Návrat NATO „do dob studené války“, nebo jen dárek pro Trumpa

Ještě docela nedávno se cíl výdajů na obranu ve výši 5 % hrubého domácího produktu (HDP) navrhovaný evropským členům NATO americkým prezidentem Donaldem Trumpem zdál jako nereálný požadavek. Vždyť několik členských zemí Aliance slibuje teprve až letos dohnat nikdy nesplněný slib 2 % vytyčený v roce 2014 a pětiprocentní hranice se zdá být v dohledné době dosažitelná jen pro několik zemí východního křídla.

Hned po nástupu Trumpa do Bílého domu se k jeho nápadu pozitivně hlásily jen Litva s Estonskem. Například italský ministr obrany mezitím hranici označil za nesplnitelnou pro „téměř všechny národy světa“, tehdy ještě budoucí německý kancléř Fridrich Merz se otázkám na pětiprocentní hranici důsledně vyhýbal a poslanec z SPD Ralf Stegner hranici označil dokonce za „naprosté šílenství“. Také český premiér Petr Fiala říkal, že realistické je bavit se o třech procentech v řádu několika příštích let.

Jen o několik měsíců později, den před začátkem summitu, na němž má padnout verdikt nad novou hranicí výdajů, generální tajemník NATO Mark Rutte sebevědomě prohlašuje, že Aliance se na novém cíli shodne.

„Bylo by to hodně významné. Kdyby evropští spojenci a Kanada dávali 3,5 % přímo do obrany, na základě aktuálního stavu by to znamenalo nárůst celkové částky na obranu ze současných asi 500 miliard dolarů na 900 miliard,“ řekl k tomu Seznam Zprávám Tony Lawrence, analytik z estonského Mezinárodního centra pro obranu a bezpečnost (ICDS).

Dodal nicméně, že ještě víc než na peněžní sumě záleží na tom, že právě výdaje v rozmezí 3 až 4 % HDP jsou podle odhadů potřeba na to, aby členské země Aliance byly schopny dosáhnout obranných cílů, na nichž se shodly před dvěma lety.

Rozhodnutí se čeká během dneška a zatím nic není jisté – posun ke konsenzu je nicméně očividný, protože kladně se k novému plánu stihlo otevřeně přihlásit už mnoho zemí. Tato rychlost změny postojů je pozoruhodná, ale zatím není vůbec jisté, jestli se i stejně rapidně propíše do změny v rozpočtech i samotných vojenských kapacitách.

Prvním faktorem, který změnu umožnil, je nepochybně pochopení vážnosti hrozby oslabování amerických bezpečnostních závazků v Evropě, které se naplno projevilo nejspíš až po drtivém proslovu viceprezidenta USA J. D. Vance na únorové konferenci v Mnichově.

Druhým výrazným faktorem je pak jistě i Rutteho nový návrh dosáhnout splnění závazku 5 % HDP tak, že se přímo na obranu dá 3,5 % a zbývajících 1,5 % bude zatím nejasně definovaných širších výdajů spojených s bezpečností.

Třetím faktorem nicméně může být to, že nový závazek pro všechny členské státy nemusí znamenat to samé.

Zatímco část zemí skutečně už v tuto chvíli s výdaji kráčí „do dob studené války“ zmiňovaných Ruttem, jsou tu i státy, od nichž by jejich případný závazek (pokud se bavíme o deadlinu do roku 2032) byl slibem se značně nejistou vyhlídkou a v některých případech možná dokonce i slibem vysloveným záměrně „do ztracena“ v naději, že nakonec ani nebude takový problém ho nesplnit.

„Nebude to (splnění slibu) jednoduché a vytvoří to velký tlak na ostatní výdaje jako jsou například sociální výdaje, což nepochybně přinese politické potíže. Už teď můžeme vidět odpor Španělska a pochybuji, že zůstane jen u něj,“ řekl SZ expert na otázky obranných financí Alexandr Burilkov z think-tanku GLOBSEC.

Pochyby nad plněním slibu přitom neplynou z žádných složitých ekonomických predikcí či pokusů nahlédnout do hlav vládnoucích politiků. Jsou zjevné už z toho, jak v současnosti některé vlády mluví a jak se jim daří či nedaří schvalovat obranné plány.

Do skupiny států, které se splněním závazku vzhledem k současnému rozpoložení velmi pravděpodobně nebudou mít žádný problém, patří nepochybně Polsko a trojice baltských zemí.

Varšava plánuje dosáhnout výdajů ve výši 4,7 % HDP na obranu už letos. Lotyšská vláda je odhodlána vyčlenit 4 % na obranu v příštím roce a pak pokračovat na 5 %. Litva schválila plán dosáhnout 5,5 % během příštích pěti let, Estonsko má schválený plán, který míří k 5,4 % HDP do roku 2029.

Důležité je, že v těchto zemích ke splnění cíle nejenže nechybí politické odhodlání, ale odpovídá mu i aktuální výše nákladů na obranu a již schválené plány na další zvyšování v příštích letech.

Pak jsou tu země, které se k novému cíli výrazně hlásí, jeho aktuální politické vedení se k jeho plnění zdá být motivované a připravuje tomu na míru i nové obranné plány. Ty ale bude ještě potřeba schválit, nebo už případně schválené jsou, ale teprve nedávno a cesta k jejich naplnění je ještě dlouhá a nejistá.

Do této skupiny můžeme zařadit třeba Norsko, jehož premiér tento týden potvrdil, že Oslo vezme cíl navržený Ruttem za svůj, ale výdajů ve výši 2 % HDP země dosáhla teprve loni, přičemž letos má podle loňského plánu dosáhnout 2,16 %. Jasný a schválený plán, jak dojít k cíli, přitom zatím nemá.

