Článek
Před 30 lety prohráli čeští fotbalisté až ve finále Mistrovství Evropy na slavném stadionu ve Wembley. Co se dnes Karlu Poborskému vybaví, když se řekne Euro 96, jak se fotbal za 30 let změnil a jak se legendě české kopané líbí aktuálně probíhající světový šampionát, prozradil v úvodu debaty věnované 30 letům společnosti Seznam.cz, jejímž partnerem byla společnost Phoenix lékárenský velkoobchod, která stejně jako Seznam slaví letos 30 let.
Co se vám 30 let od toho úžasného stříbra vybaví, když se řekne Euro 96? Je to něco z kabiny, nebo něco úplně jiného, třeba ze hřiště? Co je ten první moment, který vás napadne?
Je to asi divné, ale s fotbalem to vlastně nemá moc společného. Dnes je pro mě nejsilnější vzpomínkou královna Alžběta, se kterou jsem se díky finále potkal. Dvakrát jsme si podali ruku. A paradoxně samotný fotbal už je dnes v těch vzpomínkách někde úplně vzadu.
Přitom tenkrát jsem královnu vůbec nevnímal, protože to bylo, s prominutím, v uvozovkách něco, co tam vlastně nepatřilo. Nebo patřilo, ale v ten moment nás to vůbec nezajímalo. Spíš nás to zdržovalo. Až s odstupem času se to nějak…
Takže vás královna zdržovala…
Ale s odstupem času se to nějak převrátilo a paradoxně dnes, když se mě někdo zeptá, tak mi jako první naskočí právě královna.
Ostatně kdo může říct, že se potkal s královnou nebo si s ní dokonce podal ruku? Fotbalovým fanouškům se zase, když se řekne Euro 96, vybaví váš pověstný lob proti Portugalsku. Jak moc vás tenhle gól provázel kariérou a jak moc vám třeba později vadilo, že si vás všichni spojovali hlavně s ním? Že říkali: „Jo, Poborský, ten lob proti Portugalsku!“
Má to dva úhly pohledu. Jeden je ten, že kdo to může říct? Moc takových gólů asi nepadlo. Ten druhý je, že moje kariéra samozřejmě nebyla jen jeden kopanec do míče. A vesměs všechny rozhovory jsou právě o tomhle gólu. Na druhou stranu díky němu mě znají vlastně skoro po celém světě. Nebo spíš znali. Dnes už si to pamatují jen opravdoví pamětníci.
Nechme tedy ten slavný gól na chvíli stranou. Jaká byla tehdy nálada v kabině? Navenek to vypadalo, že jste byli skvělá parta, tým, který opravdu držel pohromadě. Jaká byla realita?
Realita byla možná ještě lepší. Opravdu jsme tehdy byli skvělá parta. Bylo to specifické. My jsme tam jeli s tím, že za čtrnáct dní jedeme domů, takže víceméně nikdo ani nevybaloval kufry.
Vladimír Šmicer se měl dokonce ženit.
Ano, ten se během šampionátu dokonce oženil. Taky měla půlka mužstva nakoupené dovolené, takže se skřípěním zubů museli volat manželkám: „Hele, asi nepojedeme, možná až za rok. Protože my tady ještě musíme kopat do míče.“
Ale ta doba byla opravdu jiná. Profesionální svět tehdy vypadal úplně jinak. Měli jsme víc volnosti, víc možností. Nebyly sociální sítě, Seznam teprve začínal se svými prvními stránkami… Nikdo nás nikde nefotil, protože telefony ještě pořádně neměly foťáky. Takže to bylo v něčem mnohem svobodnější a o to víc jsme si to užili.
Zmínil jste sociální sítě. Můžete konkrétně říct něco, co si třeba pánové z reprezentace, která se teď vrátila ze světového šampionátu, už ani neumí představit? Něco, co bylo v roce 1996 ještě úplně běžné?
Dnes jsou ti kluci víceméně zavření ve svém světě, nikam nechodí. Vlastně se kvůli tomu ani neumí tolik bavit, takže ta parta už není taková. My jsme po večeři zašli vedle do vesnice na dvě piva, aby se nám dobře spalo. Tam jsme všechno probrali a zase jsme se vrátili. Ten svět byl prostě jiný.
