Článek
Červnová česká inflace překvapila. Zatímco například analytici oslovení agenturou Bloomberg očekávali meziměsíční stagnaci, realita byla ještě o něco lepší.
Celková inflace totiž oproti květnu poklesla o 0,3 procenta, meziročně se tak její hodnota dostala na 1,5 procenta. To je s výjimkou letošního února nejlepší výsledek od listopadu 2016. A samozřejmě hodnota, kterou nemohl přehlédnout premiér Andrej Babiš a pochlubil se jí jako úspěchem své vlády.
Technicky vzato to částečně pravda je. Bez lednového zásahu vlády, kdy z ceny elektřiny pro domácnosti, a tudíž z inflace, vypadly poplatky za podporované zdroje energie, bez zavedení maržových stropů na neprémiová paliva a bez prominutí spotřební daně z nafty, by inflace byla nejméně o 0,5 procentního bodu vyšší.
To je v případě elektřiny změna spočívající pouze v tom, že to, co jsme doteď platili z vlastního, dnes financujeme drahým dluhem – a tedy břemeno placení přesouváme do budoucna. V případě prominutí spotřební daně dochází ke zneužívání institutu prominutí daně a obcházení Parlamentu, jenž jediný může daně měnit.
Ale je také pravdou, že nižší inflaci jako důsledek těchto zásahů máme.
Zejména ve světle překvapivého červnového zvýšení sazeb ČNB se tak nabízí otázka, zda se bankéři z pražských Příkopů přece jen v červnu neukvapili a zda třeba neměl pravdu premiér Babiš, který nespokojenost se sazbami projevil již v květnu, a následně také po červnovém zvýšení sazeb.
Červnové zvýšení sazeb ČNB sice bylo překvapivé, ale zejména proto, že přišlo v době, kdy se neobjevil žádný dodatečný impuls k přísnější měnové politice nad důvody, které existovaly měsíce a měsíce předtím. To nakonec uznala i samotná ČNB ve svém červnovém zápisu, kde k proinflačním faktorům řadila „setrvale zvýšenou jádrovou inflaci (zejména ve službách), silný růst úvěrů napříč sektory a vysokou mzdovou dynamiku nevykazující známky zpomalení“. Jedním dechem dodávala, že se „jedná o řadu faktorů, které v proinflačním směru působí již delší dobu.“
Červnový inflační vývoj však přes překvapivě nízkou inflaci nedává premiérovi dodatečnou munici k odmítavému postoji k měnově-politickým rozhodnutím ČNB.
Důvodů je několik. Zaprvé, jádrová inflace zůstává zvýšená. Od června 2025 do června 2026 byl její průměr 2,8 procenta, v červnu pak byla 2,84 procenta. Celý překvapivý pokles měnově-politické inflace z květnových 2,5 procenta na červnových 1,9 procenta obstaraly nejádrové složky inflačního koše – potraviny a paliva. Ceny v prvním z těchto okruhů snížily meziroční inflaci o 0,2 procentního bodu, ceny ve druhém pak o 0,3 procentního bodu.
Zadruhé, ceny služeb, které jsou nejvíce citlivé na domácí poptávku, dále rostou již dva roky nezpomalujícím tempem: v červnu 2026 přidaly 4,5 procenta, což je prakticky stejné jako v červnu 2025 (pět procent) či naprosto stejné jako v červnu 2024 (4,5 %). Růst nominálních mezd o osm procent a reálných o 6,4 procenta v prvním čtvrtletí, neexistující nezaměstnanost a míra úspor tak vysoká, že může jenom klesnout, určitě nejsou obrázkem ekonomiky, která potřebuje nižší sazby.
Za třetí, zatímco v červnu to vypadalo, že se vnější prostředí uklidní a bude snad i mírně protiinflační – Írán a USA se blížily k nějaké formě míru a otevření Hormuzského průlivu, na což reagovaly ceny ropy výrazným červnovým poklesem – červencová opětovná eskalace takovým nadějím učinila přítrž.
A nakonec, zásahy vlády do cenotvorby nemohou trvat věčně. V případě poplatku za podporované zdroje energie tento efekt z meziročních čísel inflace v lednu 2027 vypadne. A v případě promíjení spotřební daně účelovým ohýbáním daňového řádu a obcházením Parlamentu je dle mého jenom otázkou času, kdy se k tomu negativně postaví soud.
