Z chátrajících mlýnů je kulturní hit. Podívejte se, jak se proměnily

V architektonickém skvostu východních Čech se už sice několik let mouka nemele, ruch tam ale ani náhodou neustal. Nebo tedy aspoň ne natrvalo. Pardubické Automatické mlýny totiž dostaly druhou šanci a pod taktovkou manželů Mariany a Lukáše Smetanových se z nich stalo kulturní centrum města.

Historie mlýnů sahá do minulého století a zaznamenává začátky jednoho z velikánů české architektury. Jsou totiž jednou z prvotin Josefa Gočára, který je v roce 1909 navrhl pro podnikatele bratry Egona a Karla Winternitzovy. Pod jménem Winternitzovy mlýny tak od roku 1911 vyrábí mouky Krystal a Gloria. V roce 1919 vyhořely, ale provoz se poměrně rychle obnovil a Winternitzové navíc areál rozšířili.

S blížící se nacistickou okupací přichází i konec prvotní podoby mlýnů - Egon umřel již na počátku třicátých let a Karel nemovitosti v roce 1938 prodal a snažil se utéct do exilu. Nestihl to, s rodinou nakonec skončil v Terezíně a pak umřel v Osvětimi. Nový majitel mlýnů závod přejmenoval na Automatické mlýny, ale protože byl také židovského původu, tak válku také nepřežil.

Mlýny už tak nebylo komu vrátit a po válce byl podnik znárodněn. Postupně se z nich stal obří kolos - moukovody propojily sila a pekárny a provoz neutichl ani po revoluci, kdy je odkoupila globální mlynářská korporace GoodMills Česko.

Mouka se zde vyráběla nepřetržitě více než sto let - až do roku 2013. Pak se stroje nadobro odmlčely. O dva roky později se areál, se kterým si nikdo příliš nevěděl rady, dostal do komerčního prodeje. A právě tehdy jej na doporučení svého kamaráda Zdenka Balíka kupují za 20 milionů korun Smetanovi.

V té době ještě neměli jasnou představu, jaké využití areálu dají. Nejprve chtěli pokrýt náklady na provoz a zároveň zjistit, jak by se mohl opuštěný průmyslový areál znovu otevřít lidem. Prvním krokem tedy nebyla samotná rekonstrukce, ale otevření do té doby uzavřeného areálu veřejnosti. Konaly se zde koncerty, farmářské a adventní trhy nebo street food festivaly. Smetanovi si tak ověřovali, jak lidé prostor využívají a co by v něm mohlo fungovat i po jeho obnově.

Po vzoru podobných průmyslových budov ve světě Smetanovi nejprve levně pronajímali prostory umělcům, aby zaplatili energie a areál ožil. Jistou inspiraci viděli v projektu rekonstrukce bývalé bavlnky v Lipsku, kde skupina nadšenců vybudovala vyhlášený obchod s potřebami pro výtvarníky.

Dobrý nápad na sebe ale nenechal dlouho čekat. Město Pardubice totiž hledalo místo na stavbu polytechnického centra pro vzdělávání dětí a lepší prostory pro městskou galerii. Jako nejvhodnější se přitom jevily dobře dostupné Automatické mlýny - ačkoli jejich koupi paradoxně dříve odmítlo.

Další impulz dodal Pardubický kraj. Když si totiž pozval architekty Josefa Pleskota a Ladislava Lábuse a specialistu na rekonstrukce památek Petra Všetečku k návrhu řešení, jak naložit se zámkem, ti přišli s nápadem přestěhovat Východočeskou galerii ze zámku právě do Automatických mlýnů.

Proměna tak mohla začít - pod hlavičkou nově vzniklé rodinné Nadace Automatické mlýny a ve spolupráci se Zdenkem Balíkem. Smetanovi nakonec prodali hlavní budovu Pardubickému kraji k přestavbě na galerii a sklad městu Pardubice pro umístění dvou zamýšlených institucí. Předtím však Smetanovi spolu s Balíkem sami vybrali architekty a zadali jim návrhy projektů.

