Paní Nosková, já mám sobotu volnou! Jak se cepovala šampionka Wimbledonu

Ve wimbledonském finále seděl hned za boxem nejbližšího týmu Lindy Noskové. „Byla tam úžasná atmosféra,“ usmívá se. Prezident přerovského klubu Petr Huťka se po fantastickém triumfu jednadvacetileté tenistky ve finále Wimbledonu těžko bránil slzám. Hlavou mu jako v dojemném filmu proletěly obrázky, jak nadějnou dívku trénoval, když ve 13 letech opustila domov. Jak se od té doby vyvíjela, jak se o ni starali obětaví rodiče. „Je to silný příběh,“ povídá v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Nebyl jste ale po finále trošku rozpolcený? I poražená Karolína Muchová si prošla vaším klubem.

Jasně, trošku ano. Ale Kája od nás odešla v roce 2019 do Prahy. Také jsem ji měl na kurtě, v roce 2018 dokonce obě. S Kájou jsme v kontaktu, ale ne v tak intenzivním jako s Lindou, kterou jsem od třinácti sám dva roky trénoval.

Obě dámy měly po finálovém zápase krásnou řeč v angličtině přímo na kurtu. Byly autentické, vtipné, inteligentní, dojemné. Byla to skvělá reprezentace českého sportu po všech stránkách, souhlasíte?

Bylo to velkolepé. Holky jsou kamarádky, jsou si blízké. I to mělo vliv na celou atmosféru. Poslední dobou máme často českou vítězku Wimbledonu, ať už vzpomeneme Krejčíkovou, nebo Vondroušovou.

Z posledních čtyř ročníků jsou tři šampionky z České republiky.

A teď rovnou byly dvě ve finále. Psali mi z celého světa, co se to tam děje, co jsme za zemi?

Co jste odepisoval? Přerovská škola?

Je to pro náš klub samozřejmě velká čest.

Karolína Muchová už hrála grandslamové finále v Paříži. Co jste říkal na to, jakým způsobem se toho chopila Linda Nosková v jednadvaceti?

Byla neskutečná. Ta jela! Hrála svůj nejlepší tenis, na hraně. Nikdy jsem nic takového neviděl. Až na ten lehký propad v koncovce druhého setu. Říkal jsem si: To bude těžké se znovu vrátit. Vím, jaké to je, co vám probíhá v hlavě. Linda to zvládla na jedničku podtrženou. Tam bylo vidět, jak se zvedla. A zase začala hrát ten nejlepší tenis, co jde. Byla vidět její výjimečnost.

Takhle mentálně silnou ji znáte? Je introvertní, nevyužívá služeb psychologa ani mentálního kouče. Chce si to zvládnout sama?

Je to tak. Je lehký flegmatik, v hlavě výjimečně odolná. Sledoval jsem obě semifinále. Bylo vidět, jak je na tom v hlavě lépe než všechny, co tam byly. O třídu jinde. Třeba když Gauffová měla mečbol proti Karolíně a hodila to do půlky sítě. Z Lindy byla cítit pohoda, mentální síla, klid.

Mentalitu má člověk do jisté míry v sobě. Jak Lindu formovalo dětství a to, co všechno museli její rodiče obětovat, aby mohla hrát?

Pochází ze skromných poměrů, všechno si musela vymakat, vydřít. Maminka ji k tomu vedla, musela si všeho vážit. I tatínek se jí velice věnoval, ale většinu turnajů s ní odjela maminka. Prostředí zformovalo její odolnost, psychiku.

Český ženský tenis se zařadil mezi světové velmoci. Experti se diví, jak se tady tenis dělá, zda tu jsou speciální programy. Můžete říct, do jaké míry je to výsledek státní podpory, práce vás v klubech a oddanosti rodičů?

