Nenechme se mýlit. Česko spadlo k „vyvrhelům“ a ohrožuje celé NATO

Americký prezident Donald Trump na summitu NATO v Ankaře zopakoval, že USA přispívají do Aliance nepřiměřeně mnoho, ostře kritizoval Španělsko a znovu promluvil i o amerických nárocích na Grónsko. Nakonec ale uvedl, že summit byl úspěšný.

A zbytek Aliance nemůže nesouhlasit.

Hlavním úspěchem pro neamerickou část NATO je už samotný fakt, že nedošlo k žádné pohromě. Trump nakonec neoznámil žádné náhlé omezení amerických příspěvků k evropské obraně ani tím výslovně nehrozil. Zdál se být soustředěný hlavně na Írán, zatímco dlouhodobou nespokojenost s nízkými výdaji ostatních spojenců na obranu tentokrát nechal z větší části stranou.

Data o výdajích na obranu ostatně ukazují, že Aliance v tomto směru dělá velké pokroky. Zároveň je ale patrné, že to neplatí pro všechny členy, takže až se Trump bude definitivně rozhodovat, jestli významněji omezí americký příspěvek k evropské obraně, pořád bude mít před sebou dost příkladů států, které v jeho očích nemohou vypadat jinak než jako „černí pasažéři“.

Česko je jedním z nich. A není to dáno jen dědictvím minulé vlády. Českému publiku tento problém mohla zastřít „válka“ vlády Andreje Babiše s prezidentem Petrem Pavlem, ale ve skutečnosti nikam nezmizel. Po summitu je naopak ještě očividnější.

Jak špatně že na tom tedy jsme?

„Vláda premiéra Petra Fialy opatrně podporuje nový plán, ale zatím má stanovený cíl výdajů na obranu ve výši tří procent do roku 2030 a vyhlídky na nějaké další posílení po volbách jsou velmi nejisté,“ popisovali jsme loni českou pozici před summitem v Haagu, kde se NATO posléze shodlo na novém cíli dávat na obranu 3,5 procenta plus dalších 1,5 procenta do širších výdajů spojených s bezpečností do roku 2035.

Tehdy Česko patřilo do skupiny států, které sice navenek podporují navyšování výdajů na obranu, ale nemají pro to jasně danou a schválenou cestu, takže ještě není vůbec jisté, jestli jde o snahu upřímnou. Rok poté je situace mnohem horší, protože důvodů k podezření, že Praha s plněním cíle vůbec nepočítá, je mnohem víc.

Přispěla k tomu už minulá vláda. Za té sice v roce 2024 Česko poprvé po dvou dekádách de facto dosáhlo obranných výdajů ve výši dvou procent (bylo to 1,99 procenta), což členové Aliance zvolili jako minimální hranici už ve Walesu v roce 2014. Vydrželo to ale jen rok, protože – jak jsme se letos dozvěděli – v roce 2025 se Česko do obranných výdajů pokusilo zahrnout položky, které tam nepatří. NATO je proto posléze neuznalo a aktuálně Česku pro rok 2025 „přiznává“ výdaje jen 1,86 procenta.

Bývalý premiér Petr Fiala se teď dušuje, že se to stalo nedopatřením a že to byla jen administrativní chyba. Připomíná, že jeho vláda loni v rozpočtu počítala na rok 2026 s obrannými výdaji ve výši 2,35 procenta, a tvrdí, že do roku 2035 byla vláda skutečně odhodlána dosáhnout 3,5 procenta přímých vojenských výdajů.

Ať už je toto vysvětlení pravdivé, či nikoli, skutečnost je dnes taková, že v aktuální tabulce NATO figuruje Česko u loňských obranných výdajů pod hranicí dvou procent HDP a zároveň s třetím nejhorším výsledkem v Alianci – hůře jsou na tom už jen Albánie a Slovinsko.

Současný premiér Babiš nesprávně tvrdí, že Česko skončilo s „nejhorším“ výsledkem ze všech, a slibuje, že situaci příští rok vláda napraví, přidá 36 miliard a dostane se nad dvě procenta. Česko nicméně podle něj „nedostalo žádný kartáč“ a vše je vlastně v pořádku.

„Několik dní před summitem NATO v Ankaře opoziční politici a protivládní média netrpělivě čekali, až přijde nějaký průšvih. Doufali, že nás prezident Trump seřve za výdaje na obranu, i když nás do této situace dostala Fialova vláda. Vyloženě se těšili, že dostaneme kartáč a naše země bude mít ostudu. Nestalo se z toho nic. Summit byl pro Českou republiku úspěšný, prezident Trump byl naprosto v pohodě a žádná kritika nepřišla…,“ píše například Babiš v nedávném příspěvku na facebooku, v němž se staví do role politika, který úspěšně napravuje maléry svých předchůdců.