Peníze získané z prodeje budov městu a kraji přitom Smetanovi podle dřívější dohody vložili zpět do obnovy veřejných prostranství a dalšího rozvoje areálu.

Sami Smetanovi do celku přidali vlastní projekt, úpravu Gočárova obilného sila na kulturní prostor s galerií a společenským sálem. Vedle toho investovali do obnovy veřejných venkovních prostor.

Celkové náklady první etapy rekonstrukce dosáhly zhruba 905 milionů korun, z nichž významnou část pokryly také dotační prostředky díky statusu národní kulturní památky. Na obnovu sila a veřejného prostranství dostali Smetanovi 70 milionů korun, Gočárova galerie dostala 127 milionů korun a město Pardubice 229 milionů korun. Celkem tak dotace pokryly 436 milionů korun z celkových nákladů na rekonstrukci první etapy.

V areálu pak zároveň do budoucna plánují postavit další budovy s byty, kancelářemi nebo restaurací. Na celku se podíleli architekti Zdeněk Balík, Jan Šépka, Petr Všetečka a také investor Lukáš Smetana. A na proměně si dali skutečně záležet.

Cílem přitom nebylo vytvořit jen další galerii nebo kulturní instituci. Smetanovi od začátku usilovali o to, aby areál fungoval jako přirozená součást města. Místo, kam lidé přijdou na kávu, za kulturou, vzděláváním i odpočinkem a které bude žít i mimo otevírací dobu jednotlivých institucí.

„Gočár ve svých stavbách nelhal. Například na sýpce je na fasádě obilí v místech, kde skutečně obilí bylo. Zato o kus vedle byla karanténa a tam už obilí nedal. Jediné, kde trochu zalhal byl spodek budovy, kde to vypadalo, že stojí na podstavci. A to my jsme právě pak přiznali a vyřízli do spodku díru, aby bylo vidět, že ta budova stojí na sloupech,“ popisuje Lukáš Smetana.

Otvor zpřístupnil sila zespodu a nově otevřený prostor tak může navštívit kdokoli a kdykoli. Stejně tak byl vytvořen nový otvor do budovy mlýnice, kterým lze nakouknout do budovy. Z areálu se stal neustále dostupný veřejný prostor, což byl Smetanův cíl.

Tři roky od otevření se to v Automatických mlýnech hemží lidmi. I ve všední den lidé vysedávají v kavárně, procházejí si výstavu v galerii a ve Sféře se připravují na příměstské tábory. Díky sférickému projekčnímu systém vytvořenému Národním úřadem pro oceány a atmosféru si zde návštěvníci mohou prohlédnout například modely tsunami, v jednotlivých dílničkách se pak mohou učit práci se dřevem, programování, vyzkoušet si 3D tisk nebo pitvání prasečího srdce.

Právě vzdělávací centrum Sféra je jedním z největších lákadel celého areálu. Sdílí budovu s GAMPou a celý objekt by měl připomínat cihlu - čímž vzdává hold původním stavbám v areálu.

Na to, jak by měla budova vypadat, přitom architekti přišli celkem náhodou. U piva postavili cihlu na ruličky od toaletního papíru a nápad byl na světě. Cihlově červená budova vznikla z pera architekta Jana Šépky. Prostor galerie lze různě předělovat, vzdělávací část pak zase má veškeré potřebné vybavení a je promyšlena do posledního detailu. Šépka chtěl například zamezit zbytečnému vizuálnímu smogu - a tak na jednotlivé dílny a laboratoře neupozorňují ukazatele, ale tematické niky.

Právě propojení galerie, vzdělávacího centra, kavárny, veřejných prostranství i kulturních akcí ukazuje, že se záměr Smetanových vydařil. Automatické mlýny se proměnily z architektonicky sice cenného, ale prakticky mrtvého průmyslového areálu na místo, kam lidé míří za kulturou, odpočinkem i vzděláním. Tedy přesně tak, jak si Smetanovi představovali.