrátil celý kolektiv. Člověk, který nepřistoupí na hru, z ní je nemilosrdně vyřazen.

To silnější drama se však odehrává mezi protagonisty, kteří opět – tak jako v nejlepších filmech obou autorů – bojují především o vlastní důstojnost. Aniž by si to dlouho připouštěli. Když vyplouvají na povrch dávná tajemství, už zdaleka nejde jen o ušlé úspory a jejich návrat. Jde svým způsobem o život.

Bílé noci, černý prachy nejsou tak strhující satirou jako Sláva. V tomto snímku šlo celou dobu o marnou snahu jednoho nebožáka získat zpět hodinky po otci, které mu sundala jakási píáristka, když z tohoto nálezce „pokladu“ dělala pseudohrdinu kvůli vylepšení mediálního obrazu všech ostatních, jen ne toho nebohého vykonavatele dobrého skutku.

Tehdy byla metafora kvalitního starobylého strojku oproti nefunkčnímu novému dostatečně nosná. A snaha domoci se práva se proměnila v až kafkovskou paranoii ze světa, který se zcela vymkl z kloubů.

S podobnými parametry pracuje i novinka, která je pozoruhodná už tím, že se věnuje postarší dvojici těsně před důchodem a jejich rodinným a osobním bolístkám. Marina je přesvědčena, že je původem po otci Ruska. A když si před rodinou zkouší, co si v Petrohradu, v Puškinově muzeu a na dalších místech vezme na sebe, nejde jen o komickou přehlídku nevkusu, spíše o tragikomické podobenství.

Goša neustále trpí neodbytným svěděním zad. Prý se mu to děje, když chytá nervy. Což se v posledních měsících děje neustále. Jde zkrátka o dvojici, kterou aby člověk pohledal. Ale filmaři umí hrdiny vykreslit v celé jejich malosti, aniž by se jim vysmívali.

Ve druhé polovině se ovšem snímek rozklíží. Už tolik nesleduje podvod a jeho přímé následky. Spíše odhaluje, co daná patálie provedla protagonistům uvnitř.

Bílé noci, černý prachy ale stále dokážou být okouzlující čistě atmosférou – díky přesvědčivým lokacím reprezentujícím tu nejošuntělejší část Bulharska i díky skvěle obsazeným sveřepým hrdinům, kteří oba po svém neumí skousnout křivdy staré celá desetiletí.

Kristina Grozevová a Petar Valčanov manévrují v relativně širokém prostoru mezi groteskou a dojetím. Daří se jim vykreslit jak lehce nadsazené obrazy bortícího se vnitřního i vnějšího světa, tak přesvědčivé záchvěvy lidskosti. Byť zasazené do dramaturgicky kolísavého finále, mísícího skutečně překvapivé momenty s těmi předvídatelnějšími.

Přesto tahle o dost jízlivější a vyhraněnější verze toho, čemu se v českém filmu občas říká „ze života“, působí jako další důkaz, že letošní karlovarská soutěž nemá nouzi o intenzivní, byť třeba v něčem problematické kousky.