Podpora přichází ze všech stran. Tenis je tady podporován, protože jsou za ním úspěchy. Je podporován jak z Českého tenisového svazu, tak z našeho města Přerova. Musím jmenovat pana primátora Vránu, který tenis velmi podporuje. A podpora přichází také z Olomouckého kraje. Ale to hlavní doopravdy udělají rodiče. Jsou to poloblázni, myšleno v dobrém. Tenisoví nadšenci. Děti k tenisu vedou, podporují je a jezdí s nimi každý víkend na turnaje, soustředění. Obětují tomu fůru volného času, tím to nejspíš je.

Tenis patří k nákladnějším sportům, pro rodinný rozpočet to může být zátěž. Jako právě v případě Noskových.

Určitě. Ale ještě bych doplnil jednu důležitou věc, proč tenis tak umíme: Myslím, že v České republice máme jedny z nejlepších tenisových trenérů vůbec. Je tady kupa odborníků, bývalých hráčů. Je si z čeho vybírat, trenéři to umí předat. Lehce to srovnávám s golfem. Proč nemáme nikoho na PGA nebo LPGA?

Zdá se, že ani moc nevadí, že v Česku chybí travnaté kurty.

Povrch vám musí sedět. Linda trénovala na travnatou část u nás v hale na betonu. Hráči, co nemají možnost trénovat na trávě, jedou na turnaje o tři dny dříve, aby si zvykli. Linda hrála všude i debla, aby se udržela v tempu, sama prohlásila, že den volna by jí neprospěl. Tráva je specifická. Těsně před odletem na turnaj do Berlína jsem s Lindou byl na večeři v Přerově a ptal jsem se jí, jestli se na travnatou část sezony těší. Říkala: Hm, těším se, mně ta tráva vůbec nevadí.

Bylo to vidět.

Bylo, vyhrála Wimbledon.

Jak těžké bylo malou Lindu získat z klubu Na Dolině u Vsetína?

Znal jsem tam pana Machovského, který Na Dolině působil jako manažer. Věděl, že ta holčička je šikovná. Řekl mi: Prosím tě, převezměte ji, posuňte ji dál. Postaráš se o to ty osobně, slib mi to. Vzal jsem si ji pod křídla a začal Lindu trénovat. Poznal jsem její výjimečnost.

A tak jste jí jako sparing vybíral i starší kluky?

Ano, i dorostence. Podmínky měla výjimečné, ale ona byla výjimečná. Proto jsme to tak udělali.

Dodržel jste slib. A teď i vy můžete říct: Trénoval jsem wimbledonskou šampionku.

Poslední krok udělal pan Krupa, jeden z nejlepších trenérů v České republice. Kdo ví, jestli ne vůbec ten nejlepší. Předal jsem ji včas. Věděl jsem, že už musí dostat světového trenéra – a to je pan Krupa, který trénoval Štěpánka, Berdycha nebo Plíškovou. Udělal jsem to ve správný moment.

V čem je výjimečnost Tomáše Krupy?

Má cit pro to, kdy Lindě něco říct a kdy ne. Kolik s ní trávit času na turnaji a kolik ne. Proto je s ní tak dlouho. On říká jednu důležitou věc, co dělá podle mě jeho know-how. Nevím, jestli bychom to měli zveřejňovat, ale povím to: Čím víc s ní budu ve volném čase, tím víc si zkracuji čas, kdy ji budu ještě trénovat. Oddaluju ponorku.

Umí být velmi empatický?

Kdysi se říkávalo, že u chlapa musí být dobrý trenér a u ženy dobrý psycholog. Někteří trenéři tráví s hráči na turnajích sto procent času, pak je hráč na něm úplně závislý, kouká se na trenéra mezi prvním a druhým servisem. Chemie je intenzivní, ale nevydrží tak dlouho. Tráví spolu večery, hrají šachy, chodí na večeře. Tomáš Krupa to umí nakombinovat. Jako jediný pozná na Lindě, kdy s ní má jít na večeři nebo do kina a kdy ne. Pozná, kdy musí být sama.

Když přicházela do přerovského klubu, věděl jste, že je výjimečná. V čem nejvíc? Už tehdy vás zaujal její bekhend?