Je v tom ale velký háček – každému, kdo kromě tabulek NATO sleduje i dění v zemi, musí být jasné, že Česko je teď v plnění závazků ještě méně důvěryhodné než loni.

Do Ankary Babiš podle zjištění Seznam Zpráv jel s dokumentem, v němž má stát, že se Česko zasadí, aby ještě letos dosáhlo dvou procent, a že nastaví trajektorii ke 3,5 procenta do roku 2035. Podobně mluvil už i v květnu na jednání Evropského politického společenství v Jerevanu, kde řekl že udělá „vše pro to“, aby Česko minimálně dvě procenta splnilo v letošním roce. Že vláda skutečně jela do Ankary s tímto stanoviskem, naznačuje i výsledná nová tabulka NATO, v níž je pro Česko u odhadu na rok 2026 uvedeno 2,01 procenta HDP.

Jenže těžko říct, jak s tím má jít dohromady vládní škrt 21 miliard v obranném rozpočtu ze začátku roku, kvůli kterému to zatím vypadá, že armáda dostane letos v poměru k HDP možná ještě méně peněz než loni.

Dalším velkým problémem je i dosavadní vládní rétorika. Přímo na tiskovce v Ankaře premiér prohlásil, že si myslí, že na dvě procenta Česko letos nedosáhne, protože vláda zdědila rozpočet „s dírou“ – podobné výroky od něj zaznívaly opakovaně už předtím.

Babišova vláda navíc nejenže ještě nedala na papír konkrétní plán, jak dosáhnout výdajů 3,5 procenta do roku 2035, ale nadále se k němu zdráhá i jen slovy přihlásit. Premiéra se na to v Ankaře novináři přímo zeptali, ale odpovědi se zase nedočkali. Místo toho Babiš začal mluvit o tom, jak malý je český rozpočet celkově oproti americkému, a nakonec dodal, že „všichni mluví o válce, všichni mluví o zbrojení“, ale že zatím „neslyšel slovo mír“.

Neurčitě na dotazy ohledně plánu Česka odpověděl i ministr zahraničí Petr Macinka (Motoristé) a například předseda hnutí SPD Tomio Okamura v lednu prohlásil, že dvě procenta na obranu stačí.

Od minulé vlády tedy zůstal Česku cejch neplatiče. Od nového kabinetu přišel jen slib na dosažení dvou procent v příštím roce, což je málo, a k tomu hned několik důvodů, proč pochybovat, že to Praha se závazky k NATO myslí vážně.

Následující graf ukazuje rozdíly mezi loňským odhadem výdajů zemí NATO pro rok 2025 a letošním odhadem pro stejný rok, který už prošel kontrolou (byť sice technicky jde pořád o odhad a číslo není úplně definitivní):

Zatím to vypadá, že Donalda Trumpa ani nikoho dalšího v zahraničí to moc „nebere“, a může se stát, že to tak i zůstane.

„Dokud Praha nebude proti klíčovým unijním a NATO iniciativám, jako byl maďarský premiér Viktor Orbán, nebo dokud nebude otevřeně odporovat krokům USA na Blízkém východě, jako třeba Španělsko, může jako malá, nenápadná země proklouznout bez větších reputačních škod,“ řekl Seznam Zprávám Alexandr Burilkov, expert na otázky obranných financí z think-tanku GLOBSEC, který je mimo jiné spoluautorem loňské hojně citované analýzy Bruegelu o možných dopadech stažení USA z obrany Evropy.

Samozřejmě to ale není vůbec zaručené.

„Trumpova administrativa může příklad spojence s nízkými obranými výdaji použít k útoku na všechny z nás a vytýkat nám, že neděláme dost. V nejhorším případě tím může i ospravedlnit snížení amerického závazku,“ vyjádřil se k otázce, jak poškozující může česká pozice být, Tony Lawrence, analytik z estonského Mezinárodního centra pro obranu a bezpečnost (ICDS).

Kromě toho analytik vidí problém Česka i v samotných bojových schopnostech. Na plnění úkolů, které mají země v rámci NATO rozdělené, totiž dvě procenta zkrátka nestačí (podrobně jsme toto téma rozebrali v tomto článku).

„Příklad země, která není schopna plnit ani závazek z roku 2014, může být vítanou záminkou zpražit evropské spojence v politických kruzích v USA. A ani deklarovaná náklonnost k Donaldu Trumpovi ze strany vlády tomu nemusí zabránit,“ řekl ve shodě s Lawrencem Vojtěch Bahenský z výzkumného institutu Peace Research Center Prague (PRCP) při Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Problém podle něj může navíc pošramotit i vztahy s evropskými partnery – zejména s těmi, kteří sami závazky plní.