Tenkrát se posílaly faxy. Lidé, kteří nám fandili, nám posílali faxy. Fax, to je taková ta krabička, ze které leze papír…
Já vím, co je fax.
…no a ty faxy nám lepili na zdi, takže jsme je tam měli úplně všude. To si dnešní kluci asi neumějí ani představit.
Bylo to možná upřímnější, protože než se ta zpráva někam dostala, musel pro to člověk něco udělat. Dnes vezmete telefon, napíšete o někom, že je blázen, a za pět minut už to vlastně neplatí, protože dostane sto jiných lajků a svět je zase krásný.
Já jsem rád, že jsem hrál právě v té době. Jsem přesvědčený, že nás to bavilo víc a víc jsme si to užili. Ale tak to prostě je, život se mění ve všech ohledech.
Jak moc sledujete probíhající mistrovství světa?
Sleduju ho hodně, protože pracuju pro televizi. Byl jsem s televizí přímo v dějišti na všech zápasech českého nároďáku. Nelétal jsem s nimi speciály, ale linkami jsme létali za nimi. Takže jsem to svým způsobem prožil spolu s nimi. Teď komentuju i další zápasy pro Českou televizi a vlastně až do konce šampionátu u toho budu. Ale sleduju to i proto, že mě to prostě baví.
A jak na vás působil náš tým?
Špatně. Asi stejně jako na vás, jako na všechny. Nepotkalo je to v dobré formě ani v dobrém rozpoložení. Ale na druhou stranu je to realita českého fotbalu v současnosti.
Který tým na vás naopak působí dobře? Který vás baví a na který se v televizi díváte nejraději?
Francie, Španělsko, Argentina… Je tam spousta mužstev. Samozřejmě i Anglie.
A musím říct, že jsem rád, že ten fotbal vyhrávají týmy s dobrým útokem. Není to o obranách, ale o tom, kdo má lepší útok. To je pro diváky příjemné, je to příjemná změna.
Můžete nám říct, komu přejete? Nebo to jako televizní komentátor nesmíte?
Momentálně je herně nejdál Francie, takže přeju Francii. Ale v podstatě jsem takový neutrální fanoušek.
Viděla jsem vás komentovat také hokej, což mě překvapilo.
Ale ne, hokej jsem komentoval jeden zápas.
Já jsem ho zrovna viděla.
To je dobře. Byl to asi první a možná i poslední zápas, nevím. Mělo to souvislost s tím, že se hrálo mistrovství světa v hokeji a plynule na něj navázalo mistrovství světa ve fotbale. Česká televize chtěla, abych šel do studia a představil ten fotbal, aby se to hezky propojilo.
Měl jsem telefonát s moderátorem o tom, jak to bude vypadat, abych tam nemusel říkat nějaká moudra, a on říká: „Ne, ne, já se tě zeptám, jak se ti líbí mistrovství, a ty si to tam odvyprávíš. To je všechno.“
Tak přišla otázka: „Jak se ti líbí mistrovství?“ A já jsem začal tříminutový monolog o fotbale. Oni se začali smát a když už se smáli už nahlas, tak mi došlo, že se mě pořád ptal ještě na hokej, zatímco já už byl dávno u fotbalu. Tak jsem si to tam prostě odvyprávěl.
Kde vás dnes nejvíc baví fotbal sledovat? Když jste sám doma, s přáteli někde v restauraci, nebo právě ve studiu?
Nejvíc mě to baví na stadionech, samozřejmě. Díky tomu, že fotbal děláme často přímo ze stadionů, mám možnost stát na postranní čáře nebo před zápasem přímo uprostřed hřiště, odkud máme živé vstupy, jsou tam fanoušci… Takže jsem toho pořád tak nějak součástí, to je pro mě samozřejmě nejzajímavější.
Kdybyste si dnes mohl zahrát s kýmkoliv, kdo by to byl? A je jedno, jestli z minulosti, nebo ze současnosti. S kým byste si chtěl zahrát v jednom týmu?
Asi s Francouzi. Je vidět, jak je fotbal baví, jak si ho užívají. Směrem dopředu jsou téměř geniální, nejsou sobečtí, hrají týmově. A proto si myslím, že mistrovství světa vyhrají. Takže asi s nimi.
