Babiš může nařizovat. Profesor z Princetonu v tom vidí výhodu

Státní správa dlouhodobě zamezuje přístup k anonymizovaným datům ze zdravotnictví a dalších oborů. Data by přitom mohly využívat univerzity či startupy k zefektivnění a zlevnění nákladného systému.

„Na těchto datech sedí úzká skupina lidí, kteří nemají žádnou motivaci je uvolnit. Vědí totiž, že v těch datech leží jejich hodnota i celý jejich sociální kapitál, a proto se jich nechtějí vzdát,“ říká profesor Princetonské univerzity Jakub Kastl, který působí i na pražském CERGE-EI, společném pracovišti Univerzity Karlovy a Ekonomického ústavu Akademie věd ČR.

Kastl se věnuje tzv. market designu, jehož podstatou je nastavení jasných pravidel hry, podle kterých se všichni mohou optimálně rozhodovat. „Upřímně musím říct, že premiér Andrej Babiš je v tomto směru možná jeden z mála, kdo je schopen prosadit změny efektivněji než kdokoliv jiný, prostě je dokáže nařídit,“ dodává.

S ekonomem Filipem Matějkou jste loni investovali do českého startupu grid.online. Jaká byla vaše motivace?

Je to firma, která vznikla odštěpením z Liftaga. S týmem Ondřeje Krátkého jsem spolupracoval už v době, kdy působili v Liftagu, a on nyní založil projekt grid.online.

Věřím, že má budoucnost, a proto jsem jim pomáhal v momentě, kdy ten projekt realizovali. Samotné financování firmy už nyní řeší jiní investoři, například Reflex Capital. Pro mě to byla spíš kamarádská pomoc než spekulativní investice. (grid.online uzavřel na konci června další investiční kolo ve výši čtyř milionů eur, které vedl nizozemský fond DFF Ventures či polský Movens Capital a český Reflex Capital nebo J&T Ventures, pozn. red.).

V čem přesně vidíte potenciál?

Hlavním přínosem je řešení tzv. „poslední míle“ logistiky. Vytvořit platformu, která umožní sdílet přepravní kapacity napříč různými firmami. Firmy, včetně těch balíkových, mají vlastní flotily, které jsou často nevyužité nebo např. jen dvakrát denně. Tento starý model má obrovský prostor pro zlepšení.

Věřím, že jejich způsob založený na aukcích a dynamické cenotvorbě přímo v rámci platformy bude fungovat. Například kurýr, který vozí jídlo přes oběd, může přes den nabídnout svůj volný čas na „forwardovém trhu“ (může si jej tak zamluvit jiná firma, pozn. red.). Algoritmus přesně spočítá, že mu trasa zabere dvě hodiny, a on tak může efektivně vytížit svůj čas zrovna, kdy potřebuje. Řidiči to milují, protože mají díky tomu výrazně vyšší výdělek než u standardních platforem.

Předpokládám, že tohle nedělá jen grid.online, ale i velcí technologičtí hráči?

Právě že ne. Tento koncept zatím nikde jinde není. Amazon Flex se sice pokoušel o nabízení hodinových sazeb podle poptávky, ale to naráží na legislativní limity, například v Německu. Tam je velmi komplikované rozlišit, zda jde o zaměstnance, nebo externího pracovníka.

Celá debata o tom, kdo je zaměstnanec, a kdo ne, je pro platformy jako Uber zásadní. V Kalifornii se řeší, že pokud cenu určuje platforma, je to znak zaměstnaneckého vztahu. Velkou výhodou Liftaga je, že cenu určuje trh prostřednictvím aukce. Když si objednáte taxi, poptávka jde k nejbližším řidičům, a ti podle svých tarifů sami nabídnout cenu, na kterou pak reagujete vy.

A tam, kde se poptávka sladí s nabídkou řidičů, vznikne výsledná cena. Cenu nediktuje Liftago, bere si pouze provizi z dohodnuté částky. Z mého pohledu je to zdaleka nejlepší řešení cenotvorby na platformách. Uber nebo Lyft se tomu brání, protože takto se zříkají velké části profitu.

Pro nás uživatele je to skvělé, ale pro ně ne. Oni chtějí být cenotvorní a nechtějí se spokojit jen s procentuálním poplatkem. Chtějí si účtovat jinou cenu pasažérovi a jinou dát řidiči, čímž vytvářejí spread, na kterém mohou vydělat daleko více.

To je vlastně výzkum, kterému se dlouhodobě věnujete teoreticky?

Ano, je to jeden z pilířů mého výzkumu. Aktuálně mě ale zajímá hodnota dat, která platformy shromažďují díky historii jízd. Jedna z mých dlouhodobých tezí je, že jakmile Uber nashromáždí dostatek dat, gig economy (práce pro platformy, pozn. red.) se v podstatě vrátí k modelu, kterému se dříve říkalo Black Car Service.