To na ní bylo vidět. Převyšovala hráčky o dva roky starší, i kluky. Hrála rychle. Samozřejmě, bekhend tam byl. Část práce odvedla zpočátku i paní Hingisová, za kterou zajela jednou za měsíc nebo za dva na pár dní. Měly k sobě blízko. Dávala jí cenné rady. Bylo poznat, že Linda je jiná. Že je lepší než ostatní.

Dětství strávila na vesnici, lezla po stromech, sportovala. Jak se její osobnost postupně dotvářela?

Už je to žena, má svůj vlastní názor. Tehdy to bylo dítě, které bydlelo 50 metrů od tenisu ve věžáku a dalších 50 metrů vlevo měla základní školu, kde byla minimálně. Víc byla na kurtech. Rodiče už v jejích třinácti nebo čtrnácti měli jasno: Linda musí trénovat dvoufázově. Byl to správný krok.

Ale riskantní.

Byl to risk, ale trénovala od třinácti profesionálně.

Žádná krize? Házení raketou, že končím, že nechci o víkendech být jen po turnajích?

Ne, ne, ne. To tam vůbec nebylo. Pořád byla nejlepší v ročníku v republice. Měla rivalku Lindu Fruhvirtovou, která také hrála velice slušně. To pomůže, snažíte se uhrát lepší výsledek než ta druhá. Nikdy neměla krizi, že by končila. Uměli jsme to trošku kompenzovat. Zahráli jsme trénink, ona pak chtěla do kina nebo na kolotoč. Paní Nosková mi potom řekla: Začínáme trénovat i v sobotu. Já jí pověděl: Paní Nosková, já mám sobotu volnou, věnuji se rodině. Řekla mi na to: To nevadí, vezměte rodinu s sebou!

To jste měl radost!

Řadu víkendů jsme hráli tak, že já byl na půlce s mou dcerou proti Lindě. Deset minut jsme ji rozehráli a pak jsme hráli z koše nějaké drily. Sobotní trénink byl výjimečně jen jednofázový. Zapojovali jsme do toho hrací stroj, aby to bylo pestré. A pak jsme šli na ty kolotoče.

To už asi přesahuje běžný vztah trenér–hráčka, ne?

Tenkrát to bylo něco víc, měl jsem k ní takový rodičovský vztah. Na některých turnajích jsem ji učil matiku, protože ve škole tolik nebyla. Pak jsem to musel vysvětlit i mamince, proč takhle fungují rovnice… Od té doby jsme se už trošku odloučili, rád však na to vzpomínám. Musíte brát v úvahu, že většinu roku je pryč. Polovinu turnajů jezdí pan Krupa, doplňoval to druhý trenér pan Kotyza nebo teď pan Dlouhý, plnili roli travel kouče.

Jak moc do jejího tenisového rozvoje ještě mluvili rodiče, kteří to myslí se svým dítětem nejlépe, ale nemají takovou erudici?

Maminka byla velice silná osobnost. Na každém tréninku mi seděla na lavičce. Vždycky mi říkala: Já chci vědět, co jí říkáte, abych jí to mohla říkat taky, když na turnaji nejste. Konzultovali jsme věci i s panem Noskem. Zasahovali do toho velice. Sice jsem z toho zpočátku nebyl úplně nadšený, ale ve finále se to sladilo. Také jsem byl v tomto případě trošku empatičtější než někteří trenéři. Ona byla krátce i v Prostějově, kde chtěli rodiče upozadit úplně. A s tím nesouhlasili. Poznal jsem, že maminka hraje tak velkou roli, že je potřeba to sladit. Jezdili jsem spolu na turnaje, chodili na večeře.

Máma Lindy, paní Ivana, se největšího úspěchu své dcery bohužel nedožila. Pomyslel jste na ni ve finále?