A do třetice další podobný názor od Ondřeje Ditrycha z Ústavu Evropské unie pro studium bezpečnosti (EUISS) v Paříži: „Teď se v NATO hraje o to, jak rychle a spořádaně USA z Evropy stáhnou své jednotky. Část amerického vládního aparátu tlačí, aby to proběhlo hodně rychle. Jestli se Trump utvrdí v přesvědčení, že spojenci své přijaté závazky neplní, riziko rychlého a neřízeného stažení vzroste.“ Expert také dodal, že pro Česko by něco takového bylo špatnou zprávou, protože by to vytvořilo „díru“ v aliančních schopnostech odstrašit Rusko.

Podle Jana Ludvíka z Institutu politologických studií při Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy Česku pozice „neplatiče“ kromě reputační škody způsobí i těžkosti, až bude Praha chtít prosazovat jakékoliv své zájmy v rámci Aliance.

Dodejme, že kromě Burilkova všichni odpovídali ještě před summitem, který proběhl hladčeji, než se čekalo.

V jednom se tedy s Babišovým hodnocením summitu dá souhlasit – opravdu totiž byl pro Česko úspěšný. Nejspíš ale jen díky tomu, že si českých problémů nikdo příliš nevšímá a byly jednoduše přehlédnuty. Prezident USA si sice dost pravděpodobně nevšimne toho, co Babiš říká českému publiku na tiskovce, a nebude ani zkoumat škrty v českém rozpočtu, jestli však Praha nesplní cíl dvou procent znovu ani letos, jak Babiš tvrdí, objeví se to za rok v oficiálních datech – a tam už to uvidí každý.

Trumpova „naprostá pohoda“ přitom může kdykoliv skončit. Riziko náhlého stažení USA z Evropy se zdá být po summitu sice menší, ale rozhodně nebylo zažehnáno.

Americký ministr obrany Pete Hegseth minulý měsíc zahájil šestiměsíční velký přezkum přítomnosti amerických vojsk v Evropě. Podle nedávného zjištění The Wall Street Journal přitom už měl plán místo toho oznámit rovnou výrazné stažení, ale zastavil ho až ministr zahraničí a poradce prezidenta pro národní bezpečnost v jedné osobě Marco Rubio a další vysocí představitelé administrativy.

USA už omezily počet svých vojáků v Rumunsku, Německu a Polsku a údajně také škrtaly z krizového plánu pro obranu Evropy bombardéry, tankovací letouny a další prostředky, které se měly v případě napadení přes oceán posílat.

Obecně se předpokládá, že jde jen o začátek a USA zkrátka budou postupně omezovat přítomnost v Evropě, jak ostatně avizují i v letošním vydání Národní obranné strategie. Vážnost dopadů bude záležet na tom, jakým způsobem bude stažení provedeno. Hraje se tedy o to, jak velké díry po USA bude muset Evropa zalepit a kolik na to dostane času.

Nutno podotknout, že celkově se výdaje evropských států NATO na obranu zvedají významně. Konkrétně u evropských spojenců a Kanady rostly o více než 19 procent v obou posledních letech a letos se očekává další 11procentní nárůst. To jsou významně vyšší skoky, než jsme mohli vidět kdykoliv v předešlé dekádě.

„Výdaje na obranu jsou nesporně na vzestupu a bylo to vidět ještě předtím, než se dohodly nové cíle v Haagu,“ řekl k tomu Lawrence.

Nejvíc na obranu dává stále východní křídlo NATO, které v některých případech ještě překonalo loňská očekávání. K pokrokům došlo i ve Skandinávii, kde se státy většinou už posunuly od prohlášení signalizujících politickou vůli plnit závazek i ke konkrétním a dlouhodobým obranným plánům směřujícím ke 3,5 procenta.

Zajímavá je i situace v Německu, které teď oznámilo plán na velké půjčky s cílem navýšit výdaje na obranu a dosáhnout cíle 3,5 procenta HDP už v roce 2029. Lehce vpřed se posunula také Velká Británie, jejíž nový plán má ale do roku 2027 pořád cíl jen 2,7 procenta. Podobně je na tom Francie – i té se podařilo schválit nový, navýšený plán, byť není dvakrát ambiciózní (asi 2,5 procenta do roku 2030).

Burilkov k tomu dodal, že ve všech třech nejdůležitějších státech navíc plnění plánu mohou v dohledné době ohrozit politické otřesy. Žádný nebo jen minimální posun nastal v případě zbytku evropské „velké pětky“ – tedy ve Španělsku a Itálii.