Podobně či o něco lépe na tom pak jsou třeba i Finsko se Švédskem, které se k novému cíli rovněž před summitem důrazně přihlásily, ale ke splnění je čeká ještě dlouhá cesta.

Další pomyslnou skupinu tvoří země, které se k novému slibu už před summitem přihlásily, ale učinily tak opatrněji a politické odhodlání jejich vedení není tak jisté jako u výše jmenovaných.

Sem bychom mohli zařadit například Německo. To po nedávné velké změně v přístupu k věci plánuje velké zbrojení a podle kancléře Friedricha Merze chce mít nejsilnější konvenční armádu v Evropě.

Ministr zahraničí sice už v květnu prohlásil, že Německo je ochotné „následovat“ návrh na 5 % a ministr obrany později mluvil o možnosti navyšovat obranný rozpočet po 0,2 % ročně v příštích pěti až sedmi letech. To by zhruba odpovídalo výdajům 3,5 % přímo na obranu, ale těžko říct, kde se má vzít zbývajících 1,5 %.

Kancléř Merz navíc mezitím musí hasit „vzpouru“ několika politiků vládních sociálních demokratů, kteří podepsali „Manifest“ vystupující ostře proti zbrojení.

Riziko potenciální nestálosti stávajícího politického odhodlání samozřejmě platí v podstatě v každé zemi, protože do roku 2032 nebo 2035 se toho ještě může na politickém poli stát hodně. Velmi aktuální je to však třeba v Česku, kde sice současná vláda premiéra Petra Fialy opatrně podporuje nový plán, ale zatím má stanovený cíl výdajů na obranu ve výši 3 % do roku 2030 a vyhlídky na nějaké další posílení po volbách jsou velmi nejisté.

Nakonec se dostáváme ke skupině zemí, které se proti návrhu již dopředu buď vymezily, nebo ho odsouhlasily jen s dodatečným požadavkem na prodloužení lhůty, přičemž jejich aktuální plány na výdaje na obranu jsou mu už opravdu velmi vzdálené.

O výjimku ze závazku podle médií úspěšně požádalo Španělsko, které ještě loni dávalo na obranu asi 1,3 % HDP a 2 % má dosáhnout až letos, přičemž plán na uvolnění financí tamní premiér Pedro Sánchez představil teprve v dubnu.

Britský premiér Keir Starmer po dlouhém váhání a diplomatickém tlaku ostatních zemí připustil, že Londýn se k 5 % zaváže, pokud bude sjednána lhůta do roku 2035. Ještě důležitější nicméně je, že Velká Británie zrovna tento měsíc oznámila nové navýšení obranných výdajů, avšak zatím jen ze současných 2,3 % HDP na 2,5 % do roku 2027 s vágně vyřčenou ambicí pokračovat na 3 % do roku 2034.

„Dosažení částky 3,5 % na přímé obranné výdaje se před rokem 2035 nečeká,“ napsala k tomu BBC s tím, že zemi čekají do té doby dvoje parlamentní volby a současná vláda zatím neřekla, kde by se peníze na dosažení tohoto cíle měly vzít.

Itálie je podle nedávného prohlášení tamního ministra zahraničí „velmi spokojená“ s Rutteho návrhem, ale zdůrazňuje důležitost „flexibility“ a nutnosti dostat „více času“ s tím, že na dosažení cíle bude potřebovat dekádu. I to se však zdá být dosti ambiciózní, protože Řím loni na obranu dával jen asi 1,5 % HDP, přičemž letos slibuje výdaje navýšit na 2 % – jenže už to vzbudilo ostrý odpor opozice a dokonce i protesty v ulicích.

Podobně je na tom i Belgie, která rovněž zatím nedosáhla cíle 2 % a nový závazek sice podporuje, ale žádá větší flexibilitu. Premiér Bart De Wever k tomu tento měsíc řekl, že Belgie požaduje „co možná největší flexibilitu“, aby cíl mohla splnit a aby nové investice byly „realistické, rozumné a nabízely ekonomickou návratnost společnosti“.

Samostatnou kategorii pak tvoří Francie. Ta zatím na obranu dává 2 % HDP, přičemž prezident Emmanuel Macron volá po navýšení na 3 až 3,5 % a aktivně k tomu vyzývá i celou Evropu. Francie však zároveň chce pracovat na snižování svého velkého zadlužení a ekonomové upozorňují, že tyto dvě vize nejdou příliš dohromady. Peníze na zbrojení zatím Macron nikde nenašel a není vůbec jisté, že se mu to podaří.

Na konec přehledu zdůrazněme, že ani jedna evropská země z první pětky podle HDP nespadá do první skupiny obranných „premiantů“, ale naopak mezi státy, jejichž slib je opředen otazníky.

Zdá se tedy, že i když slib dnes dost možná padne, k výdajům na obranu z éry studené války se bude vracet spíš východní křídlo NATO než celá Aliance.

Při pohledu na historická data je ale vidět, že i v jejich případě jsou slova o studené válce často přehnaná:

Hodně bude záležet, do kdy se státy shodnou slib splnit a jak bude definovaných 1,5 % nepřímých investic. Je ale jasné, že u části Aliance bude dodržení závazku podmíněno vítězstvím v nelehkém politickém boji. Není také nepravděpodobné, že některé členské státy o případném slibu přemýšlí především jako o dárku Donaldu Trumpovi a jeho administrativě, která za pár let skončí.

Burilkov nicméně namítá, že i po Trumpově odchodu se nedá očekávat, že by bezpečnostní závazky USA v Evropě byly stejně silné jako dřív, protože potřeba soustředit se na jiné regiony potrvá.

Otevřenou otázkou je pak vývoj naléhavosti ruské hrozby, kterou, jak vidíme v přímém přenosu, zatím stále bere vážně jen část Aliance.