Článek
Celá agenda se u nás překlopila do vnitropolitického přetahování „kdo se sešel s kým“, nikoli o čem bylo jednání 32 členských států a dalších pozvaných hostů.
České ministerstvo obrany se nadále vyhýbá veřejné komunikaci a hodnocení závěrů, bezpečnostní odbory ministerstva zahraničních věcí patrně ztratily odvahu, stejně jako české zastoupení při NATO. Kde zůstala kompetence parlamentního výboru pro obranu a případně opozice, je ve hvězdách.
Absence domácích hodnocení je k naší škodě. Zkusme tedy nastínit alespoň pár základních bodů k diskusi.
Zaprvé, nenaplnily se obavy z možného účtování Donalda Trumpa s členskými státy podle jejich výdajů na obranu. Základní princip z hlediska článku 5 - napadená členská země má nárok na podporu NATO, pokud o ni požádá - nebyl zpochybněn.
Sám Trump hodnotil summit jako mimořádný úspěch celé organizace. Je to zřejmě dáno jak bezprecedentním navýšením obranných výdajů evropskými zeměmi, tak důrazem na tuto skutečnost při přípravě summitu od Marka Rutteho, generálního tajemníka Aliance.
Zodpovědnost Evropy nepochybně vzrostla. Jednak kvůli ruské agresi proti Ukrajině, ale také úspěšným rozšířením NATO o dříve neutrální Finsko a Švédsko, které akcelerovaly celkovou obrannou výkonnost Evropy i Aliance.
Za druhé, nárůst obranných výdajů je projektován do rozvoje zbrojního průmyslu v Evropě. Debata o něm byla přímou součástí programu v Ankaře - summit vytvořil podmínky k dohodám o desítkách velkých zbrojních a technologických projektů. Jde o strategickou vrstvu jak obranyschopnosti Evropy, tak poklesu naší závislosti na technologiích USA.
Za třetí, Ukrajina již je součástí obrany Západu. Nejen přítomností prezidenta Volodymyra Zelenského, ale zejména vlivem obranných zkušeností Ukrajiny měl summit zcela konkrétní agendu v podobě podpory Kyjeva. Členské státy slíbily dát zemi zbraně a další systémy v hodnotě 70 miliard eur letos a příští rok (Česko se odmítlo přidat).
Ukrajina je pro NATO nejen objektem pomoci, ale rovněž zdrojem důležitých technologií a bojových schopností. Pomáhá formulovat další směrování Aliance například důrazem na společnou protibalistickou obranu, již Evropa nemá a je závislá na amerických kapacitách. Pod tuto ochranu by se měly dostat i naše jaderné elektrárny. Na protibalistické koalici se v pondělí večer v Paříži dohodlo devět evropských členů NATO.
Bod čtvrtý, pro českou reflexi je podstatné si uvědomit, že výkonnost například nových členských zemí ze Skandinávie rychle předčila naši úroveň a přidanou hodnotu Alianci. Kvalitou, kvantitou, ale zejména politickou vůlí k obraně, od úrovně hlavy státu až k vrstvě občanů a civilní obrany. Ze zmíněné protibalistické obrany Česko vypadlo, premiér se k ní přihlásil pozdě. Nebylo to s českou vládou záměrně komunikováno? To s jistotou nevíme.
Prvek odstrašení
Bod poslední, převládá shoda, že Rusko je a bude nejvážnější hrozbou demokratického světa. Ani po ukončení agrese proti Ukrajině nezmizí ruská imperiální rozpínavost a snaha destabilizovat nebo vojensky ohrožovat Evropu. Schopnost NATO odstrašit Rusko bude i do budoucna zásadním předpokladem pro udržení demokracie, bezpečí a prosperity v Evropě. A důležitým prvkem odstrašení bude integrace Ukrajiny v obranném, hospodářském i politickém smyslu jako součásti evropského Západu.
A Česko? Alianci spíše zatěžujeme svými problémy a neplněním závazků. Jsme v mizerné vnitropolitické kondici, kterou jsme na summitu demonstrovali více, než je zdrávo. Vyklidili jsme prostor pozitivní aktivity, jakou byla muniční iniciativa, a chováme se jako málo předvídatelný chaot, který slibuje víc, než dokáže splnit, a neplní to, co dříve slíbil.
Soudržnost celého NATO je ovlivněna kondicí všech členů, nově právě a zejména evropských zemí. Toto je imperativem pro Česko, které představuje slabý článek aliančního řetězu. Máme před sebou ještě hodně práce.