Dřív jste si objednal auto na letiště a stálo to dvojnásobek oproti běžnému taxíku. Když Uber začal soutěžit o tržní podíl, ceny nastavil agresivně nízko. Teď se díky datům vracíme zpět k vyšším cenám. Platforma dnes přesně ví, kolik si může dovolit naúčtovat, například když jedu z letiště do Princetonu, vědí, že pravděpodobně neplatím ze svého, ale platí to univerzita. Ceny jsou pak pro každého jiné. To vše je funkcí dat, která mají k dispozici.

Platformy mají kvůli množství dat obrovskou moc. Vidíte způsob, jak ji omezit?

V tomhle je podle mě Evropa o krok napřed před Amerikou. Uvědomili jsme si, že lidé význam svých dat podceňují. Zavedli jsme princip, že pokud aktivně nevyjádřím souhlas, data jsou moje. To nás sice při procházení webu otravuje neustálým potvrzováním cookies, ale z hlediska státu, který se snaží korigovat negativní externality trhu, je to správný směr.

V Americe si lidé často vůbec neuvědomují, kolik dat o sobě dávají pryč a k čemu všemu mohou být zneužita.

Předpokládám, že firmy s daty uživatelů mezi sebou obchodují? Je to další zdroj zisku?

Jsou firmy, které se na obchod s daty specializují, tudíž to pro mnoho firem zdroj zisku nepochybně je. Nevím ale, na kolik mezi sebou data obchodují velké platformy.

Nicméně jelikož jsou data zdrojem tržní síly, úřady na ochranu hospodářské soutěže toto řeší dennodenně. Jedním ze způsobů regulace velkých platforem je snaha stanovit určité mantinely, například požadavek na sdílení minimálního penza dat s konkurencí. Nejde o to, aby bylo vše veřejné, ale aby existoval základ, na kterém mohou stavět další aplikace.

Podobně by se měl chovat i stát. Je tragédií, že například v českém zdravotnictví nejsou dostupná data pro výzkumníky a firmy, přestože by to posunulo inovace dál. Je to proto, že na těchto datech sedí úzká skupina lidí, která nemá žádnou motivaci je uvolnit. Vědí totiž, že v těch datech leží jejich hodnota i celý jejich sociální kapitál, a proto se jich nechtějí vzdát.

Je to tedy o té úřednické rezistenci, snaze zachovat si vlastní pozici a vliv?

Upřímně musím říct, že premiér Andrej Babiš je v tomto směru možná jeden z mála, kdo je schopen prosadit změny efektivněji než kdokoliv jiný, prostě je dokáže nařídit. Uvidíme, jak to dopadne v dalších směrech, ale například v oblasti penzí k určitému posunu došlo.

Dnes se rozčilují nejvíc ty penzijní fondy, kterým se ořezávají renty, jež získávaly bez práce. Banky budou argumentovat tím, že stát neumí rozlišit náklady a výnosy, ale právě stát je tou autoritou, která musí nastavit pravidla a říct, co je legitimní poplatek a co ne.

Teď probíhá reforma zákona o antimonopolním úřadu (ÚOHS), kde se mají zavést nové nástroje pro zásahy i v případech, kdy nedojde k přímému porušení zákona. Vy jste na tom v minulosti pracoval?

Proti takovým nástrojům bych v zásadě nebyl, pokud by byly jasně specifikovány tak, aby nebyly zneužitelné. Nejdůležitější je právní jistota. Firmy se zakládají na desetiletí dopředu a potřebují vědět, v jakých mantinelech se pohybují. Market design, kterému se věnuji, není o centrálním plánování nebo dirigování firem. Je o nastavení jasných pravidel hry, podle kterých se všichni mohou optimálně rozhodovat.

Současná podoba ÚOHS je tristní. Je tam osmdesát právníků a sotva jeden nebo dva ekonomové. Instituce se opět jen brání statusu quo.

Zabýváte se tedy hlavně popisem pravidel trhu a analýzou toho, jak jejich změna ovlivní efektivitu nebo rozdělení renty?

Přesně tak. Zkoumáme, jak změna pravidel mění výsledky trhu. Můžeme se bavit například o přijímacím řízení na střední školy, o tom, zda by děti v pátých třídách měly vyjadřovat své preference pravdivě. Nemyslím, že je vždy zásadní, aby děti říkaly pravdu o svém pořadí škol. Důležitější je, jak se pravidla projeví v majetkovém a vzdělanostním rozdělení společnosti.