Dojalo by ji to. Byla to silná žena, ale uměla projevit emoce. Byla by nejšťastnější. Stejně jako můj otec, který před dvěma lety také umřel. Byl by šťastný, že máme v Přerově wimbledonskou vítězku. Když onemocněl, měl Parkinsona, musel jsem klub po něm převzít a jít do prezidentování. Už jsem neměl tolik času jezdit s Lindou na turnaje a pracovat s ní.

Na Hané se přetahujete o největší talenty s nedalekým Prostějovem. Posouvá vás rivalita?

Částečně spolupracujeme, částečně si konkurujeme. Oba dva kluby se snaží o to samé – hráče posunout, vychovat z nich nové Noskové, Menšíky. Myslím, že oba dva kluby odvádí velice dobrou práci.

Jak může takový úspěch vaší hráčky pomoct přerovskému klubu? Kromě toho, že další děti získají vzor a chuť do tenisu, bude to mít i finanční dopad?

Je možné, že sponzoři nám budou chtít ještě víc pomoct, abychom mohli vychovávat další hráče. Chceme toho využít, ale není to jednoduché, že by nám dali někde víc. Od sponzorů je to takové poděkování. Když vám někdo dává deset tisíc jen tak, tak vám dá letos patnáct. Ale zásadní finanční dopad to mít nebude. Je to spíš prestižní věc.

Žil Přerov tenisem?

Finále se promítalo na velkoplošné obrazovce. Třeba k nám teď přijde víc dětí, třeba rodiče budou chtít, abychom napodobili další příběh Lindy – a nadšení pro tenis v Přerově vzroste. Určitě to pomůže regionu i Přerovu.

Co byste poradil trenérům v malých klubech či rodičům, kteří mají podobně talentované dítě, ale nemají dostatek prostředků pro jeho další rozvoj? Kdy je správná chvíle obrátit se na větší klub?

Hráči jsou různí. Není to jako přes kopírák, že ve třinácti je ten správný čas odejít. Velké kluby mají lepší možnosti, ať už je to regenerace, kondice, vybavení, kvalitní trenéři pro další rozvoj. Ve čtrnácti už by hráč měl trénovat dvoufázově, už by to mělo být skoro jeho zaměstnání. Dopolední trénink, regenerace, jídlo, odpočinek. A druhá, odpolední fáze, která se často zakončuje kondicí. Profesionální přístup. Malé kluby ale mají také velice důležitou funkci. Najdou hráče, naučí ho to odmalička; někdo musí zůstat déle, jiný jít do světa dříve. Těmto menším klubům, které si s hráči odtrpí začátky, patří velký dík. Není to jednoduché, trošku nevděčná práce. Ale velice zásadní.

Mimochodem, jaké byly bezprostřední londýnské oslavy na místě?

Oslavovalo se velice, ale já už u toho pak nebyl. Ráno jsem musel odletět z Londýna. Když Linda vběhla po finále do lóže, tak jsme se objímali a slavili. Potom jsme šli s naším hlavním partnerem klubu koupit šampáňo, sedli jsme si ve Wimbledonu a popíjeli ho, než nás vyhodili. Linda měla fůru povinností. Čtyři hodiny je zasypaná novináři. Byl jsem v komunikaci s panem Krupou, jestli někde paří. Ve čtvrt na jednu mi psal, že jedou pařit, ale to už jsem byl v hotelu. Přemýšlel jsem, jestli mám ještě vstát. Věděl jsem, že z Vídně pojedu autem, že budu muset brzy vstávat. Jak jsem doletěl, říkal jsem si: Kurňa, spát jsi mohl v důchodu, měl jsi tam být!

Uděláte v Přerově další oslavu?

Uděláme večeři, tiskovku, poděkujeme městu Přerov za podporu i za to, že tak rychle vyřídili promítání finále na velkoplošné obrazovce. Ještě den před odletem jsem zajišťoval u Eurosportu povolení. Nečekal jsem, že přijde fandit tolik lidí. Další oslavy záleží také na programu Lindy. Chceme udělat pro ni maximum, ukázat, že si toho vážíme, ale Linda je svá. A my chceme udělat to, co chce ona.