Děti z vyloučených lokalit mají mnohem menší šanci naučit se, jak se v systému optimálně chovat. I kdyby byl mechanismus v ideálním světě „spravedlivý“, v praxi jsou děti rodičů vysokoškoláků, kteří je dva roky připravují na testy, ve zcela jiné výchozí pozici. Změnou algoritmu přiřazování dětí ke školám můžeme potenciálně ovlivnit šance dětí z těchto znevýhodněných prostředí. To mě zajímá z normativního hlediska, zatímco z toho pozitivního řešíme, zda je pravdomluvnost v daných pravidlech skutečně optimální strategií.

Společnost se v Česku, stejně jako v mnoha západních zemích, rapidně rozděluje, co se týče přístupu ke vzdělání, majetku i samotných příležitostí. Jak se na vývoj Česka ze zahraniční perspektivy vlastně díváte?

Pobavila mě nedávno zpráva, že jsme „velmocí rozhleden“. Je to skvělý kontrast k Polsku. My jsme evropské dotace často „prohospodařili“ na stavbu rozhleden uprostřed polí, zatímco Polsko za stejné peníze vybudovalo síť dálnic. Samozřejmě to trochu zveličuji, ale promarnili jsme spoustu příležitostí.

Žije se nám tu dobře, ale naše mentalita nás nutí vytvářet problémy tam, kde nejsou. Stačí se podívat na debaty o imigraci, což je typický příklad populismu, který živí strach a polarizaci. Jediné, co nás skutečně brzdí, je podinvestovanost infrastruktury a tristní právní prostředí. To jsou ale problémy, které se táhnou od 90. let a bohužel se nic nemění.

Vy přenášíte teorie aukčních trhů do privátního sektoru. Jak to funguje třeba ve spolupráci s Amazonem, pro který pracujete?

Americké akademické kontrakty často umožňují jeden den v týdnu věnovat konzultační činnosti nebo podnikání. Mnoho profesorů toho využívá. Například Paul Milgrom (nositel Nobelovy ceny za ekonomii, pozn. red.) si založil firmu, která radí při velkých aukcích frekvencí v telekomunikacích.

Druhou možností je pomoc startupům. Sám jsem před lety působil v jednom projektu, který se snažil digitalizovat trh se zajištěním. Byl to geniální nápad, protože zajištění je obor, který stále funguje postaru. Chtěli jsme tam vnést data a efektivitu.

Pojišťovny se ale bály, že když opustí svůj zavedený model a osobní kontakty, v případě krize jim nikdo nepomůže. Podařilo se nám podepsat dostatek klientů pro pár zkušebních aukcí, kde kapitál nabízel podmínky pro zajištění portfolií, a v malém měřítku to fungovalo. Ale nepodařilo se nám dosáhnout „masy“ a po čase jsme museli zavřít.

A jak je to s tím Amazonem?

Amazon udělal před deseti lety geniální krok, když zavedl program Amazon Scholar. Nabízejí kontrakty, kde si můžete škálovat pracovní vytížení (např. 20 až 100 procent). Pokud zvolíte 20 procent, máte jeden den v týdnu pro Amazon, což je plně kompatibilní s univerzitním kontraktem. Pro ně je to geniální.

Za prvé, tím, že vás zaměstnají, vám znemožní pracovat jako konzultant na antitrustových kauzách proti nim, kterých je v mém oboru spousta. Za druhé, nalákali obrovské množství špičkových odborníků z různých oborů, kteří v rámci firmy působí jako „lepší McKinsey“ (renomovaná poradenská společnost, pozn. red.). Pro firmu je to z pohledu hodinové mzdy vlastně zadarmo.

Pro mě je to flexibilní a zajímavé. Řešíme tam věci, které jsou úplně jiné než čistě akademický výzkum. Navíc, cokoliv se v rámci Amazonu vymyslí, se může hned zkusit v praxi. Nemusím čekat na neprůstřelné výsledky pro recenzní řízení, kde by mě „roztrhalo“ padesát akademiků. Je tam vůle věci zlepšovat za pochodu.

Jak umělá inteligence proměňuje vaši práci a výuku?

Zatím jsem ve fázi, kdy AI dramaticky mění mou vlastní efektivitu. Od doby, co nástroje jako Claude dosáhly současné úrovně, nepotřebuji výzkumné asistenty na úmornou práci typu stahování dat z webu nebo psaní skriptů. Co dřív trvalo měsíce, dnes zvládnu za pár hodin. Mám otevřené okno, zadám instrukci a mezitím dělám na něčem jiném. Nemusím čekat, až se student za týden vrátí s tím, kam se dostal.

Pokud jde o vzdělávání, myslím, že nás čekají velké změny. Pravděpodobně se odkloníme od modelu, kde je doživotní jistota místa hlavním benefitem akademie. V Americe už se o tom debatuje. Také si myslím, že nebude potřeba zdaleka tolik doktorandů v oborech, jako je ekonomie nebo informatika, protože základní analytické práce za nás zastane AI.